Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3195/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Kojetína, se sídlem v Kojetíně, Masarykovo náměstí 20, zastoupeného JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2010, č. j. -147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Přerově (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem

ze dne 5. února 2008, č. j. -49, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt v K.“, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2008, č. j. -78, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. dubna 2009,

č. j. -115, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. -147, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu

podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především konstatoval, že žalovaný neprokázal tvrzení, že pečoval o společnou domácnost zemřelého strýce O. P., a ani tvrzení, že na něj byl odkázán výživou, a to za splnění předpokladů soužití se strýcem ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a neexistence vlastního bytu. Současně – po zohlednění okolností u obou účastníků řízení – dovodil, že zde nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , , v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle proto, že soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudek soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ).

Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3

) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil (námitkami, jimižbrojil proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti žalovaného a jeho strýce).V tomto směru tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudů obou stupňů a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o nenaplnění jednoho z předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu obč. zák. Takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatel napadl správnost právního názoru, že výkon práva žalobce (vlastníka předmětného bytu) nelze považovat ve smyslu ustanovení obč. zák. za rozporný s dobrými mravy

a že z tohoto důvodu mu nelze ochranu jeho vlastnického práva omezit mimo jiné tím,

že by vyklizení dovolatele bylo vázáno na zajištění bytové náhrady.

Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází z názoru, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. listopadu 2004,

sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu mimo jiné tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. navíc nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. , a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. ).

V projednávané věci se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku

– zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)

a po zohlednění nejen poměrů dovolatele, nýbrž i okolností prospívajících žalobci, dovodil, že o takový výkon práva nejde. Za této situace je vyloučeno uvažovat o omezení vlastnické práva žalobce mimo jiné tím, že by vyklizovací povinnost dovolatele byla podmíněna zajištěním bytové náhrady.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání

ani z ustanovení , a proto je podle věty první

a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. července 2011JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu