Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 541/2009

26

Cdo 541/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně L. G., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalovanému K. G., zastoupenému JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. , -83, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. , -83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne

5. 6. 2008, č. j. -47, a usnesením ze dne 16. 6. 2008, č. j. -58, rozhodl, že „žaloba na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu I. kategorie, se zamítá“ (výrok I.), že právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu se zrušuje (výrok II.), že výlučnou nájemkyní tohoto bytu bude žalobkyně (výrok III.) a že žalovaný je povinen byt vyklidit od 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za zjištěno, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 3. 2006, vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, že se po rozvodu manželství nedohodli o nájmu bytu, že žalovaný 1. 9. 2002 uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou

do 31. 8. 2012 k bytu v K. a že 23. 5. 2007 žalobkyně vystěhovala z bytu věci žalovaného a vyměnila zámek u vstupních dveří bytu. Na základě toho soud prvního stupně s odkazem na ustanovení , , ve znění novely provedené - dále „obč. zák“, zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu; výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni, přičemž přihlédl k tomu, že nemá jinou možnost bydlení, zatímco žalovaný je nájemcem dalšího bytu. Tato skutečnost vedla soud prvního stupně k jeho vyklizení z bytu bez zajištění bytové náhrady.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. , -83, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. a V. změnil tak, že zrušil právo společného nájmu předmětného bytu, určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně, a žalovanému uložil, aby vyklidil byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a zaplatil žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o určení žalobkyně jako dalšího nájemce bytu z hlediska jeho účelného využití. Oproti soudu prvního stupně však konstatoval, že nejsou důvody, pro které by bylo možné žalovanému nepřiznat právo na náhradní byt podle § 712 odst. 3 věta druhá obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. 4. 2003, sp. zn. , uvedl, že žalovaný je sice nájemcem jiného bytu, avšak jde jen o nájem na dobu určitou, a nejde tak o právní důvod bydlení, který by uspokojoval jeho bytovou potřebu trvale. Nebyly zjištěny ani důvody pro přiznání nižšího typu bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení . Za nesprávné považuje rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě pro žalovaného podle věty druhé obč. zák. Ten už v řízení o rozvod manželství uváděl, že byt neužívá. Přicházel, jen když tam ona nebyla a odnášel věci, náležející do jejich společného jmění manželů. Z toho důvodu také účelově požadoval vstup do bytu, ačkoliv svoje věci měl pak uloženy ve sklepě. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. se týkal nájemní smlouvy sjednané na dobu pěti let, tedy o polovinu kratší, než je nájem žalovaného k dalšímu bytu. Navíc zřejmě již několik let žalobce bydlí na další adrese v O., a pracuje u LOGO TRANS Mělník. Žalobkyně bydlí v bytě se synem J. a po celou dobu hradí nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, žalovaný jí ničím nepřispívá. Uvedené okolnosti odůvodňují, aby mu právo na bytovou náhradu bylo podle obč. zák. odepřeno. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně mu bránila v užívání bytu, výměnou zámku mu pak jeho užívání znemožnila zcela. Jiné bydlení nemá a na jí uváděné adrese v Ostravě se zdržoval u svého kamaráda v době pracovní neschopnosti. Považuje přiznání náhradního bytu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „ “.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ) a je přípustné, neboť jím byl změněn ve výroku o bytové náhradě rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ).

Podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 obč. zák., tj. v případech, kdy soud zruší právo společného nájmu bytu rozvedených manželů, a určí, kdo z nich bude byt jako nájemce nadále užívat - jako je tomu v souzené věci - má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozvedenému manželovi, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, přísluší ze zákona právo na náhradní byt, přičemž soud může - při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, rozhodnout o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování. Výjimečně může být tomuto rozvedenému manželovi právo na bytovou náhradu odepřeno podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, když je uplatňování jeho práva v rozporu s dobrými mravy.

Jak už uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud v rozsudku z 3. 4. 2003, sp. zn. , konstatoval, že je-li při úvaze o tom, zda má být rozvedenému manželovi odepřeno právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, určující okolnost, že tomuto rozvedenému manželovi svědčí jiný právní důvod bydlení, pak musí jít zásadně o takový právní důvod, který je (objektivně) způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebutrvale. Tak tomu bude např. tehdy, svědčí-li rozvedenému manželovi (spolu)vlastnické právo k domu nebo bytu, právo odpovídající věcnému břemenu, nebo právo (společného) nájmu bytu na dobu neurčitou; nelze vyloučit ani případ, kdy sice půjde o nájem na dobu určitou, ale kdy je nájem bytu sjednáván na dobu určitou opakovaně, nebo kdy je nájem sjednán na tak dlouhou dobu, jež umožňuje učinit závěr o tom, že bytová potřeba rozvedeného manžela je uspokojena.

Nejvyšší soud oproti odvolacímu soudu zastává názor, že svědčí-li rozvedenému manželovi právo nájmu na dobu deseti let, jde o dobu natolik dlouhou, že rozvedený manžel se rozhodl trvale řešit svoji bytovou potřebu jinak než v původním společném bytě.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle byl uplatněn opodstatněně.

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k nedělitelnosti výroků o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, určení budoucího nájemce a o povinnosti k vyklizení (srov. rozsudek z 25. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27), bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta prvá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta za středníkem, ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( odst, 1 věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Marie Rezková

předsedkyně senátu