Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 229/2011

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. O., proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2009,

č.j. -49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2009, č.j. -35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.

. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní řízení (v němž se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu státu) bylo ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2003, č.j.

-9, jímž byla žaloba zamítnuta; rozsudek nabyl právní moci dne 11. června 2003. Žalobu na obnovu řízení podal žalobce u soudu až 11. června 2008, tedy po uplynutí jak subjektivní, tak i objektivní lhůty ( a 2 ). Na tomto závěru – pokračoval odvolací soud – nemění nic ani zjištění, že obnovení řízení se žalobce domáhal již podáním ze dne 7. června 2005, které soud prvního stupně pro jeho vady usnesením ze dne 2. února 2006, č.j. -5, odmítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení ), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že odvolací soud nezkoumal, zda byla zachována subjektivní lhůta k podání žaloby a v tomto směru se spokojil pouze s jeho tvrzením, kdy se v roce 2005 o nové rozhodné skutečnosti (o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek jeho dlužníka) dozvěděl, aniž by jej vyzval k doplnění tvrzení, z nichž by byl počátek běhu subjektivní lhůty určitelný. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že se nezabýval správností rozsudku soudu prvního stupně vydaného v původním řízení, který je vybudován na závěru, že konkurs na majetek žalobcova dlužníka, První pražské družstevní záložny, trvá, ač již v roce 2002 byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut pro nedostatek majetku dlužníka. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů (a tedy aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Žalovaná označila usnesení soudů obou stupňů za správná, „zcela se s nimi ztotožnila“ a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (srov. , odst. 2 ), a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebylo dříve vydáno jiné rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že spočívá-li rozsudek (usnesení), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek (usnesení) soudu prvního stupně, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (srov. i ustanovení o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení). Přípustnost dovolání podle ustanovení je totiž podmíněna i tím, že řešení právní otázky je – především – významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).

V posuzované věci žalobce dovoláním zpochybňuje závěr odvolacího soudu,

že mu uplynula subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, aniž by současně napadl závěr o uplynutí lhůty objektivní (jež je tříletá a běží od právní moci napadeného rozhodnutí; ). Na něm spočívá rozhodnutí odvolacího soudu především. Možnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu žalobou na obnovu řízení ( a násl. ) zákon časově omezuje právě tím, že pro podání žaloby stanoví subjektivní lhůtu (v ) a objektivní lhůtu (v ); uplynutím některé z nich účastník oprávnění podat žalobu ztrácí. Námitky žalobce směřující pouze proti závěru soudu o uplynutí subjektivní lhůty ( ) jsou proto bezcenné, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu – jímž byla žaloba zamítnuta i z důvodu uplynutí objektivní lhůty

– zpochybnit nemohou.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatel nenapadá) se přitom podává, že rozhodnutí vydané v původním řízení nabylo právní moci již 11. června 2003 a žalobu na obnovu řízení podal žalobce u soudu až 11. června 2008, tedy zřetelně po uplynutí zákonem stanovené objektivní (tříleté) lhůty. Přitom i závěry soudu o uplynutí subjektivní lhůty vycházejí z provedeného dokazování, kdy měl soud na zřeteli i žalobcem dříve učiněná podání, dokládající jeho vědomost o důvodech obnovy řízení. K poslední z žalobcových námitek sluší se uvést, že pokud soud nepovolil obnovu řízení (z důvodu opožděnosti žaloby), pak se logicky ani nemohl zabývat správností skutkových zjištění, na nichž spočívá rozsudek vydaný v původním řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím,

jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované – jež ve vyjádření k dovolání pouze odkázala na závěry soudů obou stupňů – v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. července 2011

Mgr. Petr Kraus.

předseda senátu