Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 817/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Společnosti pro zemědělskou výrobu Ostředek, a.s., IČO: 46355871, se sídlem v Ostředku, zastoupené Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným: 1) J. V., 2) D. V. a 3) M. V., zastoupeným JUDr. Slávkou Vieweghovou, advokátkou se sídlem v Sázavě, nám. Voskovce a Wericha 356, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008, č. j. -116, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 28. 6. 2007, č. j. -62, ve znění opravného usnesení z 1. 11. 2007, č. j. -89, uložil žalovaným, aby vyklidili a vyklizený žalobkyni předali do 6-ti měsíců od právní moci tohoto rozsudku byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se v prvním patře od schodiště vlevo objektu bydlení č. p. 70 v O., na stavební parcele č. parc. 154 v O., zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro obec a katastrální území O. na listu vlastnictví č. 390 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že původní vlastník předmětného domu Jednotné zemědělské družstvo „9. květen“ O. (dále „Družstvo“) uzavřelo se žalovaným 1) dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro pracovníky družstva 1. 4. 1979 a 25. 8. 1981. Představenstvo Družstva sice sdělilo žalovanému 1) dopisem z 11. 11. 1975, že na své schůzi 2. 10. 1975 projednalo jeho žádost o přidělení bytu v novostavbě Ostředek a zařadilo ho do pořadníku o přidělení bytu, avšak rozhodnutí představenstva o přidělení bytu schválené členskou schůzí družstva podle , o hospodaření s byty, vydáno nebylo. Protože dohodám o odevzdání a převzetí bytu nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu, dospěl soud prvního stupně k závěru (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), že dohody jsou neplatné podle v tehdejším znění a že právo užívání předmětného bytu žalovanému 1) podle a 155 nevzniklo. Nemohlo se tak ani podle ve znění novely provedené (dále „obč. zák.“) transformovat na právo nájmu bytu. Od roku 1979 žalovaný 1) stejně jako jeho manželka - žalovaná 2) a později i jejich syn žalovaný 3) užívají byt bez právního důvodu. Tím zasahují ve smyslu obč. zák. neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému domu, které nabyla transformací Družstva v roce 1992. Uložil proto žalovaným, aby byt v domě žalobkyně vyklidili ve lhůtě šesti měsíců, kterou shledal přiměřenou k tomu, aby si obstarali jiné bydlení. Vzal v úvahu, že žalovaní v bytě bydlí téměř 30 let, o byt řádně pečují, že žalovaný 3) je jako neslyšící zdravotně postižený, že žalovaný 1) pracuje jako řidič s příjmem 15.000,- až 24.000,-Kč měsíčně, žalovaná 1) jako zdravotní sestra s příjmem 15.000,- až 18.000,- Kč měsíčně a žalovaný 3) pobírá částečný invalidní důchod 3.000,- Kč měsíčně. Vycházel z toho, že bytová náhrada při vyklizení bytu ze zákona žalovaným nepřísluší a že jen ve výjimečných případech by mohla být žalobkyni podle obč. zák. ochrana jejího vlastnického práva takto omezena. Za takové závažné důvody nepovažoval ani to, že žalovaný 1) pracoval pro Družstvo od roku 1976, že se žalobkyní uzavřel pracovní smlouvu dne 1. 10. 1992 a jeho pracovní poměr trval až do 24. 2. 2003. Téhož dne uzavřeli účastníci dohodu o skončení pracovního poměru, přičemž důvodem byla skutečnost, že žalovanému 1) nebyla vyplacena mzda do 15. dne po uplynutí její splatnosti, „přičemž mzda nebyla žalovanému vyplacena ani za měsíc prosinec 2002, jak bylo soudem zjištěno z okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný 1) doručil žalobkyni 24. 2. 2003“.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem z 13. 8. 2008, č. j. -116, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k vyklizení tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15ti dnů „po zajištění náhradního bytu, a to o výměře nejméně 65 m2, který může být i v jiné obci nacházející se v působnosti soudního okresu Benešov“, a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt nacházející se v domě žalobkyně bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal předpoklady k tomu, aby vyklizení bytu žalovanými bylo za použití § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu (přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , , , a ). Přihlédl k tomu, že žalobkyně se domáhá vyklizení bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu, výhradně vzhledem k jejímu pochybení, resp. jejího právního předchůdce. Žalovaní užívali byt v dobré víře více jak 30 let, přičemž řádně plnili své povinnosti. Nic na tom nemění, že byt měl být přidělen žalovanému 1) jako podnikový (nyní služební) a že od roku 2003 pro žalobkyni nepracuje, neboť za této situace by se musela domáhat u soudu přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu, přičemž žalovaný 1) by měl ze zákona nárok na bytovou náhradu § 711a odst. 1 písm. b) a § 711 (správně § 712) obč. zák. Současně zohlednil i zdravotní a majetkové poměry žalovaných.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o bytové náhradě, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o (dále „ “). Podle obsahu ( ) namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], a to, že vyklizení předmětného bytu žalovanými je třeba vázat na zajištění bytové náhrady. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkázal, nevyplývá, že by osoba, která užívá nemovitost bez právního důvodu, měla při jejím vyklizení automaticky právo na zajištění bytové náhrady. Soud by podle ní měl zhodnotit, zda lze podle obč. zák. odepřít vlastníkovi ochranu jeho vlastnického práva, přičemž je taková aplikace výjimečná. Ustanovení obč. zák. o ochraně vlastnického práva je třeba vždy vykládat v návaznosti na y, podle něhož nelze vlastníka věci omezovat mimo případy stanovené zákonem, a to ani za pomoci analogie podle obč. zák. Ústavní soud v nálezu z 20. 12. 1995, sp. zn. , uvedl, že zákon připustil omezení vlastníka jen v případech uvedených v a 712 obč. zák., která se vážou k nájmu bytu a následně taxativně upravují náhrady oprávněných (obdobně nález ze 4. 8. 1999, sp. zn. ). Žalovaným nesvědčí právo na jakoukoliv bytovou náhradu, neboť nevyplývá z pozitivní právní úpravy. Otázku dobrých mravů lze v takovém případě zohlednit pouze v souvislosti s určením délky lhůty k vyklizení bytu, jak správně učinil soud prvního stupně. Odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že i kdyby žalovaní odvozovali právo užívání bytu z dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených s jejím právních předchůdcem, pak museli vědět, že podle těchto dohod je užívání bytu vázáno na existenci jejich členského, popř. pracovního poměru v družstvu, a že jeho skončením jim právo užívat byt zanikne, aniž jim bude poskytnuta bytová náhrada. Žalobkyně tak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě platné dohody o odevzdání a převzetí bytu, by musela přistoupit k výpovědi žalovaných z nájmu bytu s přivolením soudu ( a 712 obč. zák.), neboť nájem bytu by zanikl podle obč. zák. posledním dnem měsíce, v němž by nájemce přestal, bez vážného důvodu, vykonávat práci pro pronajímatele. O tom, že žalovaný 1) ukončil svůj pracovní i členský vztah k družstvu dohodou, není pochyb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „ ”.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Od účinnosti , je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle přípustné. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Zbývá však dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalované je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura 7/1997).

Podle a 3 je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vázat za použití ustanovení obč. zák. na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na okolnosti daného případu lze vázat vyklizení žalovaných s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění ve výroku specifikovaného náhradního bytu. Je zřejmé, že žalovaní v dobré víře užívali předmětný byt od roku 1979 do roku 2005, přičemž řádně plnili své povinnosti. Nemohou být postiženi za jednání právního předchůdce žalobkyně, který způsobil, že jim nesvědčí právní důvod užívání bytu, ani jednání žalobkyně, jehož důsledkem bylo ukončení pracovního poměru žalovaného 1). Správně odvolací soud přihlédl i k zdravotní a sociální situaci žalovaných. Pokud žalobkyně namítá, že by k zániku případného nájmu došlo podle § 710 odst. 4 obč. zák., opomíjí, že zánik nájmu sjednaného na dobu výkonu práce pro pronajímatele zákon váže na skutečnost, že nájemce přestal vykonávat práce pro pronajímatele bez vážného důvodu na své straně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným vznikly náklady ( , , a ). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle , , , a a čl. II vyhl. č. ve výši 3.900,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 3krát 300,- Kč podle vyhl. č. a čl. II vyhl. č. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% ( ) 5.760,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2011JUDr. Marie Rezkovápředsedkyně senátu