Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1594/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,ve věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 5, proti žalovanému D. M., zastoupenému JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2010, č. j. –275, takto:

I. Dovolání se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. –250, zastavil řízení ohledně vypořádání movitých věcí účastníků (výrok I. rozsudku), vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni na vzájemné vypořádání majetkové hodnoty členských práv v bytovém družstvu SBD Nový domov a to ke dvou pokojovému bytu č. 29 v B. na ul. J. 1 o velikosti 2 + 1, jehož nájemcem byl určen a garáže č. 7 na ul. F. v B., částku 650 000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II. rozsudku), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č. j. -275, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích II. a III. tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vzájemném vypořádání majetkové hodnoty členských práv v bytovém družstvu SBD Nový domov, a to ke dvoupokojovému bytu č. 29 v B., ulice J. 1 a garáže č. 7 na ulici F. v B. částku 500.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů“ (výrok I. rozsudku) a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II. napadl žalovaný dovoláním, které shledává přípustným a jeho důvodnost spatřuje v Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobkyně k dovolání žalovaného tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Ačkoliv dovolatel dovolání výslovně směřuje do obou výroků rozsudku odvolacího soudu, obsahově napadl rozsudek jen v části, v níž bylo řešeno vypořádání členských práv a povinností v bytovém družstvu ohledně družstevního bytu (dále též jen „členský podíl“). V takto vymezené části se odvolací soud ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně potud, že členský podíl zahrnul do vypořádání zaniklého společného jmění účastníků; proto je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat v této části za potvrzující a přípustnost dovolání proti němu posuzovat v režimu V části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ohledně výše vypořádacího podílu tak, že uloženou povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 650 000,- Kč snížil o částku 150 000,- Kč, se pak jedná o měnící rozhodnutí jen v části, v níž vypořádací podíl snížil, ve zbývající části se jedná o potvrzující rozhodnutí.

Směřuje-li tedy žalovaný své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně odvolacím soudem stanoveného vypořádacího podílu ve výši 500 000,- Kč, přípustnost dovolání v této části je třeba rovněž posoudit podle

V části týkající se 150 000,- Kč by ostatně ani dovolání žalovaného nemohlo být subjektivně přípustné. K podání dovolání je subjektivně oprávněn ten účastník, kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena, byť i jen nepatrná, újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutím dovolacím soudem. V části 150 000,- Kč však žalovanému nemohla být újma způsobena, neboť o tuto částku jeho platební povinnost vůči žalobkyni odvolací soud snížil.

Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Námitky dovolatele směřující proti postupu nalézacích soudů, které učinily předmětem vypořádání společného jmění manželů členský podíl v bytovém družstvu, mimo jiné s ohledem na pravomocné usnesení o schválení smíru uzavřeném mezi účastníky v rámci řízení o zrušení společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu, a v návaznosti na to provedly vypořádání této majetkové hodnoty, nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu , neboť právní posouzení nalézacích soudů je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2010, č. 14, str. 521–523, vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle věty druhé bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich společného jmění dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo dříve učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu (srovnej též důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. uveřejněného na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Obdobné platí i ve vztahu k závaznosti pravomocného usnesení o schválení smíru, jenž má účinky pravomocného rozsudku. Správně v této souvislosti odvolací soud odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2004, sp. zn. (www.nsoud.cz).

Z uvedeného vyplývá, že nalézací soudy v souzené věci postupovaly správně, jestliže vycházely ze smíru uzavřeného v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže a společného členství v bytovém družstvu a majetkovou hodnotu členského podílu zahrnuly do vypořádání zaniklého společného jmění manželů.

Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatele, že za účelem získání nájmu a členství v družstvu ohledně sporného družstevního dvoupokojového bytu byl nucen „vrátit“ jiný jednopokojový byt, který měl předtím v osobním užívání. Ani za vnos totiž nelze považovat ani skutečnost, že žalovaný se před přidělením družstevního bytu musel v 80. letech 20. století vzdát jednopokojového družstevního bytu; to vyplývalo z tehdy platných předpisů o hospodaření z byty, podle kterých bylo v zásadě vyloučeno užívání dvou bytů. Vzdání se práva tu bylo podmínkou pro přidělení jiného bytu, nikoliv vnosem. Nešlo tu tedy o to, že by žalobce použil hodnotu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, který náležel výlučně jemu, na získání jiného a manželům již společného členského podílu u stavebního bytového družstva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7479).

Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, jakým pravidlem se řídily soudy při určení výše částky, která mu byla uložena k zaplacení žalobkyni na vypořádání hodnoty členského podílu, neboť podle jeho názoru měly soudy vyjít z hodnoty členského podílu určené k roku 1999, nejpozději 2001 (zániku společného jmění manželů), nikoliv však z hodnoty k datu 18. února 2005, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž soud schválil smír účastníků, kterým došlo ke zrušení práva společného nájmu a společného členství účastníků v bytovém družstvu. Soudy ovšem v daném směru postupovaly v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu České republiky vyjádřenou v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2011, podle kterého je nutno při určení hodnoty členského podílu vycházet ze stavu i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. V daném případě tedy zjištěného ke dni právní moci usnesení o schválení smíru v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže a společného členství. Tímto způsobem také nalézací soudy postupovaly.

Jelikož žalovaný dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, napadl tím tyto výroky zjevně i v části týkající se náhrady nákladů; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (, , a ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle (z částky 500 000,- Kč), , , , a ve znění pozdějších předpisů částku 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s uvedené vyhlášky za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného), celkem 10 300,-Kč, zvýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč ( ), tj. celkem částku ve výši 12 360,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů do právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (, a ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. června 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu