Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 477/2011

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.10.2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. (žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, a dalších účastníků řízení: 1.JUDr. L. V., 2. prof. MUDr. R. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, 3. P. V., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 4. O. V., zastoupeného JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 5. IROP, inženýrské a realitní organizace, IČ 7088 5010, 110 00 Praha 1, V Jámě č. 12, 6. Technické správy komunikací hlavního města Prahy, IČ 6583 4197, Praha 5, Štefánkova 23, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, 170 00 Praha 7, Šnirchova 19, 7. Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Tišnov 1, 8. LINKE, s. r. o., IČ 4895 1293, Struhařov, Spojovací 151, zastoupené JUDr. Janem Marešem, advokátem, 251 64 Mnichovice- Božkov, Na Okrouhlíku 76, a 9. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k pozemkům), t a k t o:

II.Zamítá se dovolání dovolatele, směřující proti výroku (označenému IV.) rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. .

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 1.2006, čj. -105 (ve znění usnesení

z 27. 7. 2006, čj. -143). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné poloviny) pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 504/38, parc. č. 504/40 a části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Bylo však rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. nejsou vlastnicemi pozemků parc. č 504/3, parc. č. 504/7, parc. č. 504/10, parc. č. 504/11, parc. č. 421/1, parc. č. 456 a parc. č. 1761/148 v katastrálním území H. (obec Praha); zároveň bylo vysloveno, že “za tyto pozemky jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky“. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. jsou podílovými spoluvlastnicemi ( z ¾, z ⅛ a z ⅛) pozemků parc. č. 508 a parc. č. 504/39 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Bylo však rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. nejsou spoluvlastnicemi částí pozemku parc. č. 1761/148 v katastrálním území Hostivař (obec Praha); zároveň bylo vysloveno, že “za tento pozemek jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České republiky“. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výrok, že “lhůta k vrácení kupních cen ve výši 46.418,80 Kč, 960,- Kč a 35.149,- Kč činí 3 dny od právní moci tohoto rozsudku“. Bylo také vysloveno, že “tím se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že IROP, inženýrské a realitní organizace, a Technická správa komunikací hl.m. Prahy jsou povinny zaplatit žalobkyni L. Č. na náhradu nákladů řízení 13.175,- Kč a účastnicím řízení JUDr. L. V. a R. J. 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.

O odvoláních účastníků řízení IROP, inženýrské a realitní organizace, Technické správy komunikací hl.m. Prahy a Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007,

sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 1. 2006, čj. -105 (ve znění opravného usnesení

z 27. 7. 2006, čj. -143) potvrzen v jeho výroku (označeném I.), týkající se pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 505/38 a parc. č. 504/40 v katastrální území H.,

jakož i týkajícím se pozemků č. 508 a 504/39 v katastrálním území H.. Výrok (označený I.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl však zrušen v části týkající se pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H. a v části týkající se vrácení kupních cen (v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Nedotčen zůstal výrok /označený I./ Uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž nebylo žalobě žalobkyň vyhověno. Výrok /označený I./ byl pak změněn v části týkající se rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93, a to tak, že se rozhodnutím soudu “nahrazuje ohledně pozemků, kterých se týká výrok I. rozsudku soudu“. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo změnou rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení Technickou správou komunikací hl.m. Prahy nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů tohoto řízení; zrušeny byly výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení IROP, inženýrské a realitní organizací, i co do vztahu všech účastníků řízení vůči účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR a v tomto rozsahu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně 1.338,- Kč účastnici řízení Technické správě komunikací hl. m. Prahy na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal “odvoláními napadené odstavce prvý, třetí a pátý i šestý výroku I. a závislé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podle a dopěl k závěru, že odvolání jsou důvodná pouze zčásti, a to jen ve vztahu k výroku I. v té části,

která se týkala pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H., dále ve vztahu k pátému a šestému odstavci výroku I. a konečně k výrokům II. a III.; jinak měl odvolací soud za to, že odvolání nejsou důvodná.

Odvolací soud nejprve poukazoval na to, že účastnice řízení R. J. zemřela v průběhu řízení odvolacího; odvolací soud proto ve smyslu ustanovení vydal usnesení, že v řízení bude dále pokračováno s účastnicí řízení JUDr. L. V., a to jako s právní nástupkyni zemřelé účastnice řízení R. J., zemřelé 14. 4. 2007.

Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto řízení podle páté části ( a násl. ) o žalobě L. Č. bylo posouzení toho, zda v daném případě byly ve smyslu (zákona o půdě) dány podmínky pro vydání rozhodnutí, dále toho, že žalobkyně (respektive další oprávněné osoby) jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území H. (obec Praha), o něž jde v tomto řízení, dále zda se na tyto pozemky vztahuje zákon o půdě, zda je tu dán restituční důvod podle ustanovení a zda kupní smlouvy, na základě nichž nemovitosti přešly do vlastnictví státu, byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Pozemkový úřad došel v řízení, které předcházelo tomuto soudnímu řízení, k závěru, že pozemek parc. č. 504 v katastrálním území H. byl zemědělskou půdou ve smyslu byl pak vyňat ze zemědělského půdního fondu k 1. 10. 1975,

ale do vlastnictví státu přešel kupní smlouvou z 11. 9. 1974. Pozemek parc. č. 507 v katastrálním území H. byl k datu 1. 10. 1975 vyňat ze zemědělského půdního fondu, ale podle názoru pozemkového úřadu v době jeho odnětí nešlo o pozemek, na který

by se vztahovala působnost zákona o půdě, když tento pozemek nebyl zemědělsky využívám a sloužil k rekreačním účelům. Pozemek parc. č. 508 v katastrálním území H. nebyl před jeho odnětím původním vlastníkům vyňat ze zemědělského půdního fondu. Podle názoru pozemkového úřadu byly v daném případě splněny podmínky tísně ve smyslu ustanovení

pís,. k) u všech těchto uvedených původních pozemků (když plánovaná výstavby sídliště Na Groši tu umožňovala i vyvlastnění pozemků k tomuto účelu), avšak pozemkový úřad měl za to, že tu nebyly při prodeji pozemků splněny nápadně nevýhodné podmínky, protože ceny sjednané v kupní smlouvě z 11. 9. 1974, respektovaly tehdy platné cenové předpisy.

Soud prvního stupně v řízení podle ustanovení a násl. na rozdíl od pozemkového úřadu dospěl k závěru, že na všechny v žalobě uvedené původní pozemky (jež byly v pozemkové knize vyznačeny jako pozemky parc. č. 504,

parc. č. 507 a parc. č. 508 v katastrálním území H.) se vztahuje zákon o půdě a je tu dán restituční titul uvedený v ustanovení Soud proto vydal oprávněným osobám podíly na požadovaných pozemcích, u kterých tomu nebránila zastavěnost ve smyslu ustanovení

Odvolací soud k tomu uváděl, že má stejně jako soud prvního stupně za to, že všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, spadají do působnosti (zákona o půdě), protože se jedná o půdu, která náleží do zemědělského půdního fondu (ve smyslu ustanovení se zřetelem i na ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu), respektive o zemědělsky obhospodařovanou půdu ve smyslu ustanovení

Odvolací soud také (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že v daném případě je naplněn restituční titul uvedený v ustanovení , tj. že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly převedeny v roce 1974 do vlastnictví státu na základě kupních smluv uzavřených v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že kupní ceny byly “ve všech smlouvách stanoveny na základě diskriminační a v rozsudku soudu prvního stupně bylo přesvědčivě zdůvodněno, že tu byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Soud prvního stupně také správně, podle názoru odvolacího soudu, rozhodl, že oprávněné osoby (L. Č., JUDr. L. V. a R. J.) jsou vlastníky požadovaných podílů na pozemcích v katastrálním území H. (obec P.), pokud jejich vydání nebránily překážky uvedené v ustanovení

Odvolací soud zaujal právní názor i k té právní otázce, že (zákon o půdě) je ve vztahu k (o mimosoudních rehabilitacích) speciálním předpisem. “ má povahu obecnější restituční úpravy a nemovitosti, které lze podřadit pod režim , mohou být podřazeny zároveň i pod režim zákona o půdě; o každém takto uplatněném nároku soudy rozhodují v jiném řízení“, dovozoval odvolací soud. Proto byl odvolací soud toho názoru, že “pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 v právní věci, jež byla vedena pod sp. zn. , i rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. , vydané v odvolacím řízení, jimiž bylo rozhodováno o podle , netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o restitučních nárocích podle a není tu proto dán nedostatek podmínek řízení v právní věci vedené pod sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10.

Odvolací soud proto potvrdil žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkal pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 504/39, parc. č. 504/40, parc. č. 505/38

a parc. č. 508 v katastrálním území H., jako věcně správný (ve smyslu ustanovení

).

Podle názoru odvolacího soudu však nesprávně rozhodl soud prvního stupně o tom, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální poloviny) “části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H.“; taková identifikace pozemku není totiž z hlediska katastrálních předpisů dostatečná a v tomto smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný; katastrální úřad by nemohl provést zápis do katastru nemovitostí ohledně “části pozemku parc. č. 504/13“. Měl tu být v soudním řízení vyhotoven geometrický plán, který měl být nedílně spojen se soudním rozsudkem (srov. k tomu )

Odvolací soud měl dále za to, že nesprávný je i výrok rozsudku soudu prvního stupně o vrácení kupních cen za prodej pozemků státu v roce 1974, protože takový výrok nebyl součásti rozhodnutí pozemkového úřadu a proto nemohl být ani součástí soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto výrok o vrácení kupních cen zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a ).

Pokud šlo o výroky soudu prvního stupně, kterými nebylo žalobě vyhověno, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, když tyto výroky nebyly odvolanými napadeny

( ).

Odvolací soud dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ještě tak,

že se rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje rozhodnutím soudu pouze ohledně těch pozemků, kterých se týká potvrzující výrok rozsudku soudu; rozhodnutí správního orgánu se totiž nenahrazuje v plném rozsahu, když byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen.

Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odvolací soud o nich rozhodl s použitím ustanovení , i .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení

a .

Rozsudek odvolacího soudu by doručen dne 21. 11. 2007 advokátu, který v řízení zastupoval účastníka řízení Hlavní město Prahu; dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené

v . Dovolatel navrhoval, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodech I. a IV. výroku rozsudku a také rozsudek soudu prvního stupně v tomu odpovídajících výrocích. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( )

a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolávající se Hlavní město Praha (i jako procesní nástupce účastníka řízení IROP, inženýrské a realitní organizace) především nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že v daném případě byl doložen restituční titul ve smyslu ustanovení (uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), když totiž kupní smlouvy z roku 1974 o prodeji pozemků státu byly tu uzavřeny co do kupní ceny v naprostém souladu s tehdy platnou , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění nemovitostí. Přitom uvedený dovolatel zdůrazňoval, že “v této souzené věci byly převáděny pozemky z tzv. osobního vlastnictví, na které bylo aplikováno ustanovení , nikoli pozemky z tzv. soukromého vlastnictví, na které by bylo třeba aplikovat ustanovení Nebyl tu tedy v daném případě naplněn restituční titul podle ustanovení ; tentýž závěr, uváděný tu dovolatelem, byl ostatně ohledně uvedených smluv zaujat i v předcházejícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, vedeném o nárocích žalobkyně pod sp. zn. uvedeného soudu.

Dále se uvedený dovolatel neztotožňoval s právním názorem odvolacího soudu, že všechny pozemky, o nichž se vedlo řízení v této právní věci, spadají do působnosti (zákona o půdě). Dovolatel poukazoval na to, že už ve zmíněném soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. byly závazně vyřešeny některé podstatné otázky ohledně působnosti zákona o půdě a zákona o mimosoudních rehabilitacích a z tohoto řešení měly soudy vycházet s ohledem na ustanovení i v této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10); šlo zejména o otázku podřazení pozemků parc. č. 504 a parc. č. 507 a parc. č. 508 v katastrálním území Hostivař pod režim zákona o půdě, když pozemek parc. č. 507 byl už před uzavřením kupních smluv z roku 1974 vyňat ze zemědělského půdního fondu a pozemky parc. č. 504 a parc. č. 508 nebyly v době uzavření uvedených smluv již zemědělsky obhospodařovány.

Podle názoru dovolávajícího se Hlavního města Prahy nelze se rovněž ztotožnit s názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 15. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze), že totiž pravomocná zamítavá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13.7.1993, čj. -24 a Městského soudu v Praze z 10. 7. 1995, sp. zn. (vydaná v právní věci, v níž žalobkyně uplatnila své nároky na pozemky v katastrálním území Hostivař podle , o mimosoudních rehabilitacích) nejsou tu údajně překážkou věci rozhodnuté pro řízení v této právní věci vedené pod sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10. Dovolávající se Hlavní město Praha je naopak přesvědčeno, že tu jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, když jde o žalobní návrhy týchž subjektů, týkající se týchž pozemků a žaloba se opírá o totožné žalobní důvody.

Uvedený dovolatel ve svém dovolání opětovně vznesl námitku, že v dané právní věci nemůže být rozhodováno o nárocích účastnice řízení JUDr. L. V. a zemřelé účastnice řízení R. J., jejíž právním nástupcem se stala právě JUDr. L. V. Žalobu tu totiž podala ve lhůtě podle ustanovení pouze jedna z osob, které měly v řízení před pozemkovým úřadem postavení “oprávněné osoby“, a to žalobkyně L. Č.. Naproti tomu JUDr. L. V. a R. J. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodaly, nýbrž se jen připojily k žalobě žalobkyně L. Č., ovšem až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její podání, takže o jejich nárocích, o nichž bylo rozhodováno pozemkovým úřadem, nemohlo být

v tomto soudním řízení podle páté části už rozhodováno

z toho důvodu, že zmeškaly tyto osoby lhůtu pro zahájení tohoto řízení podle ustanovení a násl. . Účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J., jejíž právní nástupkyní se stala JUDr. L. V., nemohly tedy být, podle názoru dovolatele, aktivně věcně legitimovány.

Ve vyjádření účastnice řízení JUDr. L. V. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud ve svém rozsudku z 15.10.2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) správně dovodil, že se vztahuje jednak na obhospodařovanou zemědělskou půdu (včetně zahrad), ale i na půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obhospodařována takto není, avšak nadále do zemědělského půdního fondu náleží. Správně také odvolací soud vyvodil z předcházejícího soudního řízení, vedeného u Obvodního sodu pro Prahu 10 pod sp. zn. jen ten závěr, že restituční nárok účastnice řízení JUDr. L. V. nelze subsumovat pod režim , o mimosoudních rehabilitacích (nikoliv však naopak pod režim čemuž právní úprava zákonu o půdě nijak nebrání); nešlo tu tedy o překážku věci již rozsouzené. Rovněž správně odvolací soud se vypořádal s otázkou, že předmětné pozemky byly odňaty v roce 1974 za nápadně nevýhodných podmínek a že tu byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. I v otázce účastenství jednotlivých osob v tomto soudním řízení (probíhajícím podle ustanovení a násl. ) správně odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky tohoto soudního řízení jsou ze zákona žalobkyně L. Č. a dále ti, kdo byli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, tedy i JUDr. L. V. (ve smyslu ustanovení ).

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení

,ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posuzovat jednak podle ustanovení , pokud dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému IV.), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a jednak podle ustanovení (podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam), což se týkalo dovolacího návrhu dovolatele směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému I.), potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně z 13.1.2006.

Dovolatel uplatňoval ve svém dovolání jednak dovolací důvod, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé

( ) a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí, vydané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení a nikoliv až při rozhodování. O vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávný postup v řízení měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nedošlo k takovéto vadě řízení, kterou by bylo možné dovodit z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle ustanovení , , a o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích, a s ustanoveními zákonů č. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a č. o katastru nemovitostí, jakož i v souvislosti s ustanoveními páté části ( a násl. ), o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.

Podle ustanovení se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (srov. i , o ochraně zemědělského půdního fondu a , o lesích).

Podle ustanovení se pro postup podle části druhé za majetek uvedený v tohoto zákona považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Podle ustanovení budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné další okolnosti (srov. č. 34/1993, str. 123 /257/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení pozemky

nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat zejména nebrání-li stavby zemědělskému nebo lesním využití pozemku. V případech nevydání pozemku uvedených v pak pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem, který byl původně stanoven v Vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi nemovitosti; tento nárok musel být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky

( ).

Podle ustanovení o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy.

Při posouzení toho, zda se na konkrétní právní vztah vztahují ustanovení , je rozhodující o jaký druh majetku šlo v době, kdy došlo k tomu, že věc přešla do vlastnictví státu, tedy kupř. k tomu, zda tehdy šlo o zemědělskou půdu. Na řešení případů těchto křivd pamatují ustanovení a (srov. k tomu č. 34/1993, str. 110 /250/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 2. 2000, (uveřejněném pod č. 24 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly ke vztahu a uvedeny tyto právní závěry: je ve vazbě k předpisem pozdějším a speciálním a vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje mimo jiné na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží ( ), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván ( ). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdejšího , o ochraně zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou vedeny i zahrady), a jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, ale do zemědělského půdního fondu náleží. Tím došlo k tomu, že zákon o půdě nejenom vyplnil výluku z předmětu úpravy , obsaženou

v § 1 odst. 4 (regulací restituce zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě), avšak současně rozšířil výluku regulovanou v § 1 odst. 3 téhož zákona.

Podle ustanovení jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 9. 1997, (uveřejněném pod č. 115 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavní soudu ČR) byl zaujat právní názor: Zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět to, že zde návrh je, takže není nutné požadovat návrh nový a že se tedy na tento návrh hledí, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu.

Podle ustanovení rozsudek soudu

podle nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takové rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu určen; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

Z uvedeného ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i daném případě. Zároveň však dovolací soud konstatuje, že tatáž ustanovení právních předpisů, jakož

i tytéž uvedené právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele – účastníka řízení Hlavního města Prahy.

Vzhledem k tomu nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku soudu prvního stupně řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními /zákona o půdě/), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto u dovolání dovolatele ohledně tohoto potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních a odst. 3 , ale ani v jiném ustanovení upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému I.) rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. , a to jako dovolání nepřípustného.

Vzhledem k již uvedeným okolnostem ohledně vycházení odvolacího soudu z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů, z nichž pokládal za nutné vycházel i dovolací soud, nebylo možné ani dovoláním dovolatele napadený výrok (označený IV.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15. 10. 2007, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokládat za výrok používající na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo za výrok odpírající se o nesprávný výklad uplatněných právních předpisů. Neshledal proto dovolací soud, že by bylo na místě tento měnící výrok zrušit ve smyslu ustanovení ; proto podle téhož ustanovení (i podle ) přikročil dovolací soud svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému IV.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15.10.2007, a to jako dovolání směřujícího přípustně proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ale jako dovolání které nebylo možné shledat opodstatněným.

Je třeba ještě poukázat na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu

z 15. 10. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) obsahuje (rozhodnutím dovolacího soudu nedotčené) výroky (označené II. a V.), jimiž byly výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené I. a II.) z 13. 1. 2006, čj. -105 Obvodního soudu pro Prahu 10, zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jež bude po ukončení dovolacího řehní dále probíhat u soudu prvního stupně.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených účastnicí řízení JUDr. L. V. v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud, ve smyslu ustanovení a , ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a uvedené účastnici řízení náhradu těchto nákladů nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeno účastnicí řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu