Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2564/2010

U S N E S E N Í

Ing. K. P.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 389.018,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2010, č. j. -52, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. února 2009, č.j. -38, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 389.018,- Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že dne 20. 3. 1997 žalobce uzavřel se společností BRIMAX – INVEST, a.s., smlouvu „o převodu vlastnictví bytové jednotky“ a na zhotovení bytové jednotky zaplatil uvedené obchodní společnosti částku 389.018,- Kč. Pro prodlení s výstavbou od smlouvy odstoupil, zaplacená záloha mu ovšem vrácena nebyla. Usnesením ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. , Krajský soud v Brně prohlásil na majetek společnosti BRIMAX – INVEST, a.s., konkurs; usnesení doručil též všem známým věřitelům úpadce a zveřejnil je v Obchodním věstníku a na úřední desce soudu. V trestním řízení, vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. proti „statutárním zástupcům“ společnosti BRIMAX - INVEST, a.s., jednal soud jako s poškozeným nikoliv s žalobcem (a dalšími osobami, které složily zálohu této společnosti), nýbrž s právním nástupcem označené obchodní společnosti. O právu přihlásit pohledávky do konkursu byl žalobce informován až po uplynutí lhůty k podání přihlášek, jelikož – z pohledu konkursního soudu – nepatřil mezi známé věřitele úpadce. O jeho návrhu na náhradu škody soud v trestním řízení nerozhodl.

Žalobcem uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle , o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uzavřel, že se konkurzní soud nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť usnesení o prohlášení konkursu, obsahující výzvu věřitelům k přihlášení pohledávek, zveřejnil zákonem stanoveným způsobem a doručil je též všem známým věřitelům úpadce; mezi ně tehdy žalobce nepatřil. Žalobcem tvrzená majetková újma, ztráta pohledávky, není v příčinné souvislosti s postupem soudu v trestním řízení, vedeném vůči „statutárním zástupcům“ označené obchodní společnosti, již proto, že podle skutkových zjištění (i tvrzení samotného žalobce) by pohledávku vůči těmto osobám nebylo možné vymoci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení ), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nečinností soudu v trestním řízení, který nerozhodl o jeho nároku na náhradu škody, a tvrdil, že při jiném postupu by nemohlo dojít k promlčení jeho práva. Za „spekulativní“ (a tím i nesprávné) označil i závěry soudu o nedobytnosti pohledávky vůči odsouzeným. Dovozoval, že i nečinnost orgánů činných v trestním řízení, pokud nerozhodnou o nároku poškozeného na náhradu škody, může založit odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a že „pouhé skutkové zjištění o nedobytnosti pohledávky“ nemůže vést k závěru, že žalobci v důsledku nečinnosti orgánu veřejné moci nevznikla škoda; pro řešení těchto otázek označil rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty první o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použití právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že postup soudu v trestním řízení, lhostejno, jde-li o postup správný či nikoliv, nemohl být příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy, jestliže – podle výsledků dokazování – žalobce nemohl ani při pravidelném běhu věcí pohledávku vůči škůdcům vymoci.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou ) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. ). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě; v tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. ). V případech, kdy žalobce pro nečinnost soudu nedosáhl přisouzení uplatněné pohledávky, je odpovědnost státu za škodu – ušlý zisk ve výši uplatněné pohledávky – dána tehdy, jestliže by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. Pro takový závěr je také významné zjištění, zda u žalobcova dlužníka bylo možno splnění závazku při obvyklém běhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému postupu soudu nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820, sv. 25).

Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle žalobci k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr, že žalobce mohl být s nárokem na náhradu škody uplatněným vůči trestně stíhaným osobám úspěšný a že by vůči nim mohl pohledávku vymoci, je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi postupem soudu v trestním řízení (jež o žalobcem uplatněném nároku nerozhodl) a vznikem tvrzené majetkové újmy není vztah příčiny a následku. A to i proto, že podle dalšího závěru odvolacího soudu byla žalobcova pohledávka pohledávkou z bezdůvodného obohacení, jejímž obsahem bylo právo na vrácení plnění ze zrušené smlouvy ( obč. zák.) a jejím dlužníkem byla obchodní společnosti BRIMAX – INVEST, a.s., tedy nikoliv pohledávkou k náhradě škody, kterou trestně stíhané osoby způsobily označené obchodní společnosti, se kterou (jejím právním nástupcem) jednal soud v trestním řízení jako s poškozenou.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jež je v souladu s ustálenou judikaturou, kterou dovolací soud ani v nyní posuzované věci neopouští – není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu , odst. 3 ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu