Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5104/2009

30

Cdo 5104/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

(adresa pro doručování:

Územní pracoviště Ústí nad Labem, Náměstí míru 36, Ústí nad Labem), proti žalovaným

1) Pozemkovému fondu České republiky

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

2) J. J.

,  

3) Ing. V. K.

, a

4) Ing. M. P.

, vyjma žalovaného 1) zastoupeným doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 18, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2009, č.j. -127, takto:

I. Dovolání žalovaného 1)

se odmítá

.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2009, č.j. -127,

se

v části výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2008, č.j. -78, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví žalobkyně k pozemku p. č. 2212/4 v katastrálním území A. tak, že se určuje, že vlastníkem pozemku p. č. 2212/4 v katastrálním území A. je Česká republika, a že tento pozemek je ve správě Pozemkového fondu České republiky, a dále v akcesorických výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4),

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou proti žalovaným se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že (níže uvedeného obsahu) smlouva o převodu nemovitosti je neplatným právním úkonem. Posléze (po připuštění rozšíření žaloby) se domáhala ještě určení, že (níže specifikovaný) pozemek je v jejím výlučném vlastnictví a ve správě Pozemkového fondu České republiky (dále již „Pozemkový fond“). V žalobě mimo jiné uvedla (vylíčila), že na základě kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1976 koupila

„od manželů R. nemovitost A., obec J. D., okres J. n. N. s pozemky p. č. 631 (stav. parc.), 2212/4 (zahrada) a 2217/2 (pastvina) v k. ú. A.“

Tyto nemovitosti byly zakoupeny za účelem zřízení vzdělávacího a školícího střediska. Uvedená budova je vytápěna lehkými topnými oleji, kdy nádrž je zčásti umístěna i v pozemku (dotčeného žalobou) p. č. 2212/4 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) A. Tento pozemek je využíván jako přístupová cesta k doplnění zásob uvedeného topiva v podzemní nádrži, dále jako celkový přístup k obytné části objektu a jako odstavná plocha pro osobní motorová vozidla zaměstnanců při účasti na školeních a kurzech atd. Tento pozemek, jak zjistila žalobkyně v květnu 2002, byl žalovaným 1) nesprávně převeden jako zemědělský pozemek,

„přičemž jeho kultura byla ostatní plocha.“

Z tohoto důvodu má žalobkyně za to, že předmětná smlouva je podle § 39 obč. zák. (absolutně) neplatná; proto podala uvedené určovací žaloby.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. června 2008, č.j. -78, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „uzavřená smlouva č. 79 PR 03/12 o převodu pozemku č. 2212/4 o výměře 568 m2 v k. ú. A., obec J. D. (dále též „předmětný pozemek“), na nabyvatele J. J.,  Ing. V. K., a Ing. M. P., z Pozemkového fondu ČR ze dne 27. 2. 2004, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou, je neplatným právním úkonem.“ Zamítl rovněž žalobu na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na předchozí kasační usnesení odvolací soudu předně konstatoval, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušnou organizační složkou, která je oprávněna jednat za žalující Českou republiku. Na základě výsledků dokazování pak uzavřel, že „stavební parcela č. 631 a pozemek č. 2212/4 jsou pozemky samostatnými, kdy parcela č. 2212/4 zastavěna není. Nejedná se tedy o případ , věta druhá, (správně ), kde...za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Podle výkladu tohoto ustanovení je soud toho názoru, že by se muselo jednat o jeden pozemek pod jedním číselným označením, kde část pozemku je zastavena a druhá část bezprostředně souvisí se stavbou a je nezbytně nutná k provozu stavby. K tomuto v daném případě nedošlo, neboť se jedná o dva samostatné pozemky.“ Žaloba proti žalovanému 1) byla zamítnuta pro nedostatek věcné pasivní legitimace, neboť „žalovaný Pozemkový fond ČR...ke dni podání žaloby již nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4) tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, který je ve správě Pozemkového fondu, když ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4), jakož i ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), podle (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V případě žaloby o určení neplatnosti předmětné smlouvy odvolací soud konstatoval absenci naléhavého právního zájmu na tomto určení, a proto pokud soud prvního stupně v této části žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

V případě žaloby o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku odvolací soud dospěl (oproti soudu prvního stupně) k jinému právnímu posouzení věci. Po doplněném dokazování a ve vazbě na zjištění učiněná soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že „pozemek parc. č. 2212/4 bezprostředně souvisí s objektem rekreačního zařízení na stavební parcele č. 631 (kopie katastrální mapy, fotodokumentace, výpověď svědka Ing. V. K.). Jak vyplynulo již z dokazování před okresním soudem a bylo mezi účastníky nesporné, získal stát kupní smlouvou ze dne 4. 8. 1976 od manželů R. rodinný domek čp. 2 stojící na stavební parcele č. 631. Podle předložené dokumentace i podle výpovědi svědka Ing. V. K. došlo po převodu rodinného domku na stát k jeho zásadní přestavbě na rekreační zařízení...pod předmětným pozemkem se nachází část nádrže na lehké topné oleje, sloužící k vytápění rekreačního střediska, když na předmětný pozemek zasahuje i nadzemní část této nádrže...předmětný pozemek slouží jako přístupová cesta k rekreačnímu objektu na stavební parcele č. 631 a slouží dále jako odstavná plocha pro automobily návštěvníků tohoto rekreačního zařízení....možnost parkování vozidel návštěvníků rekreačního zařízení jinde než na předmětném pozemku není zajištěna.“ Odvolací soud poté uzavřel, že předmětný pozemek p. č. 2212/4 bezprostředně souvisí se stavbou rekreačního zařízení ležící na stavební parcele č. 631, kdy stavba tohoto rekreačního zařízení byla zahájena před 24. červnem 1991 a podstatná část pozemku p. č. 2212/4 je nezbytně nutná k provozu stavby rekreačního zařízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „z jazykového i systematického výkladu ustanovení § 11 odst. 1, 2 zákona o půdě...nelze dovodit jinak, než že zákonné překážky vydání pozemků uvedené v § 11 odst. 1 se vztahují i na náhradní pozemky vydávané oprávněným osobám podle § 11 odst. 2 zákona o půdě“, neboť „Bylo by zcela nelogické a proti duchu zákona o půdě, aby byl oprávněným osobám odepřen přímý restituční nárok na pozemky s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, ale v případě náhradního pozemku by se již tyto zákonné podmínky převodu neuplatnily.“ Protože v souzené věci zjištěné skutečnosti bránily vydání předmětného pozemku žalovaným podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a pokud přesto Pozemkový fond předmětný pozemek žalovaným (2/ až 4/) vydal, učinil tak v rozporu s cit. zákonným ustanovením a smlouva o převodu pozemku je podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (absolutně) neplatná. Vzhledem k neplatnosti této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva z žalobce na žalované; podané žalobě o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku tak bylo nutno vyhovět.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1) a dále žalovaní 2) až 4).

Žalovaný 1) ve svém dovolání, z jehož obsahu ( ) vyplývá, že brojí proti rozsudečnému výroku o určení vlastnictví k předmětnému pozemku a v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), namítá, že na uvedený případ nelze aplikovat zákona o půdě, neboť Pozemkový fond nerozhodoval o vydání či nevydání pozemku ve smyslu zákona o půdě (tato pravomoc byla svěřena pouze pozemkovým úřadům). V tomto případě tedy nemohlo dojít k porušení zákona. Pozemkový fond při převodu předmětného pozemku postupoval v souladu s právními předpisy, zejména pak v souladu s zákonem o půdě a Smlouva o převodu předmětného pozemku je tedy platná. Žalovaný 1) dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Pozemkový fond není v dané věci pasivně legitimován, a to zejména s ohledem na výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a určení, že vlastnicí uvedeného pozemku je žalobkyně a správu k pozemku přísluší Pozemkovému fondu.

Žalovaní 2, 3, a 4) ve svém dovolání sepsaném advokátem a směřujícím proti měnícímu rozsudečnému výroku I. o určení vlastnictví k předmětnému pozemku uplatnili (jak lze i v tomto případě dovodit z obsahu podaného dovolání podle ) rovněž dovolací důvod ve smyslu Odvolací soud sice správně posoudil otázku, zda předmětný pozemek byl v době uzavření smlouvy součástí zemědělského půdního fondu (ve prospěch pozitivního závěru) a byl ve správě Pozemkového fondu, avšak nesprávně na daný případ aplikoval zákona o půdě. Nelze souhlasit s právním posouzením zjištěného skutku odvolacím soudem, pokud soud na straně jedné uzavřel, že předmětný pozemek byl v době uzavření převodní smlouvy součástí zemědělského půdního fondu, přičemž na straně druhé zase dovodil, že po značně dlouhou dobu sloužil pro nezemědělskou činnost jako přístupová a odstavná plocha pro automobily návštěvníků rekreačního objektu nacházejícího se na stavební parcele č. 631, a aby jej ve smyslu zákona o půdě prohlásil za pozemek bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutný k provozu rekreačního zařízení. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že uvedený způsob užívání předmětného pozemku dlouhodobě odporuje zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu. Kromě toho není ani jasné, zda majitel rekreačního objektu měl pro užívání předmětného pozemku právní titul. Žalovaní spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že na daný případ aplikoval zákona o půdě, který zakládá oprávněné osobě, jíž nebyly původní pozemky vydány pro některou z překážek uvedených v prvním odstavci téhož zákonného ustanovení, (nárok) na náhradní pozemky. Tím ovšem režim poskytování náhradních pozemků v tomto zákoně končí. Žalovaní dále připomínají, že v textu zákona o půdě byl původně ještě uveden způsob poskytnutí náhrady v rámci procesu pozemkových úprav a že tento text byl ze zákona vypuštěn v souvislosti s přijetím a zákon o půdě byl doplněn o nový upravující postup při převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám, jimž nebylo možno podle zákona o půdě vydat odňaté pozemky. Převod náhradních pozemků se realizuje podle zákona o půdě a zejména, pokud jde o případné překážky bránící převodu pozemků, pak podle Jedině některá z těchto překážek a její nerespektování Pozemkovým fondem by mohlo být důvodem neplatnosti převodní smlouvy. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně se k podaným dovoláním písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky), při splnění podmínky ve smyslu a 2 písm. b) , že bylo podáno řádně a včas, dospěl k závěru, že zatímco dovolání žalovaných 2) až 4) je ve smyslu přípustné (neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), a je také důvodné, dovolání žalovaného 1) je třeba odmítnout.

Nehledě na jinak správný právní názor odvolacího soudu stran nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na podané určovací žalobě ve vztahu k žalovanému 1) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. , in www.nsoud.cz), je třeba zdůraznit, že žalovaný 1) podává dovolání v procesní situaci, kdy žaloba o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti byla vůči němu (pro nedostatek naléhavého právního zájmu) zamítnuta. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedeného ustanovení, však předchází ve smyslu ustanovení , a posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Citovaným rozsudečným výrokem v poměrech žalovaného 1) žádná procesní újma ovšem nenastala, neboť tímto meritorním výrokem odvolací soud žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl, v důsledku čehož žalovaný 1) objektivně již nemůže dosáhnout příznivějšího procesního výsledku ve věci samé. Žalovaný 1) tedy v dané věci podal dovolání, ač k jeho podání (jak již shora bylo uvedeno) nebyl ve smyslu oprávněn.

Za této procesní situace dovolací soud dovolání žalovaného 1), směřující pro výroku II. rozsudku odvolacího soudu, podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a odst. odst. 1 písm. c) (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci osvědčeny nebyly.

Naopak dovolání žalovaných 2) až 4) (dále již „žalovaní“) je nejen subjektivně, ale i objektivně (237 odst. 1 písm. a/ ) přípustné, a dovolacím soudem bylo shledáno i zcela důvodným.

Určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo řešení právní otázky platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k pozemku, který byl na základě smlouvy ze dne 27. února 2004, uzavřené mezi Pozemkovým fondem České republiky a žalovanými, převeden jako náhradní pozemek ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění předpisů k datu uzavření převodní smlouvy (dále též „“ nebo „zákon o půdě“), do vlastnictví žalovaných.

Žalovaní v podaném dovolání uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V době realizace tohoto převodu přitom relevantní ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona o půdě, z nějž odvolací soud učinil závěr, že předmětná smlouva o převodu vlastnictví k pozemku je ve smyslu § 39 obč. zák. (absolutně) neplatná, bylo následujícího znění:

„§ 11

(1) Pozemky nelze vydat v případě, že

a) k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v § 8,

b) na pozemku byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zřízen hřbitov,

c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou,9b) nebo dočasnou,9c) nebo jednoduchou,9d) nebo drobnou 9e) a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení,

d) na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada 10) nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976,

e) na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976,

f) nelze-li provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., dekretu č. 28/1945 Sb., zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb.

(2) V případě uvedeném v odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle zákona České národní rady č. , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů [poznámka Nejvyššího soudu: tento zákon byl s účinností od 1. ledna 2003 zrušen , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně ; k tomu dále srov. níže poznámky týkající se použití , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále již „“)], a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.“

Odvolací soud reflektoval (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku), že žalovaní (před uzavřením předmětné smlouvy) byli v postavení postupníků práva na vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě a že do jejich (spolu)vlastnictví Pozemkovým fondem převedený pozemek

„tvořil a tvoří nadále zemědělský půdní fond a jako takový ho ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o půdě spravoval Pozemkový fond České republiky, který byl tento pozemek oprávněn za podmínek uvedených v zákoně o půdě převádět na nabyvatele ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě.“

Dospěl však k právnímu názoru, že postupem podle § 11 odst. 2 zákona o půdě nelze (jako náhradní) převést pozemek, který by pro některou ze zákonných překážek ve smyslu § 11 odst. 1 téhož zákona nebylo možno oprávněné osobě vydat (restituovat). Na základě skutkových zjištění, která učinil po doplnění dokazování v odvolacím řízení, dospěl k závěru, že převod tohoto (náhradního) pozemku do vlastnictví žalovaných bránila zákonná překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť

„pozemek parc. č. 2212/4 bezprostředně souvisí s objektem rekreačního zařízení na stavební parcele č. 631“

v katastrálním území A.

Nejvyšší soud tento odvolacím soudem zaujatý právní názor týkající se aplikovatelnosti zákonných překážek znemožňujících vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě i na režim převádění náhradních pozemků podle druhého odstavce téhož zákona nesdílí, a naopak přisvědčuje dovolací argumentaci žalovaných potud, pokud v ní bylo zdůrazněno, že z hlediska převádění náhradních pozemků je třeba uplatnit režim ve smyslu ve vazbě na proceduru upravenou

Není jistěže žádných pochyb o tom, že i smlouva o převodu náhradního pozemku (coby dvoustranný právní úkon, jehož předmětem je převod vlastnického práva k pozemku), uzavřená mezi (převádějícím) Pozemkovým fondem a (nabývající) oprávněnou osobou, resp. jako tomu bylo v tomto případě osobami, jež byly v postavení postupníků práva na vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě, může být (z rozličných důvodů) postižena (absolutní) neplatností.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zaujal právní názor, že nebyl-li při uzavření smlouvy o převodu náhradních zemědělských pozemků podle , uzavřené v době od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006, dodržen Pozemkovým fondem postup vyplývající z , jedná se o smlouvu absolutně neplatnou. Dovolací soud tak otázku, zda v uvedeném období byl postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob, vyřešil ve prospěch nezbytnosti postupovat při převádění náhradních pozemků podle zákona o půdě též ve smyslu , který vstoupil v účinnost od 25. května 1999, a jenž začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů upravený tímto zákonem (k tomu srov. např. i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30. září 2010, sp. zn. , in www.nalus.usoud.cz).

Z hlediska geneze právní úpravy dané materie je pak žádoucí připomenout následující závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. (in www.nsoud.cz):

„Zákonodárce se od doby, kdy do ustanovení byla začleněna povinnost P. f. postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách (což se stalo , který do uvedeného ustanovení vložil povinnost P. f. postupovat obdobně jako při provádění pozemkových úprav, tj. podle ), si byl vědom toho, že postup P. f. při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a k zvýhodňování některých subjektů. Proto uvedenou novelou vyjádřil povinnost P. f. zajistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a převody náhradních pozemků tam, kde vydání nebylo možné. Lze souhlasit s tím, že skončením účinnosti , tj. 1.1.2003, skončila také povinnost P. f. Č. r. (dále též jen »Pozemkový fond«), podle něj postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků, přičemž byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. Dovolací soud však nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že po tomto datu nebyl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám již žádným způsobem regulován a postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků nebylo zákonem upraveno.

V době skončení účinnosti totiž již platil , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů .... , (dále jen ); tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení , v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území ( ve znění , platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby.“

Nejvyšší soud nemá důvod se od své konstantně zaujímané judikatury, jež se týká dané materie, odchylovat, ani ji v neprospěch oprávněných osob rozšiřovat za užití extenzivního výkladu norem zákona o půdě ve smyslu restrikce poskytování náhrad, v situaci, kdy (v tomto případě řešená otázka aplikace) ustanovení zákona o půdě stanoví zcela samostatný mechanismus vedoucí k poskytování náhradních pozemků. Jinými slovy řečeno, z pohledu ustanovení ve vazbě na , lze pro období od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006 [tj. do účinnosti , kterým se mění , o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a jímž byl prostřednictvím ustanovení nově reglementován postup Pozemkového fondu při převádění jiného zemědělského majetku] posuzovat neplatnost převodní smlouvy tehdy, pokud shora cit. postup pro převádění náhradních pozemků nebyl dodržen, resp. byl realizován v rozporu s ustanovením zákona o půdě. Ze skutečnosti, že do vlastnictví oprávněné osoby měl být převeden náhradní pozemek, který pro zákonné překážky ve smyslu téhož zákona nebylo možno restituovat, nelze dovodit, že v takovém případě je smlouva o převodu náhradního pozemku absolutně neplatným právním úkonem a že je zde nastolen právní stav, kdy oprávněná osoba (postupník práva na vydání náhradního pozemku) se v důsledku této neplatnosti nestala vůbec vlastníkem převáděného pozemku. Rozhodující totiž v daném případě je, zda v konkrétním případě byl či naopak nebyl dodržen zákonný postup ve smyslu zákona o půdě a podmínek ve smyslu

Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu není správné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu vyplývajícím z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( věta za středníkem ).

 Právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2011

JUDr. Pavel  Vrcha, v. r.

předseda senátu