Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3756/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. H., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 22, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha, se sídlem v Praze 4, Nám. Hrdinů 1300, 3) Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38 a 4) Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – město, se sídlem v Plzni, Křižíkova 3,o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č.j. -437, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č.j. -388, uložil žalované jednající první organizační složkou žalované ( dále jen „první žalovaná“) doručit žalobci omluvu ve znění: „Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě a rozhodnutí o odložení věci Vašemu právnímu zástupci nezaslala.“, jinak žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č.j. -437, nominálně změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že žalované jednající první organizační složkou uložil doručit žalobci omluvu ve znění: „Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování Vašeho trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR v přiměřené lhůtě nezaslala rozhodnutí o odložení věci Vašemu právnímu zástupci.“, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil podle (dále jen „ “). Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nedoručením usnesení vydaného v trestním řízení v přiměřené lhůtě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a proto shledal za přiměřený prostředek obrany z hlediska (dále jen „obč. zák.“) přiznání omluvy ze strany Ministerstva vnitra. Dovodil také, že na žalobu podanou dne 1. června 2000 nedopadá ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění , když posledně uvedený zákon nabyl účinnosti 16.3.2006.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v rozsahu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn a proti potvrzujícím výrokům ohledně náhrady nemajetkové újmy v penězích, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení a a uplatňuje dovolací důvod dle , přičemž za otázku zásadního právního významu považuje vztah mezi ochranou osobnosti uplatněnou podle násl obč. zák. a ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen " "). Domnívá se, s poukazem na nález Ústavního soudu , že věc je třeba posoudit podle ustanovení obsažené v jeho novele provedené Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v označeném rozsahu zrušil.

K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. prosince 2009, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak pro nepřezkoumatelnost, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu). Pokud žalovaný napadá „měnící“ výrok rozsudku odvolacího soudu, nebyl k dovolání subjektivně oprávněn, neboť uvedeným výrokem mu objektivně nevznikla žádná újma. Dovolací soud ve vztahu k tomuto výroku konstatuje, že z obsahového porovnání rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že v posuzovaném případě shodně vymezily práva a povinnosti účastníků, tedy i když je výrok rozsudku odvolacího soudu formulován jako „měnící“, ve skutečnosti jde o výrok potvrzující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č.7/2000). Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení K otázce aplikovatelnosti nové právní úpravy zakotvené v , judikoval Nejvyšší soud ČR, že se nevztahuje na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti , tj. před 27.4.2006, pokud byl nárok na náhradu této újmy promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 17. 06. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 12. prosince 2010, sp. zn. ). Promlčení nároku je upraveno v ustanovení . Dovolací soud konečně připomíná závěry Ústavního soudu, na které ostatně poukázal i odvolací soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2011, sp. zn. ).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že tvrzení dovolatele obsažená v jeho dovolání neumožňují přiznat napadenému rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud ČR proto podané dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , o.s.ř věta první , když dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu