Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4851/2009

32 Cdo 4851/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. Ž., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00, proti žalované R. N., zastoupené Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1,415.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č. j. -152, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. -88, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,415.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 25. ledna 1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku ve věci samé, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,415.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 25. ledna 1996 do zaplacení, ve zbývající části příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „ “) a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda žalobce jako provozovatel vozidla byl povinen plnit dovolatelce jako objednatelce s účinností ode dne uzavření smlouvy dne 19. dubna 1993, když tato otázka nebyla obsahem smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené podle ustanovení § 638 obchodního zákoníku (dále jen „smlouva“) řešena, nebo zda měl plnit a za toto plnění požadovat úplatu až po zadání přepravy objednatelkou. Uvádí, že odvolací soud odmítl její námitku, že smlouva nenabyla účinnosti, resp. že povinnost žalobce přistavit autobus nenastala dříve než 15. listopadu 1993, kdy objednávkou z 19. října 1993 objednala provedení přepravy.

Dovolatelka má za to, že počátek povinnosti žalobce přistavit autobus a tomu odpovídající právo žádat úplatu nebo náhradu za nevytížení vozidla, ze smlouvy nevyplývá, smluvní strany v tomto ohledu žádnou dohodu o počátku plnění smlouvy neuzavřely. Doba, po kterou se měly přepravy realizovat, byla sjednána v článku IX smlouvy na tři roky, v článku III smlouvy byla dohodnuta frekvence cest a doby odjezdů, ustanovení o prvním přistavení autobusu není však v textu smlouvy vyplněno. Za této situace bylo na dovolatelce, aby v souladu s ustanovením určila dobu plnění závazku. Pokud by odvolací soud řešil tuto otázku správně, tzn. že smlouva předpokládala další objednávku k započetí plnění ze strany žalobce, byl by nárok za dobu od 19. dubna 1993 do 14. listopadu 1993 nedůvodný.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení až jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení věty první a bez dalšího odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Je tomu tak proto, že z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, ale veškeré své dovolací námitky směřuje do skutkových zjištění (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud založil posouzení vzniku povinnosti žalobce plnit podle smlouvy a vzniku nároku na sjednanou úplatu. Pokud pak dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, staví tuto kritiku na jiném skutkovém základě (a to, že žalobce byl povinen plnit až k její objednávce, tedy po výzvě k plnění), než ze kterého odvolací soud vycházel. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a).

Dovolatelka v dovolání uplatnila i dovolací důvod podle ustanovení , tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento důvod však blíže nekonkretizovala, neuvedla, v čem postižení řízení vadou spatřuje, dovolací soud se proto touto neurčitou námitkou nemohl zabývat.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu