Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5121/2009

U S N E S E N Í

a) I. O.

, a

b) J. O.

, proti povinným

1) O. M.

, a

2) S. M.

, zastoupeným JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , pro peněžité plnění, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. února 2008, č. j. - 76, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Stručné odůvodnění ( ) :

Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 5. 11. 2007, č. j. - 61, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. - 4, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 8. 2007, č. j. - 23, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 1. 2000, č. j. - 251, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 7. 2000, č. j. - 265, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 2. 2006, č. j. - 256, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 8. 2006, č. j. - 316, k uspokojení pohledávky oprávněných, kterou představují specifikované dlužné úroky z prodlení z částky 450.000,- Kč, k vymožení nákladů nalézacího řízení ve výši 69.382,16 Kč, nákladů odvolacího řízení ve výši 7.200,- Kč, jakož i k úhradě nákladů exekuce), rozhodl, že soudní exekutor JUDr. Stanislav Pazderka, Exekutorský úřad Písek, není vyloučen z provádění exekuce, a dále o náhradě nákladů této fáze řízení. K námitce povinných, že pro tutéž pohledávku již probíhá jiné exekuční řízení (vedené u téhož soudu pod sp. zn. ), což odporuje § 35 odst. 3 exekučního řádu, uvedl, že podmínky exekučního řízení jsou dotčeny co do překážky zahájeného řízení nikoliv samotným nařízením exekuce, nýbrž teprve vydáním exekučního příkazu, který má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského osudního řádu (§ 47 odst. 2 exekučního řádu). S ohledem na to, že exekuční příkazy č. 8 a 9 vydané pověřeným soudním exekutorem ve věci vedené pod sp. zn. byly zrušeny, uzavřel, že exekucí dotčené nemovitosti jsou postiženy pouze v rámci řízení vedeného v projednávané věci, a nepřisvědčil proto povinným, že je dán důvod zastavení exekuce podle Námitku podjatosti soudního exekutora shledal opožděnou.

Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; ve výroku o nevyloučení soudního exekutora z provádění exekuce zůstalo usnesení soudu prvního stupně nedotčeno. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením námitky litispendence povinných soudem prvního stupně a vyložil, že na posuzovanou problematiku dopadá § 35 odst. 3 exekučního řádu, přičemž o překážku litispendence mezi dvěma exekučními řízeními může jít pouze tehdy, jde-li sice o vymáhání téže pohledávky přisouzené týmž rozhodnutím (což je v daném případě splněno), ale zároveň mezi týmiž účastníky (viz R 21/1981, str. 153). Povinní však v dané věci zcela pominuli, že v každém ze dvou uvedených exekučních řízení vystupují jiné osoby povinných. Uzavřel, že již z tohoto prostého důvodu nemůže být mezi těmito exekučními řízeními dána překážka zahájeného řízení podle § 35 odst. 3 exekučního řádu. K námitce povinných, že „exekuce je vůči nim vedena na základě odporovatelnosti právního úkonu“ podle § 42a obč. zák., uvedl, že tato okolnost neznamená jakékoliv jejich právní nástupnictví po původním dlužníkovi J. M., a nemůže být tedy dána totožnost účastníků v dotčených exekučních řízeních. Naopak právě s ohledem na pravomocná soudní rozhodnutí, kterými byla podle § 42a obč. zák. vyslovena neúčinnost právního úkonu ve vztahu mezi původním dlužníkem J. M. a povinnými, je logické, že oprávněnými může být dlužná částka vymáhána jak na původním dlužníkovi J. M. z majetku v jeho vlastnictví, tak současně i na povinných v tomto řízení, to však pouze z majetku, který ušel z majetku původního dlužníka a ohledně kterého byla vyslovena ve vztahu k oprávněným jeho právní neúčinnost. To se pak promítá do toho, že nemovitosti ve vlastnictví povinných (které byly předmětem odporovatelného právního úkonu) jsou postiženy v tomto exekučním řízení, zatímco jejich postižení v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. bylo zrušeno. Ohledně námitky povinných, že institut odporovatelnosti nelze využít v případě, že dlužník navzdory odporovatelnému právnímu úkonu disponuje majetkem, který je v rámci exekučního řízení postižitelný, konstatoval, že touto otázkou se mohly soudy zabývat pouze v nalézacím řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák., tedy ve věci sp. zn. Okresního soudu v Táboře. Jako nerozhodnou posoudil též námitku, že není dosud jisté, zda zbytek dluhu bude či nebude uhrazen v exekuci vedené vůči J. M. Odvolací soud z uvedených důvodů a vzhledem ke skutečnosti, že do současné doby nebyla dlužná částka zcela uhrazena, předpoklady pro zastavení exekuce neshledal.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání z důvodů uvedených v a b) S odkazem na exekučního řádu trvají na zastavení exekuce z důvodu litispendence. Jsou přesvědčeni, že exekuce měla být proti nim zastavena do doby než bude ukončena exekuce proti původnímu povinnému J. M., a teprve pokud by oprávnění nebyli uspokojeni z exekuce nařízené proti původnímu a skutečnému dlužníkovi, nastupuje „fikce z odporovatelného úkonu a oprávnění se mohou hojit“ z majetku, který ušel tvrzeným odporovatelným úkonem. Vady a nesprávné právní posouzení spatřují též v postižení věcí, které nebyly předmětem odporovatelného úkonu, a dále v mnohonásobně vyšší hodnotě majetku postižených věcí k hodnotě pohledávky. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první ) a po přezkoumání věci podle dospěl k závěru, že dovolání není podle , odst. 2 ve spojení s přípustné.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. , vysvětlil, že „toutéž věcí“ ve smyslu se pro účely exekučního řízení (vykonávacího řízení) rozumí stejný způsob výkonu na týž předmět exekuce (výkonu) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž o překážku věci zahájené jde tehdy, jestliže mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku přisouzenou jedním rozhodnutím byl podán opětovně návrh na stejný způsob výkonu), přičemž od uvedených závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci. Jak ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá, o takovou situaci se v dané věci nejedná.

Přípustnost dovolání v dané věci podle shora uvedených ustanovení není způsobilá založit ani námitka povinných, že „exekuce měla být proti povinným zastavena do doby než bude ukončena exekuce proti původnímu povinnému J. M., a teprve pokud by oprávnění nebyli uspokojeni z exekuce nařízené proti původnímu a skutečnému dlužníkovi, nastupuje fikce z odporovatelného úkonu a oprávnění se mohou hojit z majetku, který ušel tvrzeným odporovatelným úkonem“.

Podle § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku - osobě podle exekučního titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27).

Okolnost, že exekuovaná pohledávka je v posuzované věci vymáhána po povinných z majetku, který v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z majetku dlužníka J. M., není tudíž důvodem pro zastavení exekuce, jak odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil.

Námitkami, že exekucí byly postiženy i věci, jež nebyly předmětem odporovatelného úkonu, a že exekucí postižený majetek má mnohonásobně vyšší hodnotu než vymáhaná pohledávka, se dovolací soud nemohl zabývat již z toho důvodu, že byly uplatněny až v dovolání, a jedná se tudíž o tzv. nepřípustné novoty ( ).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , neboť je zcela v souladu s citovanou judikaturou, a dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinných podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu