Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3551/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. F., zastoupeného JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 4, proti žalovanému Z. D., v době podání dovolání zastoupenému JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, o 244.768,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2010, č.j. -161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví citovaný rozsudek v části výroku I., kterou krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2005, č.j. -74, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Hodoníně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 244.768,50 Kč s 19 % úroky z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení a povinnost zaplatit soudní poplatek, a ve výroku II., jímž odvolací soud žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Dovolání není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( o.s.ř).

V rámci dovolacího důvodu podle dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce není promlčeno, a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Prosazuje, že v ě z 31. 5. 1996 chybí objektivně určitelný údaj o výši částky, kterou coby svůj dluh uznává, i příslib dluh zaplatit, a proto je právní úkon podle obč. zák. absolutně neplatný.

K přezkumu předloženou otázku již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. , kterým již v této věci rozhodoval. V něm vyložil, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě ( obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti ( obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem y, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z y. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle , věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu obč. zák. nenastane.

Uznání práva (§ 110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) k založení zákonem předpokládaných účinků vyžaduje, aby výše dluhu, jíž se uznání týká, byla vyjádřena způsobem, který je objektivně určitelný. Vedle jednoznačného číselného vyjádření se připouští i takové, které bez pochybností (např. jednoduchým matematickým výpočtem) povede k vyčíslení dlužníkem uznané částky. Vyplývá-li proto z písemného projevu dlužníka výše dluhu „na počátku,“ tj. v době, kdy právní vztah vznikl, a výše částky, kterou do uznání věřiteli nebo s jeho souhlasem jiné osobě již vrátil, je co do své výše částka, jíž se uznání týká, určitá a jednostranný právní úkon (z uvedeného hlediska) platný (§ 37 odst. 1 obč. zák.).

Napadený právní závěr odvolacího soudu je s uvedeným výkladem v souladu. Byly-li v písemném projevu žalovaného uvedeny částka 500.000,- Kč jako výše dluhu v době jeho vzniku a částka 150.831,50 Kč, kterou žalovaný splatil, je zřejmé, že dlužník uznal právo co do 349.168,50 Kč, a ohledně této částky tak došlo k přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 2, věty druhé, obč. zák. K přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. dojde i přesto, že žalobce, kterého z důvodu absence výslovného příslibu zaplacení dluhu tížilo důkazní břemeno ohledně existence dluhu, neprokázal existenci dluhu „na počátku“ v plné výši, ale pouze co do jeho části.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval jeho výtkou, že „žalobce nesplňuje podmínky, které mu soud uznal“, uplatnil dovolací důvod podle Námitka žalovaného, že odvolací soud pominul jeho výhrady k výši a důvodu „požadované platby“, pak vystihuje dovolací důvod podle mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci (podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že žalobce žalovanému půjčil 400.000,- Kč a žalovaný vrátil 150.821,50 Kč a 4.400,- Kč). K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody však nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle přihlížet (srov. ).

Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , a Žalobci, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. května 2011

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu