Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1418/2011

U S N E S E N Í

D. P.

, proti povinnému

J. P.

, zastoupenému JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Kovářská 6, za účasti manželky povinného B. P., pro 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 30. 10. 2003, č. j. -33, takto:

I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 30. 10. 2003, č. j. -33,

se odmítá

.

II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě z 8. 1. 2002, č. j. -5,

se zastavuje

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) odmítl podle § 44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání povinného proti usnesení z 8. 1. 2002, č. j. -5, jímž okresní soud nařídil exekuci; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „pro účely nařízení exekuce jsou nevýznamné okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu, neboť takové okolnosti povinný mohl a měl uplatnit v řízení nalézacím. Rovněž nevýznamné je pro nařízení exekuce tvrzení povinného, že je dlouhodobě nemocen“.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , (s odůvodněním, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní právní význam, aniž však specifikuje, v čem by takový význam měl spočívat) povinný uplatňuje dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím namítá, že „městský soud, který rozhodoval v nalézacím řízení, postupoval v rozporu s hmotným právem a že tedy jeho rozhodnutí je naprosto vadné. Dovolatel tak soudí, že všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí navazují, musí proto být taktéž vadná.“

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle věty druhé (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, ). Ve smyslu ustanovení – které podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu vskutku má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ( ), v dovolání nevymezil, nýbrž pouze zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, že je jeho obsahem vázán a že je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné v téže sbírce pod č. 4/2000, a ze 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Protože dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení , podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení věty první zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu