Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3132/2009

U S N E S E N Í

S. B.

, proti povinnému

J. B.

, zastoupenému JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Žižkovo náměstí 7, pro částku 7.200,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Brně z 9. 3. 2009, č. j. -25, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud podle § 44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 26. 5. 2008, č. j. -11 (jímž okresní soud nařídil exekuci), s odůvodněním, že námitka splnění dluhu, byť měla být vymáhaná částka zaplacena před zahájením exekučního řízení, není uplatněním skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost – podle obsahu podání – dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „nemůže akceptovat diskriminaci, ať úmyslnou či neúmyslnou..., kterou oprávněná vůči povinnému činí podáním návrhu na exekuci pro pohledávku, která neexistuje, resp. která byla uspokojena, neboť napadeným usnesením je povinný vázán k zaplacení nákladů exekuce, i když žádná splatná pohledávka oprávněné neexistuje.“ Soud totiž může, avšak nemusí při případném zastavení exekuce rozhodnout podle Mělo-li by se zjišťování případného splnění dluhu přesunout až do fáze řízení o zastavení exekuce, napadené usnesení by nabylo právní moci a povinný by musel náklady exekuce zaplatit. Podle jeho názoru tedy odvolací soud měl přezkoumat odvolání v plném rozsahu a na základě správně zjištěného skutkového stavu - že totiž bylo dlužné výživné zaplaceno 9. 5. 2008, zatímco návrh na nařízení exekuce byl podán až 19. 5. téhož roku - měl usnesení soudu prvního stupně zrušit; neučinil-li tak, je jeho právní posouzení věci nesprávné (povinný přitom ohlašuje všechny tři dovolací důvody, tedy podle i b) a odst. 3 ).

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí dosavadní judikatury.

Podle ustálené soudní praxe zánik vymáhané pohledávky (v důsledku započtení vzájemných pohledávek, či splnění jiným způsobem) nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění účinném do 30. 9. 2009) pro nařízení exekuce rozhodnou; soud v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o zastavení exekuce (srov. ve spojení s ustanovením exekučního řádu). Závěr odvolacího soudu, že ve stádiu nařízení exekuce se touto námitkou zabývat nelze, je tudíž s touto ustálenou soudní praxí v souladu. Nedůvodný návrh na nařízení exekuce se promítne při rozhodování o nákladech exekuce.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu