Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 773/2011

U S N E S E N Í

1) L. K.

, a

2) Ing. V. M.

, zastoupených JUDr. Irenou Wenzlovou, 412 01 Litoměřice, Sovova 709/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15. 9. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. (žalobkyně Obce Mlékojedy, IČ 0052 6151, Mlékojedy č. 41, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, 130 00 Praha 3, Náměstí W. Churchila č. 2, proti žalovaným:

1) L. K.

. a

2) Ing. V. M.

, zastoupeným JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, a

3) Pozemkovému fondu České republiky

. 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :O žalobě žalující Obce Mlékojedy, okres Litoměřice, podané u soudu 23. 11. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. -201. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalovaní L. K. a žalovaný Ing. V. M. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z nich z jedné poloviny) budovy čp. 41, pozemku parc. č. 26/1, pozemku parc. č. 30/3 a pozemku parc. č. 34 v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 252 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrálního pracoviště Litoměřice). Bylo také uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Litoměřice ze 14. 9. 2007, č. j. 996/2007-9687. Žalovaným L. K. a Ing. V. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalující Obci Mlékojedy 16.539,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných L. K. a Ing. V. M. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15. 9. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. -201, potvrzen. Žalovaným L. K. a Ing. V. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 8.959,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení žalující Obci Mlékojedy do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolací soud přezkoumal, ale neshledal odvolání žalovaných důvodným.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce je dotčen rozhodnutím správního orgánu (ve smyslu ustanovení a násl. ), který rozhodoval o sporu, jenž vyplývá z občanskoprávních vztahů uvedeným rozhodnutím správního orgánu byl žalobce na svých právech zkrácen a má za to, že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude rozhodnuto soudem. Tvrzení o tom, že rozhodnutí správního orgánu tu nepříznivě zasáhlo sféru subjektivních oprávnění a povinností žalující obce vyplývalo v tomto případě z jí podané žaloby. Podle názoru odvolacího soudu byla žalující Obec Mlékojedy „bezpochybně dotčena ve svých právech rozhodnutím správního orgánu, protože od účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví a rozhodnutím správního orgánu bylo určeno, že vlastníky těchto nemovitostí jsou žalovaná L. K. a Ing. V. M.“; žalující obec má tedy, podle názoru odvolacího soudu, aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu.

V daném případě však z listinného důkazu – z prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí, učiněného V. M., matkou žalovaných, vyplývá, že V. M. vůči Národního pozemkovému fondu – pobočce Litoměřice učinila prohlášení, kterým se vzdává přídělu nemovitostí, jež byly zapsány ve vložce č. 306 pozemkové knihy pro katastrální území M., a to ve prospěch Československého státu a svolila také, aby na základě tohoto prohlášení bylo vloženo v uvedené vložce pozemkové knihy vlastnictví pro Čs. stát. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že podle ustanovení a 2 dříve platného (dřívějšího ) se vlastnictví pozbývalo i tím, že se jej vlastník vzdá (s výjimkou věcí, které nelze podle zvláštních předpisů volně zcizit), a to buď tak, že věc převede na jiného (dvoustranný právní úkon) anebo že věc opouští (jednostranný právní úkon). Odvolací soud byl toho názoru, že vzdání se přídělu nemovitostí, je třeba posuzovat jako jednostranný právní úkon vlastníka, kterým se zříká vlastnictví k přídělu. Takový přechod majetku státu sám o sobě však není, dovozoval odvolací soud, důvodem pro vydání nemovitostí podle ustanovení , ledaže by bylo prokázáno, že se tak stalo za podmínek uvedených v ustanovení (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).

V této souvislosti odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě nedošlo vůči matce žalovaných, která se vzdala přídělu nemovitostí, k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody; odvolací soud v této souvislosti odkazoval na „obsáhlé a přesvědčivé zdůvodnění provedené soudem prvního stupně“. Odvolací soud dodával, že provedl v odvolacím řízení důkaz fotokopiemi listin předložených soudu v dovolacím řízení; ani z těchto důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by byly způsobilé zvrátit posouzení věci soudem prvního stupně.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně) jako věcně správný podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a (přičemž ve vztahu žalobce k žalovanému Pozemkovému fondu ČR měl za to, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 10. 2010 advokátu, který žalované v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo podáno u soudu 17. 12. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v z 15. 9. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 1. 2009 (č. j. -201, Okresního soudu v Litoměřicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovali, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 15. 9. 2010 spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Podle názoru dovolatelů došlo v daném případě ze strany soudů k mylné aplikaci právních předpisů, „a to tím, že sice tu byl použit správný právní předpis – (zákon o půdě), avšak o důvodech a způsobech aplikace konkrétního ustanovení tohoto zákona se lze z odůvodnění rozsudků soudu jen dohadovat, když soud prvního stupně jen naznačil, že se zabýval v tomto případě důvody podle anebo podle ustanovení “, a odvolací soud „své stanovisko nijak blíže nezdůvodnil a učinil zcela nové, ale rovněž nesprávné právní závěry, které opřel v dovolacím řízení opatřené listinné důkazy“. Dovolatelé mají za to, že tu nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, Věra Masopustová dala svým písemným prohlášením z 30. 9. 1951, kterým se vzdala přídělu nemovitostí, „najevo svou vůli převést bezplatně nemovitosti do majetku Čs. státu – Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství“, tedy že tu vlastně šlo o „darování“ nemovitostí čs. státu, třebaže tu nedošlo k uzavření žádné darovací smlouvy a charakter tohoto právního úkonu odvolací soud „opomněl uvést“. Podle názoru dovolatelů tu tedy byl „naplněn restituční důvod uvedený v (převzetí nemovitostí bez právního důvodu), pročež bylo nadbytečné zabývat se otázkou případně tísně či politické perzekuce původní vlastnice“.

Dále podle názoru dovolatelů nelze pokládat za správný právní závěr odvolacího soudu, že tu ze strany původní vlastnice nemovitostí V. M. šlo o jednostranný právní úkon, kterým vlastník věc opouští a že v důsledku vzdání se přídělu nemovitostí tu došlo k obnovení vlastnického práva státu k tomuto přídělu nemovitostí, a to ve smyslu ustanovení (dřívějšího ). Nemovitosti, které tu byly zapsány ve vložce č. 306 pozemkové knihy pro katastrální území M. nabyla totiž V. M. v dědickém řízení po K. M. na základě odevzdacíy a nikoli přídělem. O vzdání se vlastnického práva tu nemohlo jít, neboť šlo o nemovité věci, které podle předpisů k tomu vydaných nebylo možné volně zcizit“, nešlo tu také o vzdání se vlastnického práva ve prospěch určité osoby vě označené ve stanovené písemné formě ve smyslu ustanovení a Dovolatelé jsou přesvědčeni, že zmíněné prohlášení V. M. z 30. 9. 1951 lze posoudit výhradně jen jako projev vůle obsahující nabídku bezúplatného převodu vlastnictví, adresovanou čs. státu – Národnímu pozemkovému fondu při Ministerstvu zemědělství; tato nabídka však nebyla čs. státem přijata a k uzavření smlouvy (darovací) tu nedošlo; nešlo tu rovněž o „vkladnouu podle § 11 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. K přechodu vlastnictví na čs. stát došlo podle názoru dovolatelů v daném případě bez právního důvodu ve smyslu ustanovení

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Litoměřicích), že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 9. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, že by odvolací soud řešil některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.

která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Dovolatelé v tomto případě uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s dříve platným ustanovením (dřívějšího ).

Podle ustanovení zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v , jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, pokud jsou státními občany České republiky, děti a manžel původní oprávněné osoby rovným dílem (nešlo-li o případě, že tu byl dědic ze závěti).

Podle ustanovení budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení , 2 (dřívějšího , učiněného do 1. 1. 1964) se vlastnictví pozbývalo zejména také tím, že ho nabyl někdo jiný nebo se ho vlastník vzdal. Vzdát se vlastnictví nebylo možné k věcem, které podle předpisů o tom vydaných nebylo možné volně zcizit.

K tomuto ustanovení bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, pod č. 1/1970 (str. 13 odst. 2 – 5) vyloženo, že k opuštění (derelikci) věci může dojít i u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštěné věci připadaly do vlastnictví státu okamžikem, kdy je vlastník opustil, tedy samotnou derelikcí, jež však (jako každý právní úkon) musela mít všechny náležitosti předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. V těchto případech měl stát postavení vlastníka. Věci opuštěné připadaly do vlastnictví státu ze zákona.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že vzdání se přídělu zemědělských nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo státem také přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitostí státu, k němuž může dojít i v tísni ve smyslu ustanovení ze strany toho, kdo se takto uvedeného přídělu vzdal.

V daném případě lze v souvislosti s citovaným publikovaným závěrem z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), poukázat na to, že V. M., původní vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se podle obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Litoměřicích) dne 30. 9. 1951 vzdala přídělu zemědělských nemovitostí (které zdědila po zemřelém synovi K. M., zemřelém 6. 8. 1950, a to na základě odevzdacíy sp. zn. D 32750 bývalého Lidového soudu v Litoměřicích) ve prospěch Čs. státu a podle tohoto prohlášení o vzdání se přídělu, učiněného V. M., byl povolen v pozemkové knize pro katastrální území M. ve vložce č. 306 vklad vlastnického práva pro Československý stát na základě usnesení bývalého Lidového soudu v Litoměřicích. Tyto údaje jsou i s citovanými prameny, z nichž jsou údaje čerpány, konstatovány v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze 7. 1. 2009, č. j. -201, na str. 3. V rozsudku odvolacího soudu z 15. 9. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) pak odvolací soud uvedl (na str. 7 uvedeného rozsudku), že podle obsahu soudního spisu nevyplývají z řízení před soudem prvního stupně žádná zjištění o tom, že by V. M. byla v souvislosti s prohlášením o vzdání se přídělu nějakým způsobem „perzekuována“ a ani z listin, které byly předloženy v odvolacím řízení, nevyplynuly skutečnosti, které by měnily souvisící závěry soudu prvního stupně.

Vzhledem k těmto uváděným právním předpisům i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě a které měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 9. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat (srov. : „Je-li dovolání přípustné....“) v dovolání uplatněné dovolací důvody. Vzhledem k výtkám, týkajícím se skutkových zjištění v tomto řízení, hodnocení provedených důkazů a vycházejí ze zjištění soudů nemajících oporu v provedeném dokazování, jak byly tyto výtky obsaženy v dovolání dovolatelů, lze tu ještě poukazovat na to, jak jsou výtky tohoto druhu posuzovány v dovolacím řízení podle uveřejněné soudní judikatury. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení (nyní v a 3 ). Dovolacím důvodem nejsou vady a omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno pro realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Dovolací soud tedy v daném případě přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání odvolatelů, žalující obci pak v náklady dovolacího řízení nevznikly ( věta první, a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu