Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
C6C6ADCBCD8FB20FC1257A4E0066F34D.html
HTML · 31.81 KB
No categories available
28 Cdo 897/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelek: a) E. Z. K., b) M. W., c) M. Z. W., a d) K. R. R., zastoupených Mgr. Markem Urbišem, 747 05 Opava, Partyzánská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 9. 9. 2010, sp. zn. 56 Co 385/2010 , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 95/2007 (žalobců Eryky Zigridy Klecové, Malgorzaty Wardach, Malgorzaty Zuzanny Wlazlo a Krystyny Reginy Rapacz, zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. J. V., 2) České republice – Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a a 3) J. Š., o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 4. 5. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 18. 3. 2010, č. j. 12 C 95/2007 -16. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že žalobkyně E. Z. K. je výlučným vlastníkem pozemku par. č. 505/4, podílu čtyř pětin pozemku parc. č. 503, podílu jedné poloviny pozemku parc. č. 505/1, podílu pěti šestin pozemku parc. č. 511/2, podílu dvou třetin pozemku parc. č. 505/3 a podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov, dále určení, že žalobkyně M. W. je vlastníkem pozemku parc. č. 508/2, podílu jedné třetiny pozemku parc. č. 505/3 v katastrálním území Rohov, dále určení, že žalobkyně M. Z. W. je vlastníkem podílu jedné šestiny pozemku parc. č. 511/2, podílu jedné pětiny pozemku parc. č. 503, podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 515/1 a podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov, a dále i určení, že žalobkyně K. R. R. je vlastníkem podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 505/1 a podílu jedné poloviny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR částku 5.481,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaní Ing. J. V. aj. Š. nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo ještě uloženo zaplatit České republice – Okresnímu osudu v Opavě 1.172,- Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 9. 9. 2010, sp. zn. 56 Co 385/2010 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 18. 3. 2010, č. j. 12 C 95/2007 -116 „v celém rozsahu“ potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně „na podkladě odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů žalobkyně tvrdily, že rodiče žalobkyně E. Z. K. G. P. a A. C. a také žalobkyně M. W., M. Z. W. byli od dvacátých let 20. století vlastníky pozemků v katastrálních územích zejména Hněvošice a Sudice, přičemž užívání těchto pozemků nebylo přerušeno ani v době války, ani v poválečném období a ani v období do roku 1948. žalobkyně tvrdily, že uvedeným uživatelům pozemků bylo v souvislosti s probíhající kolektivizací pozemků nabídnuto opustit pozemky v katastrálních územích Sudice a Hněvošice a začít užívat vyměněné pozemky v katastrálním území Rohov „jako vlastní“. Žalobkyně jsou si vědomy toho, že nebyly jako vlastnice sporných pozemků zapsány v evidenci nemovitostí, avšak dovozovaly, že nepřerušeným užíváním k těmto pozemkům vlastnictví vydržely. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že „sporné pozemky v katastrálním území Rohov jejich předchůdci i ony samy užívaly v takovém rozsahu, jenž odpovídá spoluvlastnickým podílům vyjádřeným ohledně těchto pozemků v žalobě.“Uvedené výměně pozemků předcházela dvě jednání s pracovníky české a polské geodézie v domě rodičů žalobkyně E. Z. K. za účasti žalobkyně M. W. a žalobkyně M. Z. W. i otce žalobkyně K. R. R.“ a celá směna pozemků byla prezentována jako trvalý úkon“, dodávaly žalobkyně (i když ale nyní nedisponují žádnou listino u, která by vlastnictví ke sporným pozemkům prokázala).
Odvolací soud k těmto skutkovým údajům měl za to, že žalobkyně „neuvedly a neprokázaly, že by pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, jim byly přenechány náhradou za konkrétní pozemky v jejich vlastnictví v rámci pozemkových úprav podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb. ; neoznačily a neprokázaly konkrétní nabývací titul, který by je opravňoval pozemky držet a užívat; podle názoru odvolacího soudu „hypotéza, že sporné pozemky žalobkyně (či jejich právní předchůdci) nabyly náhradou za jiné pozemky a tím byly založena oprávněná držba pozemků a nabytí vlastnictví k těmto pozemkům vydržením; nebyla prokázána žádným z důkazů, označených žalobkyněmi. Odvolací soud měl za to, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žalobkyně (které jsou polskými státními občankami) už od roku 1972 pozemky v katastrálním území Rohov neužívaly, nýbrž po zcelení pozemků v tomto katastrálním území užívalo tyto pozemky zemědělské družstvo. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že tu není dána základní podmínka vydržení, tj. že by držitelé se zřetelem ke všem okolnostem bylo v dobré víře, že jim věc nebo právo náleží.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v této právní věci je dána pravomoc českého soudu k projednání žalob žalobkyň, které jsou občankami Polské republiky a mají bydliště v Polsku, a to i s přihlížením k článku 22 bod 1 nařízení Rady Evropských společenství č. 44/2001, a že věc bylo třeba posoudit podle českého právního řádu ve smyslu článku 36 Smlouvy mezi Českou republikou a Polskou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (vyhlášené pod č. 42/1989 Sb.), když předmětem řízení jsou tu právní vztahy k nemovitostem v České republice
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné (a to včetně správných výroků o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 11. 2010 doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 10. 1. 2011 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ].
Dovolatelky zdůrazňovaly, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně i se závěry odvolacího soudu, na základě nichž byla žaloba žalobkyň zamítnuta.
Dovolatelky především opakovaly, že v tomto soudním řízení plně konkretizovaly a upřesnily nemovitosti, které byly předmětem směny pozemků, provedené v roce 1972, a tak jednoznačně určily nemovitosti, které žalobkyně (nebo jejich právní předchůdci) opustily a začaly se k směněným pozemkům chovat jako ke svému vlastnictví.
Pokud soudy obou stupňů poukazovaly na souvislost této projednávané právní věci s vládním nařízením č. 47/1955 Sb. , o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků; dovolatelky měly za to, že v tomto případě pozemkové úpravy nebyly prováděny způsobem ukládaným tímto vládním nařízením, zejména nebyl vypracován projekt úprav, s nímž by byly seznámeny. Dovolatelky rovněž zdůrazňovaly, že v tomto soudním řízení nebyly poučeny (ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu ) v tom směru, že věc bude posuzována podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb. (což považují dovolatelky za vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ). Dovolatelky dovozovaly, že „až nyní jsou schopny argumentovat v tomto směru a to zejména v tom smyslu, že se žádným projektem úprav pozemků nebyly nikdy seznámeny“. Žalobkyně, které jsou státními občankami Polské republiky a žijí v Polsku, poukazovaly na to, že v době nesvobody měly omezený přístup na území českého státu“ a zdůrazňovaly, že „jeden kontakt ve vztahu k dotčeným nemovitostem proběhl pouze přes Geodézii v Opavě“. Tímto jednáním byli však právní předchůdci žalobkyň postaveni před hotovou věc; v době návštěvy Dr. Pruska, zástupce Geodézie v Opavě, došlo k podpisu listin, které si pak čeští zástupci zase odnesli a tyto listin y nebyly právním předchůdcům žalobkyň, ani žalobkyním samotným už vráceny; zástupci Geodézie Opava, kteří se bezprostředně na provádění pozemkových úprav podíleli, tj. Dr. Prusek a Ing. Kroupa, již zemřeli. Od roku 1972 až do léta 2005 tu, podle žalobkyň, trval ohledně pozemků v katastrálních územích Hněvošice, Sudice a Rohov ten stav, že došlo k „opuštění nemovitostí, k nimž žalobkyně nebo jejich právní předchůdci měl vlastnické právo jim svědčící (se zápisem v evidenci nemovitostí) s tím, že tyto nemovitosti bude vlastnit český stát, který je bude prostřednictvím zemědělských družstev a státních statků obhospodařovat“. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že tu došlo minimálně k vyvolání omylu u žalobkyň (jejich právních předchůdců) ze strany českých státních orgánů a v tomto omylu tu držitelé směněných pozemků jednali v dobré víře ohledně vlastnictví k pozemkům; soudy se však v daném případě objasněním všech souvisejících okolností nezabývaly.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelek bylo pouze uvedeno, že by tomuto dovolání dovolatelek nemělo být vyhověno, když rozsudek odvolacího soudu z 9. 9. 2010 je věcně správný a uvedený žalovaný se s jeho závěry ztotožňuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatelky jako dovolací důvod uplatňovaly, že řízení v této právní věci bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ].
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil v průběhu řízení, nikoliv až při rozhodování soudu; o nesprávný postup soudu jde zejména tehdy, došlo-li v řízení k odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem.
Podle názoru dovolacího soudu v daném případě k takovéto vadě řízení v této právní věci, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 95/2007 , nedošlo, jak lze z obsahu uvedeného soudního spisu dovodit.
O nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ] jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu a nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, jak bylo uvedeno v jeho rozsudku z 9. 9. 2010 (sp. zn. 56 Co 385/2010 Krajského soudu v Ostravě) zejména podle ustanovení § 130 odst. 1 , § 134 odst. 3 občanského zákoníku v souvislosti s ustanoveními vládního nařízení č. 47/1955 Sb. , o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků (který byl pak zrušen zákonem č. 284/1991 Sb. , o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech).
Podle ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku , je-li držitel věci (práva) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-lí o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle ustanovení § 134 odst. 3 občanského zákoníku se do doby uvedené v § 134 odst. 1 občanského zákoníku započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce držitele.
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná nesprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz k tomu č. 45/1986, stř. 182 – 183, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení vládních nařízení č. 47/1955 Sb. se hospodářsko-technickými opatřeními ohledně pozemků rozumělo podle tohoto vládního nařízení scelování nesouvislých a rozptýlených zemědělských pozemků a s tím souvisejících terénních, vodohospodářských a jiných opatření, sloužících ke zvýšení úrodnosti půdy a zlepšení hospodaření na ní. Vlastníkům, kteří provedením pozemkových úprav pozbyli užívání svých pozemků, se bezplatně přidělovaly do užívání náhradní pozemky (do náhradního užívání). Náhradní užívání bylo trvale spojeno s vlastnictvím pozemku, za nějž byl pozemek přidělen do náhradního užívání. Náhradní uživatel měl právo na výnos pozemku, mohl měnit jeho podstatu a provádět na něm stavby, nemohl však pozemek zatížit nebo zcizit. Právo náhradního užívání přecházelo při převodu nebo přechodu vlastnictví, za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání, na nového vlastníka.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 12 C 95/2007 Okresního soudu v Opavě) vyplývalo, že soudy obou stupňů prováděly dokazování ohledně držení pozemků v této právní věci, dobré víry držitelů pozemků, jakož i nabývacích titulů ohledně náhradního užívání. i nabytí pozemku do vlastnictví.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat tento výkladový závěr k ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. byl zaujat i právní závěr: „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany tvrzeného vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a způsob zmírnění nebo náhrady takové majetkové újmy nestanovil restituční předpis. – V odůvodnění tohoto stanoviska bylo i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal státu konfiskacemi, znárodněním a obdobnými majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.“
V restitučních předpisech (srov. zejména § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ) je u oprávněných osob stanovena i podmínka jejich nároků – státní občanství České republiky.
Z těchto ustanovení právních předpisů, výše uvedených, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i ze stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že i odvolací soud měl ve svém rozsudku z 9. 9. 2010, proti němuž směřují dovolání dovolatelek, na zřeteli uváděná ustanovení právních předpisů a také při jejich aplikaci se nedostal do rozporu ani s výše citovanými závěry. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu u dovolání dovolatelek byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , tj. řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i publikovaným závěrům Ústavního soudu ČR), nebo řešení konkrétní právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud neshledal dovolání dovolatelek přípustná ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného (srov. § 241a odst.. 3 občanského soudního řádu : „Je-li dovolání přípustné …….“) nenáleží již dovolacímu soudu zabývat se dovolacími důvody uváděnými v dovolání dovolatelek. Vzhledem k tomu však, že i v daném případě byly v dovolání dovolatelek uváděny výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudů ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, lze poukázat na to, jak podle uveřejněné judikatury soudů se posuzují v řízení o dovolání uplatněné výtky tohoto druhu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této právní problematice uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu . Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. , § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu