Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5048/2009

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. D. J., zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 8.625.100,-- Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č.j. -132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II.Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,-- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2008, č.j. -93, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 8,625.100,-- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Rozsudek odvolací soud změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru dopravy a životního prostředí

ze dne 13. 7. 2006, č.j. ÚMČ P1 034003/06/51R/ODŽ/533/KOČ3, bylo žalobci vydáno povolení ke zvláštnímu užívání místní komunikace, chodníku před domem čp. 1 v ulici M. o ploše 1 m2, za účelem umístění reklamního stojanu „typu A“. Žalobce v rozporu s tímto povolením opakovaně na chodník před označeným domem umístil stolek s transparentem S., okolo něhož rozmístil několik vozítek S. nabízených k pronájmu a zabral tím plochu několikanásobně větší než povolený 1 m2. K opakovaným stížnostem chodců na omezenou průchodnost chodníku v označené ulici provedli pracovníci odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části Praha 1 a strážníci Městské policie hl. m. Prahy nejméně čtyři kontroly na místě samém,

při nichž vždy zjistili porušení podmínek stanovených shora označeným povolením. Vyzvali proto žalobce, aby uvedl skutečný stav do souladu se stavem povoleným, žalobce ovšem výzvám ani v jediném případě nevyhověl. Tak tomu bylo i při kontrole dne 9. 8. 2006, kdy strážníci městské policie pro důvodné podezření z porušení , o přestupcích (dále jen „ “) – po marné výzvě k odstranění protiprávního stavu spočívajícího v neoprávněném záboru veřejného prostranství – podle , o obecní policii (dále jen „ “) odejmuli zaměstnanci žalobce jedno vozítko S. K jeho vyzvednutí byl žalobce vyzván již dne 18. 8. 2006, což ovšem odmítl s nedůvodným tvrzením, že vozítko bylo poškozeno. Nyní žalobce tvrdí, že pronájmem odňatého vozítka za dobu od 9. 8. 2006 do 9. 12. 2007 mohl dosáhnout zisku až 8.625.100,-- Kč a zaplacení této částky se domáhá po žalovaném jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona splněny nejsou. V postupu strážníka Městské policie hl. m. Prahy při odejmutí vozítka S. neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu Dovodil totiž, že strážník městské policie je podle oprávněn věc odejmout, lze-li mít důvodně za to, že v řízení o přestupku může být vysloveno její propadnutí, nebo může-li být zabrána. Zjistil, že opakované protiprávní jednání žalobce spočívající v neoprávněném záboru větší než povolené plochy veřejného prostranství a nerespektování opakovaných výzev k odstranění protiprávního stavu, bylo možné kvalifikovat jako přestupek podle a g) , přičemž k neoprávněnému záboru veřejného prostranství (tj. ke spáchání přestupku) došlo právě i rozmístěním vozítek S. Proto mohlo být v řízení o přestupku zvažováno i uložení sankce spočívající v propadnutí této věci podle ustanovení Strážník městské policie přitom neporušil ani ustanovením , jelikož vzhledem k povaze přestupku – opakovanému porušení povinnosti a nerespektování výzvy k odstranění protiprávního stavu, naplňující skutkovou podstatu přestupku podle , za který bylo možno uložit pokutu až do 50.000,-- Kč – nebyla hodnota odejmuté věci v nápadném nepoměru k povaze přestupku, za situace, kdy cena vozítka S. není cenou obecně známou. Odvolací soud neshledal odpovědnost žalovaného za škodu ani v žalobcem tvrzené skutečnosti, že se zaměstnanec žalovaného zavázal k odbornému přezkoumání funkčnosti či poškození odňatého vozítka, neboť u tohoto jednání chybí příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Krom toho uzavřel, že žalobci tvrzená majetková újma (ušlý zisk) ani nevznikla, neboť v době, kdy mu bylo vozítko S. odejmuto a kdy je nabízel k pronájmu, postrádal živnostenské oprávnění k pronájmu movitých věcí, jež mu bylo vydáno až dne 27. 3. 2007. Neměl-li tedy oprávnění k provozování této živnosti, nemohl v oboru legálně podnikat a dosahovat zisku. K učiněným závěrům odvolací soud dodal, že i v případě vzniku škody je požadavek žalobce na její náhradu uplatňováním práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.),

jestliže mu předcházelo opakované porušování právních předpisů poškozeným (žalobcem).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Na jeho přípustnost usuzoval z ustanovení ; tvrdil, že jde o rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, neboť okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci posoudily soudy obou stupňů rozdílně; poukázal přitom i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a . Současně dovozoval, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka „nesprávného úředního postupu spočívajícího v zabrání vozítka S.“ nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena a její řešení odvolacím soudem – podle žalobcova názoru – odporuje hmotnému právu. Co do dovolacích důvodů žalobce namítal, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Měl za to, že strážník městské policie nebyl oprávněn mu vozítko S. odejmout, neboť jím žalobce nepáchal žádný přestupek. Jak z obsahu rozhodnutí o přestupku vyplývá, dopustil se jej žalobce pouze tím, že namísto reklamního poutače „typu A“ umístil na chodník stánek s transparentem, nikoliv i tím, že u stánku zaparkoval vozítka. Odkazuje na stanovisko Ministerstva dopravy, tvrdí, že k parkování vozítek není třeba zvláštního povolení a přestupkem nemůže být ani půjčování těchto vozítek. Za nesprávný označil i závěr odvolacího soudu, že hodnota vozítka není v nápadném nepoměru k povaze přestupku a namítal, že odvolací soud neuvedl, jaký přestupek byl vozítkem páchán, a nezjišťoval přesnou hodnotu tohoto vozítka, která je ve značném nepoměru k výši hrozící pokuty. Nesouhlasil ani se závěrem, že odejmutím vozítka mu nemohla vzniknout škoda, pokud neměl živnostenské oprávnění v oboru pronájmu a půjčování movitých věcí; dovozoval totiž, že vozítka byl oprávněn pronajímat již jako živnostník s oprávněním k nákupu a prodeji zboží. Za nesprávné označil i hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a jeho skutková zjištění a také namítal, že se mu ze strany soudu nedostalo poučení podle ustanovení a Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný označil napadený rozsudek za správný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným – zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení , není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).

Jestliže však posuzované věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že shodně uzavřel, že žalobce právo na náhradu škody nemá (neboť není naplněn předpoklad nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), pak sama skutečnost, že k tomuto závěru dospěl i na základě dalších důvodů (pro absenci vzniku škody a posouzení uplatňování práva jako postupu odporujícího dobrým mravům), nečiní jeho rozsudek – ve smyslu ustanovení – po obsahové stránce měnícím (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 47, ročník 1998, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 190, ročník 2003).

Uvedený závěr není v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou, v níž Nejvyšší soud – s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999 – vždy posuzoval otázku přípustnosti dovolání taktéž nikoliv podle formálního označení rozsudku, ale podle obsahu rozhodnutí, docházeje k závěru o přípustnosti dovolání podle pouze tam, kde odvolací soud oproti rozhodnutí soudu prvního stupně stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Z řečeného vyplývá, že podle ustanovení dovolání přípustné není. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z ustanovení , již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen ( ). Proto může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty první , o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu při výkonu veřejné moci podle není dána, neboť není splněn předpoklad nesprávného úředního postupu ve smyslu

tohoto zákona. Odvolací soud přitom uzavírá, při odejmutí věci žalobci konal strážník městské policie v souladu se zákonem, ustanovením , a současně dochází k závěru, že uplatňovaná škoda, ušlý zisk, z popsaného jednání městské policie žalobci nevznikla.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Odpovědnost územního celku za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle je dána pouze při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Není-li splněna byť jediná z těchto podmínek, nejsou (bez ohledu na podmínky další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento závěr sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby.

Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí svěřených samosprávným celkům zákonem v rámce samostatné působnosti, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání územního celku nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. ).

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle a b/ nezpochybnitelných – plyne, že žalobce se opakovaně dopustil protiprávního jednání, neoprávněného záboru veřejného prostranství (v rozporu s obsahem rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru dopravy a životního prostředí, vydaného dne 13. 7. 2006) a nevyhověl ani výzvám k odstranění tohoto protiprávního stavu. Pro popsané jednání byl rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 1, odboru dopravy ze dne 9. 10. 2006, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 12. 2006 uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v porušení ustanovení , o pozemních komunikacích, za který mu byla uložena pokuta ve výši 5.000,-- Kč. K neoprávněnému záboru veřejného prostranství – jak ze skutkových zjištění odvolacího soudu dále vyplývá – došlo též rozmístěním vozítek S., kdy jednání žalobce současně naplňovalo skutkovou podstatu přestupku

podle , jak je předběžně vyhodnotili i zasahující strážníci Městské policie hl. m. Prahy. Opodstatněně usoudili, že v řízení o přestupku může být vysloveno i propadnutí této věci, kterou byl přestupek spáchán ( ), a využili proto oprávnění věc vlastníku odejmout ( ). Ač k uložení trestu propadnutí věci v přestupkovém řízení později nedošlo a věc byla žalobci vrácena, nelze za daných okolností kvalifikovat postup při odejmutí věci jako nesprávný, nebylo-li také prokázáno, že hodnota věci není k povaze přestupku v nepoměru, jež lze kvalifikovat jako nápadný ( ). A to i s přihlédnutím k opakovanému porušení povinnosti žalobcem a výši hrozící sankce (pokutě 50.000,-- Kč), v situaci, kdy cena odňaté věci nebyla obecně známa.

Není-li splněn předpoklad nezákonného rozhodnutí (vydaného územním celkem v samostatné působnosti; ), ani nesprávného úředního postupu při výkonu pravomocí svěřených územnímu celku zákonem v rámci samostatné působnosti

( ), odpovědnost územního celku za tvrzenou škodu dána není. V takovém případě pozbývají své závažnosti i ostatní námitky dovolatele upínající se k naplnění předpokladu vzniku škody, případně též k závěru odvolacího soudu kvalifikujícího počínání dovolatele – jež se sám prokazatelně dopustil protiprávního jednání – jako uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s judikaturou a neodporuje ani hmotnému právu; rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, ve smyslu ustanovení , odst. 3

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení (tvrzeného porušení ustanovení a ), které způsobilým dovolacím důvodem nejsou, nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu

), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. , nebo nález ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. , případně též usnesení ze dne 28. 7. 2010,

sp. zn. ). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ). Namítá-li žalobce přes řečené,

že se mu ze strany soudu nedostalo poučení podle (o koncentraci řízení), jde o tvrzení obsahem spisu vyvrácené (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 20. 6. 2008, založený na až 92 spisu). Důvodné nejsou ani námitky žalobce o porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí (a z něj plynoucí poučovací povinnosti soudu podle ), jestliže důvod k zamítnutí žaloby v souzené věci nespočíval v neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního. Zpochybňuje-li pak žalobce výsledek hodnocení důkazů soudem a jím učiněná skutková zjištění, přehlíží, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který mu však v daném případě, kdy dovolání není přípustné podle ustanovení a b) , k dispozici není.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v posuzované věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , , část věty před středníkem, a , podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalovaného v dovolacím řízení patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená

o 50% na částku 10.000,-- Kč ( téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,-- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,-- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad, celkem 12.360,-- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Ludvík David, CSc.předseda senátu