Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4475/2010

29 Cdo 4475/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ATOS SERVIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Krči, Nad Pískovnou 1673/44, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 41 78 59, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Táboritská 811, PSČ 290 01, proti žalované Mgr. I. S., jako insolvenční správkyni dlužnice QUICKSTEP a. s., identifikační číslo osoby 63 07 95 85, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. -47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. -47, potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2009, č. j. -20, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí uvedených ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné věci“) z majetkové podstaty dlužnice QUICKSTEP a. s.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) a , (dále jen „ “) – uzavřel, že část sporných věcí nebyla do soupisu majetkové podstaty vůbec zapsána a další část sporných věcí žalovaná vyloučila ze soupisu majetkové podstaty v průběhu odvolacího řízení; nebyl tak splněn jeden ze základních předpokladů, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty, totiž že věc je nadále sepsána v konkursní (majetkové) podstatě.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , spatřujíc pochybení odvolacího soudu „v odchýlení se od důsledného pojetí civilního a obchodního procesu jako sporu dvou stran dle novely z roku 2000“, jakož i „od obecně přijímané zásady tzv. procesního zavinění“.

Dovolatelka popisuje okolnosti, za nichž došlo k podání žaloby, akcentujíc, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná informovala soud o tom, že „sporné věci vyřadila z majetkové podstaty, čímž předmět sporu odpadl“ a v důsledku čehož tak „vznikaly podmínky pro zastavení řízení, nikoliv pro potvrzení rozsudku, jímž žalobní nárok byl zamítán“. Vytýká proto odvolacímu soudu, že „bez ohledu na to, zda obdržel zpětvzetí žaloby, měl dospět k zastavení řízení poté, co získal informaci – přímo od žalované – že žalobní nárok byl žalovanou splněn“, nebo „za tímto účelem zrušit rozsudek a vrátit věc prvé instanci k zastavení řízení“.

Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání bez dalšího jako nepřípustné odmítl (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že mu dovolatelka nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení a odst. 3 se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž napadá vynesení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu namísto rozhodnutí o zastavení řízení (příp. rozhodnutí o zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k zastavení řízení) v důsledku „splnění žalobního požadavku“ žalovanou. Je totiž zcela zjevné, že na „splnění“ žalobou uplatněného „nároku“ žalovanou v průběhu odvolacího řízení měla žalobkyně reagovat zpětvzetím žaloby ve smyslu ustanovení ; neučinila-li tak, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé zcela správně potvrdil, když mu postupovat způsobem označeným žalobkyní (tj. řízení zastavit, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k zastavení řízení) neumožňoval.

Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. -65, které nabylo právní moci dne 15. října 2010, rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, došlého soudu dne 8. prosince 2009.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu