Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2066/2010

U S N E S E N Í

Ing. Z. B.

, proti žalovanému

Ústeckému kraji,

se sídlem Krajského úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 3118/48,

IČO 70892156, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2009 č.j. -336, takto:

I. Dovolání žalovaného

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.10.2009 č.j. -336, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.2.2008 č.j. -295 v napadené části, tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 25.10.2005 je neplatná“, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost „nahradit žalobci mzdu“ ve výši 25.571,- Kč a ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 2.030,- Kč), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Odvolací soud vyložil otázku neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobcem – dovodil-li, že „vytýkané porušení pracovních povinností nemá intenzitu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a nejde ani o závažné porušení pracovní kázně“, a výpověď pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně „nepřípadá v úvahu, protože žalobce nebyl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi“, naopak „byl až do podání výpovědi zaměstnavatelem hodnocen kladně“ (přihlédl přitom zejména k tomu, že žalobce ve funkci vedoucího odboru uskutečňoval pracovní cesty poměrně často, a že nebylo prokázáno, že by pracovní dobu strávenou na pracovní cestě nevyužil ve prospěch plnění svých pracovních úkolů, že nebylo prokázáno ani to, že „by u vedoucích pracovníků ve funkci vedoucího odboru bylo ze strany krajského úřadu důsledně dbáno na to, aby tito pracovníci o vyslání na každou pracovní cestu žádali ředitele úřadu a jemu také o každé cestě podávali zprávu“, že ředitelka úřadu jako „bezprostředně nadřízená“ žalobce případné nedostatky, které „mohla bezprostředně zjistit z elektronického docházkového systému, neřešila od samého počátku“, a že podstatné je to, že žalobce smlouvu o dílo se společností HZ Praha, spol. s r.o. neuzavřel a „nemohl se tak dopustit právně významného jednání v rozporu se závaznými předpisy žalovaného“) - v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. , uveřejněný pod č.

21

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

2001, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že jednání žalobce jako vedoucího odboru, spočívající v nerespektování rozhodnutí rady kraje a porušení vnitřních předpisů zaměstnavatele, je jednáním závažným a nepřijatelným a „nepochybně naplňuje intenzitu závažného porušení pracovní kázně“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.

Ostatní námitky žalovaného obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. ) – podle ustanovení , neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Dovolání žalovaného proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. ), není rovněž přípustné (srov. až ), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalovaného

proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.předseda senátu