Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3643/2009

U S N E S E N Í

Ing. J. V.

1. jihočeské zemědělské a. s.

se sídlem Svébohy č. 49, IČO 25162012, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2006, č. j. -134, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2006, č. j. -154, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2009, č. j. -72, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2009, č. j. -72, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008, č. j. -49, ve výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, není přípustné podle ustanovení , a , [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , a , neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

V projednávané věci žalovaná žalobou na obnovu řízení napadla pravomocný rozsudek Okresního soudu Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006, č. j. -134, jímž bylo určeno, že „výpovědi dané žalobci dopisy žalované společnosti ze dne 30. 6. 2004 a ze dne 15. 7. 2004 jsou neplatné“, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o povinnosti žalované zaplatit státu „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2006, č. j. -154, jímž byl rozsudek okresního soudu ve věci samé „v části výroku v odstavci I., o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem ze dne 15. 7. 2004“ a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu potvrzen (s tím, že „zůstal v části výroku v odstavci I., o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem z 30. 6. 2004 odvoláním nedotčen“) a ve výroku o „přechodu poplatkové povinnosti“ změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vycházely při rozhodování ve věci samé z výsledků řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , a to z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005, č. j. -269, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č. j. -301, jímž bylo (mimo jiné) určeno, že „odvolání žalobce z funkce ředitele žalované a převedení žalobce na funkci asistenta ředitele pro správu pracoviště v Českých Velenicích a jeho přeložení do místa výkonu práce v Českých Velenicích, učiněné dopisem ze dne 24. 3. 2004, jsou neplatná“. Vzhledem k vázanosti soudu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č.j. -269, podle něhož „žalobce z funkce ředitele odvolán nebyl“, krajský soud dovodil, že, „vycházel-li soud prvního stupně správně ze závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl platně jmenováním, a ze souvisejícího závěru, dle něhož bylo odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti neplatným právním úkonem“, pak „nepochybil citací § 65 zák. práce i odkazem na soudní praxi vyšších soudů“. Dovolání podané žalovanou proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 18. 10. 2007, č. j. -170, pro nepřípustnost odmítl.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr, že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, na zjištění, že byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení ). Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti a soudy tedy v souladu se zákonem dovodily, že tato lhůta činí - jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení - tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy [u důvodů uvedených v ], nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit [u důvodu uvedeného v ]. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že tříměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení marně uplynula jak ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. , který žalovaná považuje za rozhodnutí, jehož doručením se měla dozvědět o důvodu obnovy řízení podle ustanovení , tak ve vztahu k „zápisu představenstva žalované ze dne 22. 3. 2004“ jako „novému“ důkazu, který žalovaná podle svého tvrzení nemohla použít v původním řízení.

Dovolatelka však - jak vyplývá z obsahu dovolání - správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení nezpochybňuje. V dovolání dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [když namítá, že „postup obou soudů rozhodujících v řízení o obnově řízení navržené žalovanou je postiženo vadou z důvodu absence poučení žalované ve smyslu ustanovení , ač se tak mělo z objektivního hlediska stát“, že nebyla soudy vyzvána k doplnění svých tvrzení a předložení důkazů (zápisu z jednání představenstva žalované ze dne 22. 3. 2004) a že „nebyla poučena o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního“], ačkoliv kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto]. Vzhledem k dovolatelkou nezpochybněnému závěru o opožděnosti žaloby na obnovu řízení nemůže být kritika usnesení odvolacího soudu úspěšná ani proto, že na základě opožděné žaloby na obnovu řízení nelze přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, i kdyby opravdu nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Za tohoto stavu věci nemůže mít dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Dovolatelka rovněž přehlíží, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost).

Přesvědčení dovolatelky (vyslovené v žalobě na obnovu řízení), že Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2006, č. j. , zaujal k otázce ukončení pracovního poměru založeného jmenováním „zcela odlišný názor“ od názoru uvedeného v jeho rozsudku ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. , „aniž by v mezidobí mezi oběma judikáty došlo ke změně příslušné právní úpravy týkající se dání výpovědi, resp. odvolání z funkce zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním“, z čehož dovozuje, že „tato skutečnost nepochybně mohla pro žalovanou přivodit příznivější rozhodnutí v předmětné věci sp. zn. “, je mylné.

Jak totiž vyplývá již z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod pořadovým číslem 42 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 (na který dovolatelka odkazuje), ustanovení , (ve znění účinném do 31. 12. 2006 – dále též jen „zák. práce“), jen dále rozvíjí, jaký je osud pracovního poměru zaměstnance, který byl z funkce odvolán. Zároveň - oproti obecné úpravě vztahující se na pracovní poměry sjednané pracovní smlouvou - vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možno s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti této výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolu technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje]. Jde tedy o výjimku ze způsobů skončení pracovního poměru, jež se jinak na pracovní poměr vztahují ( zák. práce). Z toho, že ustanovení zák. práce umožňuje skončit pracovní poměr zvláštním druhem výpovědi [resp. výpovědí podle ustanovení zák. práce za modifikovaných podmínek], však neznamená, že by pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním nebylo možno skončit jinými způsoby, jež dopadají na pracovní poměr založený pracovní smlouvou. Jestliže podle ustanovení zák. práce pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou, s výjimkami uvedenými v ustanovení zák. práce, znamená to, že pro posuzování obsahu pracovního poměru (práv a povinností z něj vyplývajících) je nerozhodné, jakým způsobem byl pracovní poměr založen (zda pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním). Zároveň to též znamená, že na pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním dopadají plně i ustanovení o skončení pracovního poměru (Část druhá, hlava první, oddíl třetí - a násl. zák. práce), jen s tou výjimkou, že navíc lze za podmínek uvedených v ustanovení zák. práce skončit pracovní poměr výpovědí podle ustanovení zák. práce, aniž by muselo být zkoumáno, zda se zaměstnanec stal nadbytečným vzhledem k organizačním změnám přijatým zaměstnavatelem nebo jiným orgánem.

Tím ale nedošlo k žádnému zaujetí „zcela odlišného názoru“ oproti judikatuře reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 197, ročník 2003. Tam uvedený názor, že „zaměstnavatel může rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle fikce nadbytečnosti [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], danou v souladu s § 65 odst. 3 zák. práce, kdykoli po doručení rozhodnutí o odvolání z funkce“, a že „taková výpověď ale nemůže vést ke skončení pracovního poměru dříve než v den, v němž nastává účinnost odvolání z funkce“, zcela koresponduje i s názorem uvedeným výše (v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. ), neboť dopadá toliko na rozvázání pracovního poměru výpovědí podle fikce nadbytečnosti. Nic však nemění na tom, že „také pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze ukončit výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce nebo okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 zák. práce bez toho, že by před takovým ukončením pracovního poměru musel být zaměstnanec odvolán ze své funkce nebo se jí musel předtím vzdát. Oba případy se liší jen v tom, že při výpovědi z pracovního poměru dané v souladu s § 65 odst. 3 zák. práce podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce není třeba nadbytečnost zaměstnance prokazovat (zaměstnanec však musí být odvolán z funkce obsazované jmenováním), zatímco při použití výpovědního důvodu jen podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nemusí být zaměstnanec vůbec z funkce obsazované jmenováním odvolán, ale musí být prokazována jeho nadbytečnost.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O

náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.předseda senátu