Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
7806D82E7C2577C9C1257A4E00657B67.html
HTML · 18.74 KB
No categories available
32 Cdo 3385/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ASSET PARK s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 27 92 46 61, proti žalovaným 1) Ing. P. B., 2) Ing. M. P., 3) J. P. a 4) Ing. P. P., zastoupeným JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 7-Letné, Dobrovského 10, PSČ 170 00, o zaplacení částky 31,556.401,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 218/2004 , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. 21 Co 176/2008 -306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. prosince 2006, č. j. 11 C 218/2004 -164, jímž Okresní soud v Mělníku uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 31,556.401,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 8. května 2004 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, podle kterých se prohlášením ručitele č. 049/96 ze dne 17. prosince 1996 všichni žalovaní podle ustanovení § 303 a § 307 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zaručili za závazek společnosti SUBEKO, spol. s r. o.(dále jen „dlužník“)ze smluv o úvěru
č. 318-9277553-178 z 25. listopadu 1996, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 13,000.000, Kč, č. 24504-9277553-178, z téhož dne, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 4,900.000,- Kč a ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. 6/96 z 20. prosince 1996, ve znění dodatků č. 1 a č. 2, do výše 10,000.000,- Kč a 5,000.000,- Kč, uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. a dlužníkem. Žalovaným tak vznikla
povinnost uspokojit pohledávku věřitelky v uvedené výši, jestliže tak neučiní dlužník. Na dlužníka byl prohlášen konkurs, právní předchůdkyně žalobkyně (Konsolidační banka Praha, s. p. ú.), přihlásila pohledávky do konkursu, a tyto byly poměrně uspokojeny v celkové výši 1,970.952,- Kč.
Odvolací soud neakceptoval výhradu žalovaných, podle níž Okresní soud v Mělníku nebyl k projednání sporu věcně příslušný. Předmětem řízení není nárok věřitele ze smlouvy o úvěru, nýbrž nárok věřitele ze zajištění závazku, jež sice má povahu absolutního obchodu, ale ani komplexní úprava v obchodním zákoníku není pro posouzení věcné soudní příslušnosti determinující. Soudní praxe se ustálila v názoru, že při vymezení pojmu obchodní věc pro potřeby občanského soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 obch. zák., ale též z ustanovení § 9 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “). Podle tohoto ustanovení (v rozhodném znění) krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně … s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6., přičemž výjimka z věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně je pak v bodě 1. vymezena tak, že jde o spory ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění.
K námitce žalovaných, že za původní žalobkyni (Českou konsolidační agenturu, dále též jen „agentura“) v rozporu s ustanovením § 21 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. podaly žalobu dvě osoby, odvolací soud uzavřel, že podepsáním žaloby pověření zaměstnanci žalobkyně nijak nevybočili z rámce obsahu udělené „plné moci“, žaloba byla podepsána v souladu se způsobem jednání a podepisování za agenturu zapsaným v obchodním rejstříku. Poukaz žalovaných na ustanovení § 21 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. není případný, neboť „jednatelské oprávnění“ obou zaměstnanců se zcela vyčerpalo podpisem žaloby v souladu se způsobem podepisování zapsaným v obchodním rejstříku.
K výhradě neúplně zjištěného skutkového stavu v důsledku neprovedení navržených důkazů k prokázání skutečnosti, zda ručitelská prohlášení zanikla, odvolací soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku ručení nedošlo pro absenci písemného úkonu, ale pro absenci dohody jako takové. Ani žalovaní v odvolání netvrdili existenci takové dohody a sami v řízení před soudem prvního stupně uvedli, že z ručitelských závazků věřitelkou uvolněni nebyli (srov. č. l. 159). Toliko k prokázání svého tvrzení o splnění podmínek o zproštění ručitelského závazku navrhli před soudem prvního stupně provedení důkazů. Tomu odpovídá i stanovisko věřitelky, která byla ochotna zprostit žalované ručitelských závazků za určitých věcně navazujících podmínek, které nakonec naplněny nebyly. Nelze zaměňovat uzavření dohody o podmínkách, při jejichž splnění dojde ke zproštění ručitelských závazků, s uzavřením vlastní dohody o zániku ručení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. o. s. ř.
Dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že nepřipustily dokazování ohledně zániku jejich ručitelských prohlášení, což považují za porušení práva na spravedlivý proces. Dovozují, že pokud byla mezi nimi a původní věřitelkou uzavřena dohoda o podmínkách, při jejichž splnění dojde ke zproštění ručitelských závazků, a tyto podmínky byly splněny, dochází k zániku ručitelských závazků, aniž by bylo třeba toto samostatně deklarovat.
Za nesprávný považují též závěr o řádném podání žaloby, majíce za to, že žalobu podaly za původní žalobkyni v rozporu s ustanovením § 21 odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. dvě osoby.
Odvolacímu soudu rovněž vytýkají nesprávnost závěru o věcné příslušnosti soudu. Tvrdí, že k projednání předmětného sporu je věcně příslušný jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze, když smlouva o úvěru je absolutním obchodem a ručení je akcesorickým vztahem z ní vyplývajícím.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ).
Dovolací námitky, kterými dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , neprovedl-li navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení o zániku ručitelských závazků, nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 ).
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že žaloba nebyla podána řádně, podepsaly-li ji za původní žalobkyni dva její zaměstnanci na základě pověření, neboť pověřenkyně České konsolidační agentury při prvním jednání před soudem prvního stupně konaném 12. prosince 2006 do protokolu o jednání prohlásila, že jde o úkon žalobkyně, čímž se s podanou žalobou ztotožnila.
Konečně žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá ani dovolateli zpochybněný závěr, podle něhož věcná příslušnost soudu prvního stupně k projednání věci se řídí ustanovením § 9 odst. 3 písm. r) bodu 1. o. s. ř. o. s. ř. , neboť je-li zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 ).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu