Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5152/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České společnosti pro životní prostředí, se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Dušní 905/4, identifikační číslo osoby 00552658, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalovaným 1)Ing. Z. T., 2)Ing. M. I., 3)PaedDr. M. K., 4)Mgr. M. K., 5)Ing. V. M., o ochranu názvu právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č. j. -260, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2007, č. j. -231, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání názvu Česká společnost pro životní prostředí, zejména jednání či právních úkonů jménem České společnosti životního prostředí, a zveřejnit v deníku Mladá fronta DNES dvakráte po sobě oznámení o velikosti minimálně 36 cm2, ve kterém jmenovitě uvedou, že nebyli oprávněni vystupovat jménem České společnosti pro životní prostředí (výrok pod bodem I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po 2. září 1998, kdy se konala valná hromada žalobkyně (jež je občanským sdružením), se vytvořily dvě skupiny, tvrdící o sobě, že zastupují Českou společnost pro životní prostředí (dále též jako „ČSŽP“). Jedna zastoupená Ing. O. V. a druhá zastoupená Ing. Z. T.. Soud prvního stupně zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. listopadu 1999, č. j. -20, určil, že usnesení valné hromady ČSŽP ze dne 2. září 1998, na níž byl schválen nově složený výbor, kterému valná hromada uložila zvolit předsednictvo a jmenovat předsedu, je neplatné. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2002, č. j. -49, bylo zastaveno řízení, jímž se první žalovaná domáhala vyslovení neplatnosti valné hromady České společnosti pro životní prostředí ze dne 16. listopadu 1998, na níž byl zvolen do výboru mimo jiné i Ing. O. V. a byla zvolena revizní komise. Zápisem z ustavující schůze členů výboru a revizní komise ze dne 18. listopadu 1998 vzal soud za prokázané, že výbor zvolil předsedou společnosti Ing. O. V. Zápisem z první ustavující schůze výboru a revizní komise ze dne 1. ledna 2003 bylo prokázáno, že předsedou společnosti byl zvolen Ing. V. P., CSc. Z dopisu ze dne 14. července 2003 soud zjistil, že Ing. Z. T. jako předsedkyně ČSŽP informovala Ministerstvo vnitra České republiky o tom, že plénum valné hromady konané dne 17. prosince 2002 rozhodlo zrušit ČSŽP podle platných stanov ke dni 31. 12. 2003 a požádala Ministerstvo vnitra, aby zrušilo ke dni 31. 12. 2003 registraci ČSŽP. Soud dále zjistil, že poslední úkon, který čtvrtý žalovaný, předseda likvidační komise a statutární zástupce ČSŽP, jménem ČSŽP učinil dne 11. 10. 2004, bylo zpětvzetí odvolání ve věci sp. zn. .

Soud prvního stupně na věc aplikoval (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že pro rozhodnutí ve věci je nezbytné nejprve posoudit, zda byly platné valné hromady ČSŽP ze dne 2. září 1998 a 16. listopadu 1998. Při posuzování této otázky vyšel z výše citovaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že v platnosti zůstalo usnesení valné hromady ze dne 16. listopadu 1998, jelikož usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 1999, č. j. -20, bylo rozhodnuto o neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 2. září 1998. Z toho důvodu Ing. T. a další osoby ze skupiny soustředěné kolem ní nebyly oprávněny jednat jménem České společnosti pro životní prostředí a osobou oprávněnou ke zmocnění Mgr. R. V. k zastupování ČSŽP v této věci byl Ing. O. V.

S odkazem na , podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vydání, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud Mgr. M. K. naposledy jednal za ČSŽP dne 11. 10. 2004 a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní činili jménem ČSŽP právní kroky po tomto datu, není možné žalobě vyhovět, neboť nikomu nelze uložit, aby se něčeho zdržel, když to, co mu má být uloženo, již nečiní. Z toho důvodu soud prvního stupně podanou žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. -260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ohledně zdržovacího nároku pak v tom správném znění, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání názvu Česká společnost pro životní prostředí, zejména jednání či právních úkonů jménem České společnosti pro životní prostředí, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který je učinil v potřebném rozsahu. Ačkoli se odvolací soud neztotožnil se všemi právními názory soudu prvního stupně, považoval závěr o nedůvodnosti podané žaloby je správný.

Žalobkyně své nároky uplatnila z titulu ochrany před neoprávněným použitím názvu právnické osoby ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák. Za neoprávněné užití názvu právnické osoby je považováno jednání spočívající v použití názvu právnické osoby bez toho, aby přitom existovala souvislost se jménem toho, kdo název právnické osoby použije, či jednání, při němž si jiná osoba zvolí název s názvem právnické osoby zaměnitelným. Podle odvolacího soudu se ani o jeden z těchto případů nejedná. S ohledem na omezenou pravomoc soudu zasahovat do záležitostí spolků pouze na posuzování platnosti procedurálních postupů při přijímání rozhodnutí orgánů společnosti nelze dle odvolacího soudu pro potřeby tohoto řízení přijmout závěr, že oprávněná osoba jednat za žalobkyni je skupina kolem Ing. V. nebo skupina kolem Ing. T., neboť v rámci tohoto řízení nelze ani jako předběžnou otázku posuzovat platnost či neplatnost usnesení konkrétních valných hromad žalobkyně. Odvolací soud nadto souhlasil se žalovanými, kteří namítali, že jednali za žalobkyni a jejím jménem v dobré víře v to, že byli řádně zvoleni do orgánů sdružení na valných hromadách. V tomto kontextu odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nezvolila správný prostředek obrany proti vytýkanému jednání žalovaných, pokud se domáhá svých nároků z titulu ochrany před neoprávněným použitím názvu právnické osoby, jelikož žalovaní s ohledem na dobrou víru neoprávněně název žalobkyně nepoužili.

Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá důvody, pro něž byl zamítnut i návrh na odstranění závadného stavu. Z kontextu celého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však lze dovodit, že soud shledal nedůvodnou žalobu v celém jejím rozsahu, tedy i ohledně nároku na odstranění závadného stavu uveřejněním veřejného prohlášení žalovaných. K tomu odvolací soud uvedl (s odkazem na shora uvedenou dobrou víru žalovaných), že nároku na odstranění závadného stavu ve formě uložení povinnosti žalovaným uveřejnit prohlášení, že nebyli oprávněni vystupovat jménem žalobkyně, ani s ohledem na matoucí obecnost takového prohlášení nebylo možné vyhovět. Odvolací soud rovněž uvedl, že zdržovací nárok je nárokem působícím do budoucna, a aby takovému nároku mohlo být vyhověno, je nutné prokázat, že v době vydání rozsudku závadné jednání trvá, nebo že důvodně hrozí jeho opakování. Z toho důvodu nelze zdržovacímu nároku vyhovět, jelikož vytýkaného závadného jednání se žalovaní již nedopouštějí a s ohledem na jejich postoj (podle názoru žalovaných zaniklo sdružení ke dni 31. 12. 2003) ani pokračování závadného jednání v budoucnu nehrozí.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na (dále jen „ “). Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka to, zda žalobě na zdržení se neoprávněného užívání názvu právnické osoby je možné vyhovět i v případě, kdy k okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaní neoprávněně neužívají název právnické osoby (zdržují se závadného jednání) či nikoli. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka je toho názoru, že účelem žaloby na uložení povinnosti zdržet se zásahů do názvu právnické osoby je zejména funkce preventivní, nikoli odstranění závadného stavu trvajícího v okamžiku vyhlášení rozsudku. Účelem žaloby je zamezit neoprávněnému jednání do budoucnosti. Žalobkyně svou žalobu podala dne 7. 3. 2002, tedy prokazatelně v okamžiku, kdy žalovaní skutečně neoprávněně název žalobkyně užívali, a žalovaní jej nadále užívali po dobu 2,5 roku trvání sporu (prokazatelně do 11. 10. 2004). Žalobkyně je toho názoru, že i pokud není prokázáno neoprávněné užívání názvu žalobkyně v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, je nositelkou nároku vyplývajícího z citovaného ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák., který však nebyl ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím v rozporu s hmotným právem žalobkyni přiznán. Obavu z pokračování závadného jednání žalovaných do budoucna odůvodňuje dovolatelka s ohledem na to, že žalobkyně není zaniklým subjektem, tím, že čtvrtý žalovaný se pokusil jménem žalobkyně vzít dne 11. 10. 2004 zpět žalobu (jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což se stalo více jak 10 měsíců poté, co žalovaní považovali žalobkyni za zaniklou (ke dni 31. 12. 2003). Pokud odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že se o neoprávněné použití názvu právnické osoby nemůže jednat, když nejde ani o jeden z případů v napadeném rozhodnutí uvedených, žalobkyně tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní pro své aktivity mimo činnost žalobkyně neoprávněně používali název žalobkyně. To poskytuje dostatečný důvod vzniku nároku žalobkyně na ochranu jejího názvu.

Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v tomto řízení nelze konstatovat, že za žalobkyni je oprávněna jednat skupina kolem Ing. V. či skupina kolem Ing. T., neboť v rámci tohoto řízení nelze ani jako předběžnou otázku posuzovat platnost či neplatnost usnesení konkrétních valných hromad. O platnosti či neplatnosti valných hromady bylo pravomocně rozhodnuto příslušnými soudy. Taková rozhodnutí jsou proto pro soudy v tomto řízení závazná a žalobkyně považuje platnost či neplatnost usnesení valných hromad za otázku naprosto klíčovou v daném řízení. Bylo prokázáno, že Ing. V. a jeho nástupci byli zvoleni platně a že tedy jednat jménem žalobkyně mohli, současně bylo prokázáno, že usnesení valné hromady ze dne 2. září 1998 bylo shledáno neplatným.

Dovolatelka dále namítá, že jí není známo, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl odvolací soud k závěru o dobré víře žalovaných, když tato nebyla v řízení prokázána, pouze tvrzena. I kdyby byl závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaných správný, pak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 1999, č. j. -20, kterým byla vyslovena neplatnost valné hromady ze dne 2. září 1998, nabyl právní moci dne 2. prosince 1999. Nejpozději tímto dnem skončila dle dovolatelky dobrá víra žalovaných k jednání jménem žalobkyně.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nerespektoval zásadní zásady soudního řízení, když své rozhodnutí postavil na subjektivních prohlášeních žalovaných, která nebyla v řízení prokázána, že považují žalobkyni za zaniklou ke dni 31. 12. 2003, že vylučují další jednání jménem žalobkyně a že byli v dobré víře při jednání jménem žalobkyně.

Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval a z toho důvodu spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela provedená České republiky (dále jen „ “) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

V průběhu dovolacího řízení bylo z výpisu z informačního systému evidence obyvatel zjištěno, že pátý žalovaný dne 11. prosince 2008, tedy po podání dovolání a po předložení věci , zemřel.

proto v souladu s ustanovením a posuzoval, zda v řízení ve vztahu k pátému žalovanému může pokračovat. Podle ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Podle ustanovení neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Povaha věci brání pokračování v řízení mj. tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva pouze na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce. Tak je tomu i v daném řízení, kdy bylo uplatněno právo na ochranu před neoprávněným použitím názvu právnické osoby. Podle § 579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Právnická osoba se může domáhat ochrany před zásahem do jejích práv podle § 19b odst. 2 obč. zák., jimiž jsou chráněna práva blízká osobnostním právům fyzické osoby (§ 11 obč. zák.).

Podle již konstantní judikatury může být právo na přiznání satisfakce za zásah do osobnostních práv fyzické osoby (§ 13 a násl. obč. zák.) přiznáno pouze samotnému postiženému, toto právo nepřechází na dědice. Stejná zásada platí i pro původce zásahu. Odpovědnost původce zásahu nelze převést na jiný subjekt a práva a povinnosti z takového vztahu nepodléhají ani přechodu na právní nástupce. Pasivně legitimován je pouze škůdce (původce zásahu), který do osobnostních práv protiprávně zasáhl. Takto judikoval již v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. , který je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. , které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2011. Obdobně toto platí i u práva právnické osoby na ochranu práv odvozených od osobnostních práv fyzické osoby a povinnosti původce zásahu proti těmto právům. Povinnosti fyzické osoby vyvozované z obč. zák. jsou výlučně jejími osobními povinnostmi, které smrtí povinné osoby nepřechází na její právní nástupce.

V projednávané věci pátý žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Z výše uvedených důvodů nemohlo na jeho straně dojít k procesnímu nástupnictví, čímž vznikla neodstranitelná překážka postupu v řízení ve smyslu proto dovolací řízení ve vztahu k pátému žalovanému zastavil.

Ve vztahu k ostatním žalovaným po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle ustanovení

Žalobkyně uplatnila v řízení právo podle § 19b odst. 2 obč. zák. na zdržení se neoprávněného užívání názvu právnické osoby.

Neoprávněné použití názvu právnické osoby může zahrnovat jedno ze dvou typických deliktních jednání. Jednak lze do práva právnické osoby k jejímu názvu zasáhnout tak, že si jiná osoba zvolí název (nebo obchodní firmu) vůči tomuto názvu již zaměnitelné, jednak může dojít k tomu, že delikvent používá názvu právnické osoby, aniž tu je nějaká souvislost s jeho vlastním jménem (názvem, obchodní firmou). V řešeném případě by do úvahy mohlo připadat pouze druhé z uvedených deliktních jednání, tedy jednání žalovaných, kteří by užívali názvu právnické osoby, aniž by tu byla souvislost s jejich vlastním jménem. Tento delikt přichází do úvahy pouze v případě, pokud by delikvent neměl žádný vztah k právnické osobě, jejíž název užívá, tedy pokud by zde neexistovala souvislost mezi jménem právnické osoby a jednáním delikventa. Jak je z popsaného skutkového stavu patrné, v daném případě se nemohlo jednat o neoprávněné užití jména právnické osoby, jelikož žalovaní byli se skupinou osob kolem Ing. V. ve sporu o tom, kdo je oprávněn za žalobkyni jednat, přičemž obě skupiny se domnívaly, že jsou to právě oni.

Podstatou sporu tak není ochrana názvu právnické osoby, jelikož obě skupiny se snažily vystupovat za tutéž právnickou osobu v domnění, že jsou k tomu oprávněny. Podstatou sporu je otázka, kdo byl skutečně oprávněn za žalobkyni jednat. K řešení situace, kdy za právnickou osobu jedná fyzická osoba, aniž je k tomu oprávněna, existují však jiné právní prostředky, než žalobkyně zvolila v tomto řízení. Žalobou na ochranu názvu právnické osoby se žalobkyně nápravy vadného stavu domoci nemůže, což správně dovodil i odvolací soud.

Za této situace však odvolací soud již nadbytečně posuzoval, zda v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu závadné jednání žalovaných trvalo, resp. zda hrozí opakování tohoto jednání ze strany žalovaných a zda bylo možno vyhovět nároku na odstranění závadného stavu uveřejněním vysvětlujícího prohlášení žalovaných. Jen pro úplnost v této souvislosti dodává, že závěr odvolacího soudu, že tomuto nároku vzhledem k matoucí obecnosti požadovaného prohlášení nelze vyhovět, ani nebyl uplatněnými dovolacími důvody zpochybněn a v tomto rozsahu by dovolání muselo být odmítnuto již z tohoto důvodu.

tedy dovodil, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou splněny ani další předpoklady uvažované v ustanovení , nelze dospět k závěru, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení proto dovolání ve vztahu k prvním čtyřem žalovaným , aniž se mohl věcí dále zabývat, podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když prvním čtyřem žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Ve vztahu k pátému žalovanému vzhledem k zániku jeho způsobilosti být účastníkem řízení pojmově náhrada nákladů dovolacího řízení nepřichází v úvahu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2011

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu