Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
F6588026ADEBF455C1257A4E0068C2E8.html
HTML · 26.35 KB
No categories available
28 Cdo 823/2009
U S N E S E N Í
EQUIN MANAGEMENT COMPANY
České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42,
o zaplacení 172.385.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 198/2003 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 64 Co 175/2008 -190, takto:
I. Dovolání v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 64 Co 175/2008 -190,
se odmítá
.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2007, č. j. 12 C 198/2003 -168,
se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 172.385.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, jež dle jejího tvrzení představuje škodu, která byla způsobena její právní předchůdkyni, společnosti KOREK, a.s., nezákonným (později zrušeným) rozhodnutím správce daně o uložení daňové povinnosti; toto rozhodnutí – tvrdila dále žalobkyně – přivedlo její předchůdkyni k úpadku a k prohlášení konkurzu na její majetek. Pohledávku k náhradě škody, jíž uplatňuje vůči státu, nabyla žalobkyně jejím postoupením.
Rozsudkem ze dne 1. října 2007, č.j. 12 C 198/2003 -168, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jako „soud prvního stupně“) žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vycházel ze zjištění, že dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kadani ze dne 9. 7. 1997, č.j. 26511/97/183971/2432, byla společnosti KOREK, a. s., (od 24. 10. 1997 s firmou změněnou na „SUBEKO, a. s.“) uložena povinnost doplatit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1995 v částce 20,913.768,- Kč; odvolání proti tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 22. 6. 1998, č.j. 15522/130/97, zamítlo. Obě označená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2000, č.j. 15 Ca 289/98 -31, a věc byla vrácena finančnímu úřadu k dalšímu řízení. Dále vzal soud za prokázané, že hodnota majetku společnosti KOREK, a. s. dosahovala k 31. 12. 1996 výše 172.385.000,- Kč, a že na majetek společnosti SUBEKO, a. s. byl dne 28. 1. 2002 prohlášen konkurs. Zjistil, že vedle daňové povinnosti uložené dlužníku platebním výměrem přivedly obchodní společnost k úpadku i další nesplněné závazky – „rizikové pohledávky a přijaté ručitelské závazky“.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil jako nárok z odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (§ 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 58/1969 Sb. “). Uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik škody, jelikož ani přes opakovaná poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) o. s. ř. ) nedoplnila konkrétní tvrzení o majetkové újmě, jež měla vzniknout společnosti SUBEKO, a. s. v důsledku nezákonných (zrušených) rozhodnutí. Tvrzení o „totální ztrátě majetkové hodnoty společnosti“ pokládal soud za vyvrácené již tím, že v průběhu konkursu byly zpeněžovány části podniku patřící této obchodní společnosti, a je proto zřejmé, že podnik patřící označené obchodní společnosti měl určitou majetkovou hodnotu a částka za jeho prodej utržená byla vyplacena do konkurzní podstaty.
Rozsudkem ze dne 11. září 2008, č.j. 64 Co 175/2008 -190, Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně nesplnila povinnosti tvrzení o vzniku a rozsahu škody způsobené její předchůdkyni rozhodnutím správce daně, tvrdila-li pouze skutečnosti o hodnotě majetku společnosti KOREK, a. s., k 31. 12. 1996, nikoliv konkrétní skutečnosti o zmenšení majetkového stavu této společnosti (či jeho nezvýšení) v důsledku nezákonného rozhodnutí.
Dovoláním žalobkyně napadla „všechny výroky rozsudků soudů obou stupňů“. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Konkrétně zpochybňovala závěr soudů obou stupňů o neprokázání vzniku škody a o povinnosti tvrdit pro rozhodnutí právně významné skutečnosti, jíž nesplnění ji soudy obou stupňů vytýkají. K věci samé zopakovala, že po vydání dodatečného platebního výměru správcem daně její předchůdkyně již nemohla dostát svým závazkům, přestala vyvíjet obchodní činnost a „fakticky zanikla“, čímž „zcela ztratila svou hodnotu“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla nesprávné posouzení otázky subjektivní legitimace Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2004, č.j. 12 C 198/2003 -11, jímž byl za řízení odmítnut odpor žalované pro opožděnost. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Objektivně přípustné není proto dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o. s. ř. ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že v souzené věci nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. , neboť nebyl zjištěn vznik škody a její rozsah a k prokázání této podmínky vzniku odpovědnostního vztahu žalobkyně nesplnila ani povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí právně významné skutečnosti.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož k vydání rozhodnutí, z něhož žalobkyně dovozuje vznik tvrzené majetkové újmy, došlo před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb. ).
Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonného rozhodnutí, 2/ vzniku škody a 3/ příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000 , uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je i okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. § 4 zákona č. 58/1969 Sb. ).
Stát tedy odpovídá za škodu způsobenou nezákonným (později zrušeným) rozhodnutím za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti se (zrušeným) nezákonným rozhodnutím. Dle ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 442 obč. zák. (jež se použije i v případě posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu; srov. § 20 zákona č. 58/1969 Sb. ) je škodou míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkového hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu; to co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971).
Každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. o. s. ř. ) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002 , a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003 , uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci je to proto žalobkyně (poškozená), jenž nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008 ; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 , uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
K otázce vzniku škody a jejího rozsahu žalobkyně rozhodující skutečnosti v rozsahu odpovídajícímu aplikované hmotněprávní normě neuvedla, omezila-li se toliko na sdělení skutečností o hodnotě majetku obchodní společnosti SUBEKO, a. s. k určitému dni a o prohlášení konkurzu na její majetek, aniž by současně vylíčila, zda a v jakém rozsahu se majetkový stav této společnosti (v důsledku rozhodnutí správce daně) snížil (je-li uplatňována škoda skutečná), případně zda a v jakém rozsahu nedošlo k jeho rozmnožení, jež by bylo lze očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (žádá-li se též náhradu ušlého zisku). O své povinnosti doplnit vylíčení rozhodujících skutečností a označit důkazy k jejich prokázání byla přitom žalobkyně soudem podle § 118a o. s. ř. o. s. ř. řádně poučena; nemůže proto důvodně namítat, že řízení je z tohoto důvodu zatíženou vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ). Zpochybňuje-li pak žalobkyně oprávnění Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, přehlíží, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná v řízení nikoliv jménem svým, nýbrž jménem žalované (účastnice řízení), po dohodě s příslušnou organizační složkou státu podle § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s judikaturou a hmotným právem – není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. ), a dovolání proti němu přípustné tudíž není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Z obsahu dovolání se dále podává, že jím žalobkyně napadá nejenom rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2007, č.j. 12 C 198/2003 -168. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že jako soud dovolací rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Shora označený rozsudek je rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Jelikož občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003 , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 243c odst. 1 , § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 a o. s. ř. o. s. ř. Podle těchto ustanovení žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu