Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 479/2009

U S N E S E N Í

R. K.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1,145.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. -163, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2008, č. j. -139, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,145.700,- Kč (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, 1. oddělení kriminální služby Hodonín, ze dne 7. 10. 1994, č. j. ČVS: OŘP-359/OK-94, bylo žalobci podle § 79 trestního řádu, jako věc důležitá pro trestní řízení, odňato osobní motorové vozidlo zn. BMW 850i (dále převážně jen „předmětné vozidlo“ nebo „vozidlo“); dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že jde o vozidlo, které bylo dne 19. 12. 1993 odcizeno jiné osobě. Usnesením Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 1 ze dne 6. 1. 1995, sp. zn. ČVS: OVV-5772/93, byly podle § 80 trestního řádu vráceny žalobci pouze věci v usnesení specifikované, které se nacházely v odňatém vozidle a jež byly podle zjištění policejního orgánu v žalobcově vlastnictví. Usnesení napadl žalobce stížností, v níž policejnímu orgánu vytýkal, že mu nebylo vráceno předmětné vozidlo ani další věci, jimiž vozilo opatřil a o nichž tvrdil, že jsou také v jeho vlastnictví. Tato žalobcova stížnost byla usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1995, sp. zn. 3 Zt 5005/94-12, zamítnuta a následně byl žalobce (dopisem ze dne 22. 1. 1996) informován o tom, že předmětné vozidlo bylo na základě usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu pro vyšetřování Praha 1 ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. ČVS: OVV-5772/93, vydáno jeho vlastníku (německému státnímu příslušníku), a to i s věcmi, jejichž vydání se žalobce stížností domáhá. V nyní souzené věci se pak žalobce vůči státu domáhá zaplacení částky 1,145.700,- Kč, která dle jeho tvrzení představuje škodu, jež mu byla způsobena v trestním řízení odnětím motorového vozidla a dalších věcí (o nichž tvrdí, že jsou jeho vlastnictvím) a jejich vydáním jiné osobě, jejíž vlastnické právo zpochybňuje.

Žalobou uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „ “). Vzhledem k žalovanou uplatněné námitce promlčení se nejprve zabýval otázkou promlčení práva – kvalifikovaného jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle Vyšel přitom ze zjištění, že nejpozději z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1995, se žalobce dozvěděl o tom, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, a ze sdělení Policie ČR ze dne 22. 1. 1996 získal vědomost, že vozidlo (spolu s věcmi, jejichž vydání se domáhal) bylo vráceno jeho vlastníku; tímto dnem (22. 1. 1996) proto žalobci počala běžet tříletá (subjektivní) promlčecí doba podle a podal-li žalobu u soudu až dne 20. 7. 2004, učinil tak zřetelně po jejím uplynutí. Současně odvolací soud dovodil, že v souzené věci nemůže jít o nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ( ), jelikož žádné z rozhodnutí vydaných v trestním řízení, s nimiž žalobce polemizuje, nebylo pro tvrzenou nezákonnost zrušeno ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítal, že soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva, použil-li ustanovení , ač měl správně – dle žalobcova názoru – aplikovat ustanovení tohoto zákona. Dovozoval přitom, že škoda, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, za něž označil usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995 (o vrácení pouze některých věcí). Na jeho nezákonnost usuzoval i z usnesení Inspekce ministerstva vnitra, jež mu bylo doručeno dne 13. 7. 2000 a v němž inspekce konstatovala porušení vyšetřovatelem. Je proto přesvědčen, že desetiletá promlčecí doba podle mu počala běžet až dne 13. 7. 2000, neboť až tohoto dne se dozvěděl o nezákonnosti rozhodnutí (ze dne 6. 1. 1995). Z tohoto dovozoval, že žalobu podal včas, ještě před uplynutím promlčecí doby. Konstatoval však, že desetiletá promlčecí doba je zachována i tehdy, je-li počátek jejího běhu spojován již s okamžikem vydání usnesení ze dne 6. 1. 1995. Za nesprávný označil i závěr soudu o vlastnictví předmětného vozidla, zdůrazňuje dobrou víru při jeho koupi a odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. věty prvé ) a jež jsou pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupme podle je promlčen, neboť žalobce jej uplatil u soudu až poté, co mu marně uplynula tříletá (subjektivní) promlčecí doba podle ; současně odvolací soud dochází k závěru, že nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím, nebylo-li rozhodnutí pro tvrzenou nezákonnost změněno či zrušeno ( ).

O nesprávné právní posouzení věci ( ), které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k ustanovení (nyní platného a účinného) , odvolací soud nepochybil, posuzoval-li věc podle dosavadního předpisu, tj. podle

Podle se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.

Podle se nejpozději toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

V ustanovení , 2 jde o kombinaci promlčecí doby subjektivní a doby objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. To vyplývá již z dikce ustanovení , které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžik doručení (oznámení) rozhodnutí. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tak uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení , která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4482; rozsudek ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 14. dubna 2008, sp. zn. ; ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. ).

V posuzovaném případě, kdy usnesení Policie ČR ze dne 7. 10. 1994, jímž bylo žalobci podle § 79 tr. ř., jako věc důležitá pro trestní řízení, odňato předmětné vozidlo, ani usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995, o vrácení věci, nebyly pro nezákonnost zrušeny, odvolací soud posuzoval věc správně podle ustanovení o promlčení nároku na náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, tj. podle , a na základě učiněných skutkových zjištění správně dovodil, že žalobce se nejpozději dne 22. 1. 1996 z dopisu Policie ČR dověděl o tom, že mu vznikla škoda a měl vědomost i o tom, v jaké (přibližné) výši. Tímto dnem mu proto počala běžet tříletá promlčecí doba podle , která uplynula dne 22. ledna 1999. Jelikož žaloba byla u soudu podána až dne 20. července 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

Dovozuje-li žalobce, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, přehlíží, že z jednou podmínek této formy odpovědnosti státu za škodu je podle zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2000; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. ). Tato podmínka v posuzované věci naplněna není. A dovolává-li se snad žalobce při řešení otázky promlčení práva aplikace pouze ustanovení , nerespektuje, že pro danou formu odpovědnosti státu za škodu – jak z dikce ustanovení a 2 i z výše citované judikatury vyplývá – je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní ( ) a objektivní ( ); skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.

K argumentaci žalobce závěry uvedenými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. , sluší se uvést, že jde o závěry, jež se v nyní posuzované věci neprosadí. Již proto, že citovaným nálezem byla řešena jiná právní otázka, a to sice otázka důsledků zrušení smlouvy na vlastnické právo nabyté dříve třetí osobou. O takový případ se v dané věci – v níž žalobce získal věc pocházející z trestné činnosti od osoby, která nebyla jejím vlastníkem – nejedná.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opírající se o ustálenou judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v souzené věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ( , odst. 3 ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2011

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu