Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2725/2009

U S N E S E N Í

JUDr. F. H., CSc.,

České republice jednající 1) Ministerstvem vnitra ČR,

se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a

2) Ministerstvem spravedlnosti ČR,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16,

o ochranu osobnosti

, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006 (správně 2007), č.j. -120, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. května 2009, č.j. -155, takto:

I.

Dovolání žalobce

se odmítá.

II

.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2006, č.j. -92, výrokem I. zamítl žalobu proti žalované na určení, že „nerespektováním opakovaných požadavků žalobce, orgány činnými v trestním řízení, ze dne 11. 3. 2000, 24. 10. 2000 a 5. 11. 2002, aby byl podrobně seznámen s povahou a důvodem svého obvinění, které mu bylo sděleno opatřením vyšetřovatele P ČR K Ústí nad Labem pod č.j. ČVS: KVSV-246/20-Hz-98 ze dne 1. 3. 2000 pro údajné spáchání trestného činu dle § 250/1,4 trestního zákona bez uvedení konkrétních skutečností, které by nasvědčovaly s vyšším stupněm pravděpodobnosti, že ve sdělení obvinění byl uvedeným jednáním tento trestný čin spáchán, došlo ze strany žalovaných ke zkrácení práva žalobce na spravedlivý proces a tím k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti“. Výrokem II. zamítl žalobu proti žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR na určení, že „rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, dále o zamítání jeho žádosti o propuštění z vazby a o prodloužení této vazby na návrh státní zástupkyně, učiněné Okresním soudem v Ústí nad Labem a Krajským soudem v Ústí nad Labem usneseními ve výroku vyjmenovanými, byla učiněna postupem a výkladem ustanovení trestního řádu bez ústavní konformity a kontextu výkladu Evropského soudu pro lidská práva, čímž došlo k porušení základních práv žalobce na spravedlivý proces a tím i k neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti podle § 11 obč. zák., čímž byla snížena i jeho důstojnost a vážnost ve společnosti“. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR zaplatila žalobci nemajetkovou újmu v částce 100.000,- Kč podle § 13 odst. 2 obč. zák. a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2006 (správně 2007), č.j. -120, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. května 2009, č.j. -155, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „ “) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve zkrácení svých práv na spravedlivý proces spočívající v postupu orgánů činných v trestním řízení, a v jejich rozhodnutích, která v případě sdělení obvinění měla být nedostatečně odůvodněna a v případě rozhodování o vazbě měla být učiněna sice podle trestního řádu, avšak bez ústavní konformity a kontextu výkladu Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud dovodil, že právo na spravedlivý proces, které je garantováno d, však mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany nepatří, neboť žádné soudní řízení není součástí integrity fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením ásl. obč. zák. a není tak dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení obč. zák. Posuzovaný zásah vůči žalobci ze strany orgánů činných v trestním řízení byl proveden při výkonu jejich povinností v rámci zákonné licence. Výjimkou by bylo pouze excesivní jednání, které však nebylo v řízení tvrzeno a nebylo jej možno dovodit ani ze žalobcem namítaných nálezů Ústavního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení a b) a odst. 3 Připomíná, že ke zjištění skutkového stavu věci nebyly vůbec provedeny žalobcem navržené důkazy, ale byla konstatována pouze jejich existence, aniž bylo přihlédnuto k jejich obsahu a hodnotám, prokazujícím oprávněnost žalobních návrhů. Tím došlo podle žalobce i k nesprávnému právnímu posouzení věci, což je dalším porušením práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Otázku výkladu ustanovení ásl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. , nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č.j. -130). Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu