Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
60EB96C01317D5B5C1257A4E0064E8D6.html
HTML · 27.94 KB
No categories available
28 Cdo 4774/2010
U S N E S E N Í
Pozemkového fondu ČR
I. U.
, zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, 460 01 Liberec II, Valdštejnská 301/6, proti žalovanému
Pozemkovému fondu ČR
, zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, o vydání pozemků a o uzavření smlouvy o jejich převodu), takto :
I. Dovolání
se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009, č. j. 13 C 281/2005 -227. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že co do základu je po právu nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků v katastrálním území H. nad M. (parc. č. 1003, 1117, 1144/3, 1172/1, 1338, 1352, 1491, 484/3, 487/2, 503, 507, 508/1, 541, 554, 557/2, 558, 571, 572, 575, 577, 578, 581, 582/2, 621/1, 630/3, 631/13, 810, 832/1, 837/11 a 837/6) a v katastrálním území J. (parc. č. 1144/1, 1144/2, 1147/2, 1147/3, 1152/2, 1152/3, 1185/3, 1199/1, 1227, 1232/1, 1259, 1261/4,1349/1, 1349/2, 1350/1, 1350/2, 1353/3, 1389, 1520, 360/1, 366, 393, 400/1, 485, 542/13, 542/13, 542/8, 791/1, 791/2, 854/1, 902/2 a 900/2), jakož i návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému fondu uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu vlastnického práva „k těmto či jiným možným nemovitostem“. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo dále vysloveno, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků a dále o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 23. 7. 2010, sp. zn. 35 Co 453/2009 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009, č. j. 13 C 281/2005 -227, potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl odvolacím soudem přezkoumán bez nařízení odvolacího jednání „se souhlasem účastníků řízení za splnění podmínek podle § 214 odst. 3 občanského soudního řádu “; odvolací soud dospěl k závěru, že tu jsou dány důvody k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo již jednou rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12. 1. 2007, č. j. 13 C 281/2005 -18, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 7. 12. 2007, sp. zn. 35 Co 364/2007 . Tyto rozsudky byly však zrušeny rozsudkem dovolacího soudu z 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu ČR). Odvolací soud poukazoval zejména na to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí zaujal právní názor, že i v této právní věci bylo třeba klást důraz na „dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a mezi požadavkem na ochranu práv jednotlivce“, přičemž je třeba mít na zřeteli, že u postupníků nároků na převod náhradních pozemků je nutno činit rozdíl mezi těmi, kteří pozemky získali „z důvodů spekulačních a z jiných důvodů, zpravidla mimo účel zemědělské výroby“ a mezi těmi u nichž újma spojená se zánikem práv na převod náhradních pozemků se jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu a je neúměrná ztrátě majetku spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek“. V tomto smyslu měl tedy soud prvního stupně v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu posoudit, „zda v konkrétním případě žalobkyně lze na tento případ aplikovat ustanovení § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. “.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v řízení o této právní věci bylo ohledně žalobkyně zjištěno, že je soukromě hospodařícím rolníkem, že tuto činnost žalobkyně provozuje na pozemcích v katastrálních územích O. v H., N. V. u Ch., D. Ř., J. pod S., K., M. u L., K. ú., M., S. H., V. u L., D. a M., které má zčásti ve vlastnictví, respektive ve spoluvlastnictví, a částečně v nájmu. Žalobkyně tedy nabyla postoupené restituční nároky za účelem rozšíření zemědělských pozemků pro svou zemědělskou činnost, nikoli za účelem rizikových komerčních aktivit, ani z důvodů spekulačních; touto činností navíc přispívá k péči o zemědělskou půdu. Odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že „v daném případě došlo k porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem žalobkyně na pokojné užívání jejího majetku; proto nelze aplikovat ustanovení § 13 odst. 6 , 7 zákona o půdě a článku VI. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. ; nárok žalobkyně na převod pozemků dne 31. 12. 2005 tu nezanikl“.
Odvolací soud dále s poukazem na judikáty dovolacího soudu (např. na rozhodnutí vydaná pod 28 Cdo 3993/2007 , 31 Cdo 3767/2009 Nejvyššího soudu) měl za to, že tu nebylo nutné aplikovat postup podle ustanovení § 7 zákona č. 95/1991 Sb. a že bylo možné uspokojit restituční nárok oprávněných osob i bez veřejné nabídky pozemků; „navíc rozsudkem soudu v daném případě bylo rozhodnuto jen co do základu nároku a tento rozsudek nepřiznává žalobkyni právo na převod konkrétních pozemků“.
Odvolací soud měl i zato, že Pozemkový fond musí nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům při uspokojování nároků na poskytnutí náhradních pozemků podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. ; postup Pozemkového fondu nesmí být liknavý ani svévolný; soud se musí ovšem v řízení zabývat i námitkou žalovaného fondu, že liknavý nebyl jeho postup, ale chování žalobkyně, když v minulosti odmítla řadu nabídnutých pozemků; „při splnění obou těchto předpokladů by žalobkyně právo na výběr pozemků neměla“, dovozoval odvolací soud.
Byl proto odvolací soud toho názoru, že „soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením § 152 občanského soudního řádu rozhodl mezitímním rozsudkem jen o základu věci tak, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému fondu co do základu po právu s tím, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků (i o nákladech řízení) bude soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, „zjišťovat aktuální výši restitučního nároku žalobkyně, a to zda žalovaný disponuje pozemky ve vlastnictví státu, které by bylo možné převést do vlastnictví žalobkyně“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení zastupoval, dne 6. 8. 2010 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 4. 10. 2010 předáno na poště k doručení ze strany tohoto dovolatele Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
V dovolání žalovaného bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 7. 2010 (sp. zn. 35 Co 453/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) i rozsudek Okresního soudu v Liberci z 10. 6. 2009 (č. j. 13 C 281/2005 -227) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ). Dovolatel je přesvědčen, že v této právní věci je řešena právní otázka, která má po právní stránce zásadní význam, přičemž tato právní otázka není jednotně rozhodována odvolacími soudy ani dovolacím soudem; odvolací soud tu posuzovanou právní věc nesprávně posoudil, když odpovídajícím způsobem neaplikoval a nevyložil si ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Dovolávající se Pozemkový fond ČR poukazoval především na zjištění soudů obou stupňů, učiněná v této právní věci, že totiž žalobkyně nabyla nároky na vydaná náhradních pozemků na základě smluv o postoupení pohledávek v období od 21. 2. 2003 do 17. 11. 2005 v celkové výši 663.741,- Kč, že žalobkyně je soukromým zemědělcem, hospodařícím na vlastních nebo pronajatých pozemcích v katastrálních územích v okolí L. a že žalobkyně měla možnost získat řadu pozemků od žalovaného Pozemkového fondu ČR v řádném výběrovém řízení podle zákona č. 95/1999 Sb. , avšak odmítla podepsat žalovaným připravené smlouvy o jejich převodu. Většinu svých nároků na vydání náhradních pozemků (s výjimkou jen nároku v hodnotě 39.000,- Kč, což je přibližně 6% celkové výše nároků žalobkyně) získala na základě smluv o postoupení pohledávek po vydání zákona č. 253/2003 Sb. a nebylo tu na místě vyjímat její postavení z režimu tzv. postupníků (nikoli tedy původních oprávněných osob), takže tu mělo dojít k aplikaci ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. Podle názoru uvedeného dovolatele tu „nedošlo vůči žalobkyni k vychýlení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení restitučního procesu a zároveň zájmu na zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči původním vlastníkům půdy“. Případný dílčí nesoulad je tu plně kompenzován prostřednictvím finanční náhrady za nevydané pozemky; poskytnutí této finanční náhrady tu není, podle názoru dovolatele, „porušením článku 1 Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, tedy práva vlastnit a pokojně užívat majetek, pokud nedojde k podstatnému porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem jednotlivce, k čemuž podle názoru žalovaného v případě žalobkyně nedošlo“. Proto i v daném případě mělo být postupováno cestou veřejné nabídky pozemků a nepřiznání práva na výběr konkrétního pozemku v soudním řízení“. Ostatně, dodával dovolatel, ani rozsudkem odvolacího soudu z 23. 7. 2010 nebylo rozhodnuto o tom, že má žalobkyně právo na výběr konkrétních náhradních pozemků.
Ve vyjádření žalobkyně I. U. k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobkyně není tu dána přípustnost dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , když případ byl již posuzován i dovolacím soudem a „není přitom důvodu, aby byla právní otázka v dalším řízení posouzena jinak“. Podle názoru žalobkyně dovolací soud také v jiných podobných právních věcech řešil případ žádosti o vydání konkrétních pozemků za účelem rozšíření zemědělského hospodaření zemědělců a žalobkyně tu restituční nároky získávala postoupením právě za účelem rozšíření zemědělského hospodaření, nikoli ze spekulativních důvodů. Žalobkyně je toho názoru, že k uvedenému účelu nemůže sloužit jednotlivý konkrétní pozemek, aniž by s okolními pozemky tvořil funkční celek, takže by nebylo žalobkyni umožněno upravit její vlastnictví k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje i s požadavky na tvorbu krajinného a životního prostředí. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného ještě dodávala, že „k důkazu byly před soudem prvního stupně proveden i důkaz konstatováním zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, která dostatečným způsobem dokládá liknavost i libovůli žalovaného při vydávání náhradních pozemků“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V daném případě šlo o dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně s výroky, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému pozemkového fondu co do základu po právu a že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků (a také o nákladech řízení) bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Rozhodování soudů obou stupňů tu předcházel zrušovací rozsudek dovolacího soudu z 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu ČR), poukazující ve svém odůvodnění i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 30. 11. 2007 (28 Cdo 463/2009 ).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 152 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlížením k ustanovením § 243d odst. 2 a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu a se zřetelem k ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě právních vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 152 odst. 2 občanského soudního řádu jestliže je to účelné, může soud rozhodnout nikoli o celé projednávané věci, ale nejdříve jen o jejím základu.
Podle ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), platí pro toto další řízení obdobně ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu , tj. že soud při tomto dalším řízení je vázán právním názorem soudu, jenž rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona (v nichž pozemky nebo jejich části nelze vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat názor : „Právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby o vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut ve veřejné nabídce“.
Při posuzování dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR bylo třeba mít především na zřeteli s jakým výrokem bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s potvrzením soudu prvního stupně) mezitímně ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 občanského soudního řádu v této právní věci. V tomto smyslu bylo v rozsudku odvolacího soudu z 23. 7. 2010 (sp. zn. 35 Co 453/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) vyjádřeno na str. 7 v odůvodnění rozsudku : Soud prvního stupně správně mezitímním rozsudkem rozhodl o základu právní věci tak, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod pozemků je vůči žalovanému co do základu po právu s tím, že o zůstatku nároku, pokud jde o převod konkrétních pozemků, bude rozhodnuto v rozsudku konečném. V následujícím řízení bude tedy soud prvního stupně zjišťovat, zda pozemky, jichž se žalobkyně domáhá, jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného, zda tu není překážka bránící jejich vydání žalobkyni (tedy zda by je bylo možné zařadit do veřejné nabídky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. ) a zda jejich hodnota nebo hodnota některých z nich odpovídá výši restitučního nároku žalobkyně.
Bylo tu tedy mezitímním rozsudkem rozhodnuto v podstatě o tom, že nárok žalobkyně odpovídá ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě a že tedy žalovaný Pozemkový fond ČR stíhá povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu podle uvedeného ustanovení o převodu náhradních pozemků; z rozhodnutí v tomto znění nelze zatím dovozovat právo žalobkyně na výběr konkrétních náhradních pozemků.
Je třeba konstatovat, že odvolací soud správně vycházel (srov. § 243d odst. 2 a § 226 občanského soudního řádu ) při svém rozhodování z právních závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v této právní věci dne 30. 9. 2008 (28 Cdo 1283/2008 Nejvyššího soudu), který již ve svém rozhodnutí zaujal právní závěry k otázce, zda je tu dán žalobkyní uplatněný nárok podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a zda tento nárok nezanikl. Průběh dalšího řízení u soudů obou stupňů po uvedeném zrušovacím rozhodnutí nepřinesl nová zjištění či podklady pro zaujetí odlišného právního závěru týmž senátem dovolacího soudu; proto při posouzení dovolání dovolatele z 19. 10. 2010 nedospěl dovolací soud k jinému právnímu závěru při aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu – tj. řešení některé právní otázky v rozporu s ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nebo řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem (jenž se již, jak uvedeno, touto právní věcí přímo zabýval).
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu , upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů zmíněného vyjádření k dovolání povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu uvedeného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobkyní uváděno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu