Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4995/2009

30 Cdo 4995/2009

U S N E S E N Í

a)

J. K.

,

b) M. O.,

c) M. S.

, všech zastoupených JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Halštatská 27, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. – 52, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

 na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. až IV., jímž bylo zastaveno řízení vůči žalobkyni b) (výrok I.), zamítnuta žaloba žalobkyně a) pro 300.000,- Kč (výrok II.), zamítnuta žaloba žalobkyně c) pro 300.000,- Kč (výrok III.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Uvedených částek se žalobkyně vůči žalované domáhaly z titulu náhrady tvrzené nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. (původně pod sp. zn. ).

Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že v daném řízení byla podána žaloba na vydání věci podle restitučních právních předpisů dne 31. 3. 1992, a to J. K. a A. O. V průběhu řízení A. O. zemřel, a bylo jednáno s jeho právními nástupkyněmi, M. O. a M. S. Řízení trvalo do 15. 5. 2004, tedy celkem dvanáct let. V jeho průběhu bylo vydáno šest rozsudků soudu prvního stupně, pět rozsudků soudu odvolacího a jeden rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Žalobci v průběhu řízení měnili žalobu, byla konána ústní jednání a byl ustanoven soudní znalec k ocenění nemovitostí.

Soud prvního stupně na tomto podkladě dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení došlo k průtahům, a to zejména při doručování a vypracovávání rozsudků, které nebyly vypraveny v zákonné třicetidenní lhůtě, aniž bylo požádáno o prodloužení této lhůty. Dále docházelo k průtahům při zadávání a vypracování znaleckých posudků. Na druhé straně žalobci několikrát měnili žalobní petit a upřesňovali jej, také se omlouvali z jednání. K prodloužení řízení též přispělo úmrtí jednoho ze žalobců. Celkově došlo k průtahům, i když celková délka řízení odpovídá počtu rozsudků a počtu řízení. Soud přihlédl k celkové délce řízení, kterou považoval z nepřiměřenou, i když šlo o složitou věc. Soudy však konaly, nařizovaly jednání, konala se četná jednání, soudy si samy vyžadovaly listinné důkazy od orgánů státní správy. Pro žalobce bylo řízení o vydání věci významné.

Soud prvního stupně nicméně pokládal za přiměřené zadostiučinění částku 16.750,- Kč, kterou každé ze žalobkyň přiznala žalovaná. Přitom přihlédl i k tomu, že žalobci nepodali stížnost na průtahy v řízení, o náhradu nemajetkové újmy požádali až u Evropského soudu pro lidská práva.

Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se bezvýhradně ztotožnil. Dodal jen, že restituční spor zpravidla není možné, nesouhlasí-li povinná osoba s vydáním věci, připravit tak, aby byl skončen při prvním jednání ve věci. Bylo nezbytné provést důkaz znaleckým posudkem, právní problematika nebyla jednoduchá, byla-li řešena zásadní otázka, zda je možné žalobkyním pozemky vydat a zda tomu nebrání charakter staveb na těchto pozemcích umístěných.

Proti všem výrokům tohoto rozsudku podaly žalobkyně a) a c) dovolání, jehož přípustnost dovozují z , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a jehož důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ( ). Dovolatelky považují právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Složitost věci nemůže ospravedlňovat délku řízení více jak dvanáct let. Projednávaná věc nebyla velmi složitá a nevybočovala z rámce jiných obdobných restitučních věcí. Nesprávný úřední postup spatřují především v tom, že soudy nižších stupňů nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu ČR a že jednání soudu prvního stupně zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení skončila při prvním jednání ve věci. Odškodnění přiznané žalobkyním je vzhledem k délce soudního řízení naprosto nepřiměřené a vůbec neodpovídá současné rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím                                             , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení      

Pro  přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podmínky přípustnosti nenaplňuje.

Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v věta druhá a třetí a   , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud také již konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Jelikož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je třeba vycházet z tam předestřených závěrů. Při úvaze o tom, zda v případě daného restitučního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, soud prvního stupně hodnotil všechna relevantní kritéria, tedy zejména celkovou délku řízení, složitost věci, postup soudu, chování účastníků, počet soudních instancí rozhodujících v dané věci i význam řízení pro žalobkyně. Na pokladě těchto závěrů dospěl k tomu, že řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v tomto ohledu není ani nepřesvědčivé, ani nepřezkoumatelné.

Závěr, zda zkoumané řízení bylo složité, či nikoliv, se týká posouzení okolností individuálního případu, a proto jeho přezkum nemůže mít dopady do jiných řízení před soudy České republiky. Z toho důvodu jej není možné považovat za závěr zásadně právně významný. Téhož se týká i výtka dovolatelek, že jednání soudu prvního stupně zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení skončila při prvním jednání ve věci.

Soudy neučinily žádná zjištění k námitce dovolatelek, že soudy v restitučním řízení nepostupovaly správně, když nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Nicméně i kdyby se tak stalo, na výsledku předmětného sporu by to ničeho nezměnilo, neboť v daném případě nedošlo k nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ).

Pokud dovolatelky brojí proti výši přiznaného zadostiučinění lze toliko odkázat již na dřívější závěry Nejvyššího soudu, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění (…) sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. , nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, 30 Cdo sp. zn. 1215/2009).

I kdyby se však dovolací soud ztotožnil s výhradami dovolatelek stran výše zadostiučinění, nemohl by nepřihlédnout ke skutečnosti, že zkoumané řízení skončilo dne 15. 5. 2004, a nejsou tak splněny podmínky pro aplikaci , ve znění na daný případ (viz čl. II z. č. 160/2006, OdpŠk, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. , dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Dovolatelky napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyň a) a c) jako nepřípustné odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně a) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. března 2011

JUDr. František    I š t v á n e k , v. r. předseda senátu