Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1320/2010

U S N E S E N Í

M. Ď.

, proti žalovanému

H.Květ, s.r.o.

se sídlem v Novém Boru, Skalická č. 1427,

IČO 61325481, zastoupenému JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo náměstí č. 83, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.října 2009 č.j. -95, takto:

I. Dovolání žalovaného

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.10.2009 č.j. -95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.11.2008 č. j. -71 [ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 10.5.2005 do 31.12.2005 63.173,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2006 do 31.12.2006 100.056,- „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 100.056,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2008 do 30.9.2008 75.042,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval a ve výroku, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 13.460,- Kč na účet Okresního soudu v České Lípě], není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení

Žalobce v dovolání zejména namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení [ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. , ) – dále jen „zák. práce“] pro určení výše nároku zaměstnance na náhradu mzdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru, neboť podle jeho názoru nárok žalobkyně měl být posouzen podle ustanovení zák. práce, „včetně využití ustanovení zák. práce na žádost předloženou žalovaným soudu za účelem korigování nároků žalobkyně vzhledem k jejímu chování, které vedlo k rozvázání jejího pracovního poměru výpovědí“, i vzhledem k jejímu chování po skončení výkonu práce, které dovolatel považuje za „šikanozní výkon práva“.

K této otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2010 sp.zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2011 sp.zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp.zn. ) v tom smyslu, že náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Oproti tomu ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat.

Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.

V případě, že zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (a tak je tomu i v posuzované věci), jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Zaměstnanci po dobu, po níž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a tuto náhradu nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení , sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V posuzované věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z tohoto právního názoru důsledně vycházely. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že „v dané věci byly zjištěny všechny zákonné předpoklady pro uložení povinnosti žalovanému poskytnout žalobkyni z důvodu překážek na straně žalovaného náhradu mzdy“, neboť bylo zjištěno, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, že žalobkyně trvala na svém dalším zaměstnávání u žalovaného, a že žalovaný nesplnil svou povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovním smlouvy, a dovodil-li, že zaměstnavatel (žalovaný) je povinen „pro překážku na své straně“ podle § 130 odst. 1 zák. práce poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za období od 10.5.2005 do doby platného ukončení pracovního poměru, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Zbývající námitky žalovaného uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale jen dovolací důvod podle ustanovení (namítá-li zejména, že soud prvního stupně nenařídil „k provedení důkazů ani žalobcem navrhovaný výslech žalobkyně“, nezjistil proto dostatečně skutkovou podstatu věci, a rozhodl nesprávně, přičemž nesprávně rozhodl i soud odvolací, který ze závěrů soudu prvního stupně vycházel), dovolací soud proto nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto].

Protože dovolání žalovaného

proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. března 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.předseda senátu