Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3096/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Příbram, se sídlem v Příbrami, Tyršova 108, identifikační číslo osoby 00243132, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. -78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. září 2009, č. j. -43, jímž bylo žalovanému uloženo vyklidit a žalobci předat vyklizené nebytové prostory specifikované ve výroku rozhodnutí a nahradit mu náklady řízení (první odstavec výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné podle ve znění účinném od 1. července 2009 – dále též jen „ “ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle a b) Z jejich vylíčení je však zřejmé, že svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu při respektování kritérií podle a Nejvyšší soud neshledal ani jinou okolnost, která by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle vadu řízení spočívající v tom, že neprovedl jím navržené důkazy, přehlíží, že podle již citovaného ustanovení se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle nepřihlíží. Kromě toho dovolací soud opakovaně akcentuje, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. ). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – dostál, přičemž se v něm rovněž vypořádal s námitkou odvolatele (žalovaného) o tvrzené nevykonatelnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně ukládajícího předmětné nebytové prostory vyklidit, kterou dovolatel znovu uvádí v dovolání. Odvolací soud se také v odůvodnění podrobně zabýval otázkou případného rozporu výkonu vlastnického práva na vyklizení předmětných prostor s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku a svůj správný závěr opřel též o konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na niž odkázal.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), pro nepřípustnost odmítl [ věta první a o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, . a Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1 500 Kč podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 360 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 1. března 2011

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu