Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 157/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů T. F. L., a L. V., zastoupených JUDr. Karlem Hutňanem, 270 64 Mšec, Kalivodská 390, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 9. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. (žalobců Thomase F. Lederera a Ladislava Vrány, zastoupených JUDr. Karlem Hutňanem, advokátem, proti žalovaným: 1) Zdravotnímu u v Hradci Králové, Hradec Králové, Habrmanova 154, zastoupenému JUDr. Karlem Havlíčkem, advokátem, 547 00 Náchod, Tyršova 64, 2) Městu Náchod, 547 01 Náchod, Masarykova 40, zastoupenému JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou, 547 00 Náchod, Kramolna 61, 3) I. H., 4) J. H., , a 5) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví), takto :

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 27. 4. 2010, č. j. -67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že T. F. L. je výlučným vlastníkem domu čp. 29 v N. a pozemků parc. č. 128 (o výměře 741 m2) a parc. č. 51 (o výměře 557 m2), zapsaných ve vložce č. 28 pozemkové knihy pro katastrální území N., jakož i domu čp. 730 v N. s pozemkem parc. č. 110 (o výměře 78 m2), zapsaných ve vložce č. 289 pozemkové knihy pro katastrální území N. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Městu Náchod na náhradu nákladů řízení 20.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými Zdravotním ústavem se sídlem v Hradci Králové, I. H., J. H. a Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 9. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo jednak rozhodnuto, že se odvolací řízení zastavuje ve vztahu mezi žalobci a žalovanými I. H. a J. H., a jednak bylo rozhodnuto, že se rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 27. 4. 2010, č. j. -67, „jinak potvrzuje“. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili náklady odvolacího řízení částkou 21.579,- Kč žalovanému Zdravotnímu u se sídlem v Hradci Králové, částkou 20.600,- Kč žalovanému Městu Náchod a částkou 100,- Kč žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými I. H. a J. H. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

Odvolací soud především uváděl, že vzhledem ke zpětvzetí odvolání ve vztahu k žalovaným manželům H. bylo odvolací řízení mezi žalobci a těmito žalovanými zastaveno ( ).

Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že tu na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení ) na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem uváděným v jejich žalobě.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že dům čp. 730 v N., uváděný žalobci, jehož ideální polovinu žalobce T. F. L. v minulosti zdědil, byl zdemolován a ten dům, který nyní vlastní žalovaní I. H. a J. H., je již zcela jinou stavbou. Také pozemek parc. č. 110 není tím pozemkem, který byl předmětem dědictví po J. L., strýci T. F. L. Ostatní žalobci uváděné nemovitosti byly převzaty státem v období 1948 až 1989, takže na jejich vydání se vztahovaly restituční předpisy. Žalobce T. F. L. však podle těchto předpisů o vydání nemovitostí nežádal a ani po jejich nevydání povinnou osobou nepodal žalobu o vydání nemovitých věcí ve lhůtě stanovené ; podání žaloby o určení vlastnictví v takové případě je třeba považovat za nepřípustné obcházení restitučních předpisů, dovozoval odvolací soud.

Odvolací soud ještě dodával, že i pokud šlo o nemovitosti převzaté státem bez právního důvodu, bylo ze strany osoby, tvrdící, že je oprávněnou osobou k vydání nemovitostí, nutné postupovat podle ustanovení , případně podle ustanovení a požádat toho, kdo nemovitosti drží, o jejich vydání a pak případně v zákonem stanovené lhůtě podat u soudu žalobu o vydání nemovitostí. Tuto nečinnost nelze napravovat žalobou o určení vlastnického práva k nemovitostem, dovozoval rovněž odvolací soud.

Odvolací soud posléze ještě dodával, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje L. V. za aktivně legitimovaného v tomto řízení; odvolací soud měl za to, že tento žalobce nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, není veden jako jejich vlastník ani nyní a ani se v tomto řízení nedomáhá určení, že by byl vlastníkem těchto nemovitostí. Netvrdil-li žalobce L. V., že je vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, pak měl odvolací soud za to, že není účastníkem řízení o určení vlastnictví; „jeho žalobu bylo proto nutno zamítnout již jen z tohoto důvodu“, měl za to odvolací soud.

Vzhledem k uvedeným okolnostem byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem v zamítavém výroku co do určení vlastnictví nemovitostí potvrzen podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 13. 10. 2010 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno na poště dne 11. 12. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v ..

V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud „provedl dokazování“ a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání dovolatelů bylo zejména zdůrazněno, že žalobci se v této právní věci „domáhali toho, aby soud provedl dokazování a určil, kdo je skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí a na jakém základě je získal (nabývací titul) a aby prověřil jeho právní opodstatnění“. Takto „se žalobci žalobou o určení vlastnictví domáhali práva, které bylo žalobci T. F. L. znemožněno uplatnit v rámci “.

V tomto dovolání dovolatelé zevrubně uváděli řádu skutečností a okolností, které by měl soud, podle názoru dovolatelů, „věcně a i právně posoudit“:

1. Žalobce T. F. L. nabyl po smrti svého strýce R. L. (který zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře Osvětim) rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě sp. zn. (odevzdací u) vlastnické právo k ideální polovině domů č. p. 28 a 29 v N. a k ideální polovině domu č. p. 730 v N.; podle výsledků projednání pozůstalosti bylo pro žalobce T. F. L. ve vložce č. 289 pozemkové knihy pro katastrální území N. vloženo vlastnické právo na dům č. p. 730 a ve vložce č. 28 téže pozemkové knihy vlastnické právo na dům č. 28 a 29.

2. Po smrti strýce J. L. v roce 1957 proběhlo dědické řízení (pod sp. zn. v S.) a podle dědické závěti nabyl žalobce T. F. L. vlastnické právo k domu č. p. 28 a domu č. p. 29 v N. se stavební parcelou č. 128 (o výměře 741 m2); nedošlo tu však ke vložení vlastnického práva pro žalobce T. F. L.

3. V únoru 1963 bývalý Okresní národní výbor v Náchodě oznámil dopisem bývalému Státnímu notářství v Sokolově (k č. j. ), že budovy č. p. 28 a č. p. 29 v N. se stavební parcelou č. 128 a zahradou parc. č. 51 byly převedeny bezplatně do socialistického vlastnictví podle vládního a Úředního listu; dům č. p. 730 s pozemkem nebyl převeden. V roce 1964 však Ministerstvo financí oznámilo Státnímu notářství v Sokolově, že převedení předmětných nemovitostí na stát bylo zrušeno. V září 1964 se však Kovodružstvo Náchod natrvalo nastěhovalo do domů č. p. 28 a č. p. 29 v N. V únoru 1974 však žádalo Kovodružstvo v Náchodě Státní notářství v Sokolově o spravování pozůstalosti po J. L., protože dědický majetek po něm byl dán do národní správy.

4. V únoru 1965 bývalý Městský národní výbor v Náchodě (jeho odbor výstavby) rozhodl o demolici domu č. p. 730 v N. Po demolici domu č. p. 730 přidělil tentýž orgán pozemek po demolici na novostavbu rodinného domu manželům H.

5. V červenci 1991 se (na základě ) začal informovat o nemovitý majetek po příbuzných z rodiny L. žalobce L. V.; jeho manželka, rozená L., pocházela z N.

6. V roce 1993 byla advokátka JUDr. A. Stará, jednající za žalobce T. F. L., „telefonicky informována, že rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v Náchodě z 1. 8. 1960 předmětné nemovitosti v N. přešly do vlastnictví Čs. státu“; v témže roce však na Okresním úřadě v Náchodě vznikly pochybnosti o pravdivosti údaje o zmiňovaném rozhodnutí finančního odboru.

7. Dne 19. 8. 1997 Okresní úřad v Náchodě žádal Okresní soud v Sokolově „o provedení dodatečného dědění“ po zemřelém J. L. ohledně pozemku parc. č. 111/1 v N. Okresní soud v Sokolově vydal pod sp. zn. usnesení ve věci dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli J. L., zemřelém 25. 10. 1957.

8. Možnosti k vyrovnání se s majetkovými křivdami ohledně majetku rodiny L. ve smyslu nemohl žalobce T. F. L. využít z těch důvodů, že tu byly uvedené nevyřešené vlastnické vztahy, které tento žalobce nezpůsobil a ani je neovlivnil, a protože tu byla „nesoučinnosti a nespolupráce s Okresním a Městským úřadem v Náchodě, jakož i proto, že z nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, je pouze pozemek par. č. 111/1 zapsán v katastru nemovitostí (na listu vlastnictví č. 3205 pro katastrální území Náchod): ostatní nemovitosti v katastru nemovitostí zapsány nejsou“.

9. Žalobce L. V. v dovolání vytýkal nedostatky, k nimž podle jeho názoru v tomto řízení došlo; odvolací soud zejména vůbec nezkoumal důkazy připojené k odvolání; nesprávně také, podle názoru uvedeného dovolatele, odvolací soud považoval L. V. za osobu, která není osobou aktivně legitimovanou v tomto sporu (ale přitom mu uložil uhradit náklady odvolacího řízení).

Ve vyjádření žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že podle názoru tohoto žalovaného není toto dovolání řádně uplatněno, neboť v něm není uplatněn jmenovitě žádný dovolací důvod podle , ani to, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem se snaží dovolatel T. R. L. jen „nově tvrdit a prokazovat důvody své odvolacím soudem konstatované nečinnosti při uplatňování tvrzeného nároku podle a na vydání nemovitostí, údajně převzatých státem bez právního důvodu.

Ve vyjádření žalovaného Zdravotního u se sídlem v Hradci Králové bylo uvedeno, že dovolání žalobců není důvodné, protože uvedený žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolání žalobce L. V. není uplatněno řádně s potřebnými náležitostmi (např. dovolání není sepsáno advokátem, který by tohoto žalobce zastupoval pro sepsání dovolání); také dovolatel T. L. uplatňuje v rozporu s ustanovením ve svém dovolání nové skutečnosti a navrhuje k nim nové důkazy. Žalobce T. L. i žalobce L. V. nepostupovali při uplatňování svého tvrzeného nároku podle a podáním své určovací žaloby obcházejí restituční předpisy (v tomto smyslu je třeba jednoznačně poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, ). Také podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dovozuje vyjádření uvedeného žalovaného, že zastává právní názor, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod „nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých stát přistoupí k navrácení majetku, který na něj byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu“. Restituční předpisy vyloučily možnost uplatnit svá práva daná restitučními předpisy podle obecných předpisů; není tu dána aktivní legitimace žalobců na určení práva či právního vztahu podle ustanovení .

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění ., , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání proti výroku II rozsudku může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Náchodě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 9. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména , a mimosoudních rehabilitacích, a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především na dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku), ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 (a po tomto datu) a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na její podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. a č. ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněna zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a písm. c) . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů (nevyjímaje ustanovení , týkajícího se zastavení řízení v průběhu odvolacího řízení).

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání v daném případě, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. března 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu