Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4885/2010

U S N E S E N Í

Ing. V. B.,

Ing. M. M.

, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, v Jirchářích 4, o neúčinnost darovací smlouvy,

vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání

žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 15. června 2010, č.j. -101

,

takto:

I. Dovolaní žalované

se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Volfové, advokátky se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47.

Stručné odůvodnění( ):

Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č.j. -70, zamítl návrh žalované na přerušení řízení podle (výrok I.), určil, že

„darovací smlouva uzavřená dne 25.1.2008 mezi Ing. P. M. jako dárcem a žalovanou jako obdarovanou, kterou dárce převedl na žalovanou ideální jednu polovinu rodinného domu na čp. 358 na stavební parcele č. 1358, ideální jednu polovinu stavební parcely č. 1358 a ideální jednu polovinu pozemkové parcely č. 253/65, vše v obci a katastrálním území T., části obce S. p., je vůči žalobci právně neúčinná“

(výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. června 2010, č.j. -101, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále již „ “) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které vycházejí ze správného závěru o skutkovém stavu věci a odkázal na jeho odůvodnění. Uzavřel, že pokud žalovaná přijala od svého otce jako dar nemovitosti v poměrně těsné časové návaznosti na předchozí odsouzení otce pro trestný čin a rozhodnutí soudu o povinnosti otce nahradit škodu ve výši přesahující 2,5 mil. Kč, přičemž přinejmenším o rozsudku v trestní věci nepochybně věděla, pak nelze mít za to, že úmysl dlužníka nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Zároveň uvedl, že není možné přisvědčit námitce, že darem nemovitostí ke zkrácení pohledávky žalobce nedošlo, neboť dlužník má dost jiného majetku, protože jde o novou skutečnost, která nebyla ze strany žalované v řízení před okresním soudem uplatněna (a nemůže být uplatněna poprvé až v odvolacím řízení a představovat platný odvolací důvod). Navíc poznamenal, že pokud měl otec žalované majetek, z něhož byl schopen soudně přiznanou pohledávku zaplatit, měl dost příležitostí k tomu, aby tak učinil. Za oprávněnou pak odvolací soud nepovažoval ani námitku směřující proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení, když o věcné příslušnosti okresního soudu rozhodl v této konkrétní věci Vrchní soud v Praze a jde o rozhodnutí pro okresní i krajský soud závazné, proto nelze okresnímu soudu vytýkat, že se jím řídil a v řízení pokračoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení a b) Žalovaná však ve svém dovolání neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, pouze opakuje své argumenty, které již uplatnila v odvolacím řízení, když uvádí, že okresní a krajský soud nebyly věcně příslušným soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Dále se domnívá, že „soud prvního stupně pochybil tím, že v rozporu s ust. o. z. a netrval na tom, aby žalobce vylíčil všechny rozhodné skutečnosti k té otázce, že zmenšení majetku v důsledku úkonů dlužníka vedlo k tomu, že věřitel nemůže uspokojit svoji pohledávku.“ Závěrem uvádí, že jí nemohl být ani při náležité pečlivosti, kterou podnikla, znám úmysl jejího otce zkrátit pohledávku jeho věřitele. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání obsahuje polemiku a volné úvahy žalované, nikoli však rozhodné skutečnosti a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. , které se zabývá totožnou právní problematikou, navíc u totožných účastníků řízení, a v němž dovolací soud vyvrací chybnou argumentaci žalované, která tento svůj nesprávný výklad znovu uplatňuje. Navrhl odmítnutí dovolání.

Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou Nejvyššího soudu (kromě toho žalovaná nesprávně interpretuje právní závěr obsažený ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, sp. zn. , který se týká věcně příslušnosti soudu ve sporech z odpůrčích žalob podle ). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soudu [a jímž je vázán též dovolací soud (srov. )], umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak je vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku. K námitce žalované, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s výkladem ustanovení obč. zák., jak je provedl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. “, nutno uvést následující. Především nelze bez dalšího na jinou právní věc mechanicky přejímat judikované závěry obsažené v rozhodnutí v jiné právní věci, aniž by byly náležitě posouzeny skutkové okolnosti mezi jednotlivými případy. V odkazovaném judikátu – rozsudku ze dne 26. září 2006, sp. zn. (in www.nsoud.cz) - Nejvyšší soud zaujal následující právní názory:

„Z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula »pečlivost« k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o »náležitou pečlivost«.

Vynaložení náležité pečlivosti - jak správně uvádí odvolací soud - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla.“

Jak je již zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nalézacímu soudu při zjišťování skutkového stavu věci, z něhož při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud, neuniklo pozornosti (a správně bylo k níže uvedenému přihlédnuto při hodnocení důkazů ve smyslu ), že „Žalovaná v průběhu řízení zásadně změnila tvrzení ohledně své povědomosti o dluzích otce. Ve vyjádření k žaloběuvedla, že o sporech otce nebyla vůbec informována...O trestním řízení proti otci rovněž nevěděla, otec se jí o existenci trestního řízení nesvěřil“, dále „Při jednání dne 4.11. 2008 doplnila, že dar přijala v dobré víře, nevěděla nic i finanční situaci otce...“, aby „oproti tomu při jednání dne 12.1. 2010 změnila...svá tvrzení tak, že před uzavřením darovací smlouvy na nemovitosti a již i před darováním movitých věcech vedla s otcem rozhovor. Z něj se od otce dozvěděla, že došlo k jeho trestnímu stíhání, že byl pravomocně odsouzen...“

Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).

Poměřováno judikovanými závěry na daný případ nelze ovšem dovodit, že by odvolací soud se dovoláním napadeným rozhodnutím odchýlil od těchto v rozhodovací praxi ustálených právních názorů, vycházel-li ze skutkového zjištění (učiněného již soudem prvního stupně), že žalovaná věděla o finančních problémech svého otce souvisejících s jeho trestnou činností, aniž by se relevantně přesvědčila, že předmětný právní úkon – darovací smlouva ze dne 25. ledna 2008 – nezkracuje věřitele. Proto závěr, k němuž v uvedeném směru dospěl odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (viz poslední odstavec na str. 3 a násl.), považuje dovolací soud za správný, logický a přesvědčivý.

Pokud z obsahu dovolání ( ) vyplývá, že žalovaná uplatňuje též dovolací důvod podle (viz její námitka, že „soud prvního stupně pochybil tím, že v rozporu s ustanovením o. z. a netrval na tom, aby žalobce k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, k té otázce, že zmenšení majetku v důsledku úkonů dlužníka vedlo k tomu, že věřitele nemůže uspokojit svoji pohledávku.“), pak v souzené věci jeho aplikace nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované podle věty první a odmítl.

Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení věty první, a nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil, a to podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění a č. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení , , , a ) vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. , , ve znění a č. a č. ), vše zvýšené o 20% DPH v částce 510,- Kč. Celkovou částku 3.060,- Kč je žalovaná povinna zaplatit v zákonné lhůtě ( ) k rukám advokátky, která žalobce v tomto dovolacím řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. února 2011

JUDr. Pavel V r c h a , v. r.

předseda senátu