Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4081/2009

U S N E S E N Í

Stavebního bytového družstva Vysoké Mýto

, se sídlem Vysoké Mýto, proti žalovanému

J. Ž.

, zastoupenému JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, Rokycanova 114, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2009, č. j. -74, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. -15, uložil žalovanému a původně též žalované 2) J. Ž. (dále jen „původně žalovaná“) povinnost vyklidit byt č. 11 v domě č.p. 679/IV v ulici 17. listopadu ve Vysokém Mýtě, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. -74, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a původně žalovanou (která během odvolacího řízení zemřela) a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalující Stavební bytové družstvo Vysoké Mýto (dále též „Družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že žalovaní, užívající byt na základě dohody o užívání družstevního bytu ze dne 16. 12. 1983, byli z Družstva (po předchozím písemném upozornění) vyloučeni rozhodnutím představenstva ze dne 16. 10. 2006 (které si žalovaný osobně převzal dne 25. 10. 2006), že důvodem pro jejich vyloučení bylo opakované porušování členských povinností (skladování velkého množství starého papíru a jiného požárně a hygienicky závadného materiálu v bytě, a to i přes několikeré výzvy k jeho odstranění), a že přípisem ze dne 25. 4. 2007 (který si žalovaní osobně převzali dne 7. 5. 2007) je Družstvo vyzvalo k vyklizení a předání předmětného bytu nejpozději do 31. 5. 2007. Dále vzal za prokázáno, že došlo k částečnému vyklizení starého papíru (avšak jeho převážná část v bytě zůstala), kterého bylo cca 7 tun, že žalovaní měli v úmyslu jej vozit do sběrných surovin, nicméně se jim to např. ze zdravotních či technických důvodů dostatečně nedařilo a papír se v bytě hromadil, že žalovaní neměli jinou možnost bydlení, že žalovaný byl nezaměstnaný, avšak nepobíral sociální dávky, a to i přesto, že na ně měl nárok, a že původně žalovaná pobírala důchod v měsíční výši 7.511,- Kč. Odvolací soud – poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní byli od roku 1983 společnými členy družstva a uživateli (později nájemci) předmětného bytu – konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodnutí představenstva o vyloučení žalovaných z družstva, ani to, zda bylo vydáno ve lhůtě stanovené zákonem (případně stanovami), neboť žalovaní se proti němu neodvolali ve smyslu § 231 odst. 4 obchodního zákoníku ve znění účinném v době vyloučení žalovaných z Družstva (dále jen „obch. zák.“) a stanov Družstva. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zánikem členství žalovaných v Družstvu došlo rovněž k zániku jejich nájemního práva k předmětnému bytu ( ve znění po novele provedené /dále jen „obč. zák.“/) a žalovaný tak užívá předmětný byt bez právního důvodu; žalobě na vyklizení proto s poukazem na obč.zák. vyhověl. Při úvaze o vázanosti vyklizovací povinnosti žalovaného na zajištění bytové náhrady, pak odvolací soud vyslovil názor, že se v dané věci jedná o obdobnou situaci, kterou upravuje obč. zák., dle něhož pronajímatel může vypovědět nájem bytu v případě, že nájemce přes písemnou výstrahu hrubě porušuje dobré mravy v domě a s odkazem na ve spojení s obč. zák. vázal (ve shodě se soudem prvního stupně) vyklizovací povinnost žalovaného na zajištění přístřeší; současně konstatoval, že ani poukaz na osobní poměry žalovaného nemůže být důvodem k přiznání jiné bytové náhrady, neboť se nejedná o důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil poukazem na jeho zásadní právní význam. Uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu. Především má za to, že došlo k porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti ( d), neboť je nucen se z bytu vystěhovat a žít na ulici, přičemž byl současně omezen i ve svém vlastnickém právu ( a 4 d) tím, že předměty značné sběratelské hodnoty, které byly mezi starým papírem, ztratí na ulici svoji cenu. Namítá, že jeho vyloučení z Družstva nebylo v souladu s právními předpisy, neboť řádně platil nájemné a plnil další povinnosti spojené s členstvím, a rovněž se po celou dobu sporu snažil uvést byt do pořádku, avšak jeho možnosti na to nestačily. V této souvislosti uvádí, že „je otázkou zásadního právního významu posoudit, zda porušení jednoho bodu stanov je důvodem pro vyloučení z družstva a tím k nerespektování základních lidských práv zaručených d“. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda rozhodnutí o vyloučení z Družstva bylo v souladu se stanovami, a to i přesto, že s původně žalovanou nepodali proti rozhodnutí představenstva odvolání ke shromáždění delegátů a nevyužili tak ani možnosti požádat soud o jeho přezkoumání. V této souvislosti rovněž poukazuje na skutečnost, že představenstvo se o důvodu k vyloučení z družstva dozvědělo nejpozději dne 18. 10. 2004, avšak nerozhodlo o něm v tříměsíční lhůtě, kterou pro rozhodnutí o vyloučení člena družstva určují stanovy ( stanov). Závěrem vyjadřuje názor, že vázal-li odvolací soud jeho vyklizovací na zajištění přístřeší, nemá takové rozhodnutí podklad v provedeném dokazování, neboť je toho názoru, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako „hrubé porušování povinností nájemce vyplývající z nájmu bytu“ (řádně totiž platil nájemné a neobtěžoval ostatní nájemníky nad míru přiměřenou poměrům), které by odůvodňovalo přiznání pouze přístřeší a nikoli náhradního ubytování. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Jelikož je napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle Dovolání není přípustné ani podle , neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené (ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným) napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelem formulovaná otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Napadené rozhodnutí je založeno především na právních závěrech (jejichž správnost dovolatel svými námitkami zpochybnil), že členství žalovaného a původně žalované v družstvu zaniklo rozhodnutím představenstva o jejich vyloučení, že v důsledku toho žalovanému zaniklo (§ 714 obč. zák.) nájemní právo k předmětnému bytu, který jej tak užívá bez právního důvodu, a že vyklizovací povinnost žalovaného je nutno vázat – při absenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu obč. zák. – na poskytnutí přístřeší. Uvedené otázky však přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť jejich výklad se již v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. ). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozhodnutí ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. , a ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. ).

Pokud tedy v dané věci odvolací soud vycházel z názoru, že není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodnutí představenstva o vyloučení žalovaných z Družstva, kteří se – jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, jež jsou nezpochybnitelná v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle – proti němu neodvolali, vyřešil otázku zániku členství žalovaného v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou a jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.

Podle § 714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5 obč. zák.

V projednávané věci zaniklo (dle dovoláním nezpochybněného závěru) členství žalovaného v družstvu v důsledku jednání, naplňujícícího jinak výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák.

V takovémto případě je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit jeho nárok na bytovou náhradu podle § 712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2010, sp. zn. , ve vztahu k jednání naplňujícímu výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že základní formou bytové náhrady je zde

pouze

přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako

mimořádná

, a to jen v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, , uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. a ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. ). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti ( ) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu