Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 381/2009

U S N E S E N Í

P. S.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3.305.040,- Kč s příslušenstvím

,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. -105, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č.j. -44, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3.305.040,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2006, č.j. -70, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně 3% úroku z prodlení z částky 3.100.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení potvrdil, „jinak“ jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3,305.040,- Kč se zbylým úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č.j. -96, zrušil rozsudek odvolacího ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. -105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé – vyjma rozhodnutí o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 3.100.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení – a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vzal za prokázané, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. ledna 1993, sp. zn. , byla dlužníku žalobce, O. D., uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3,100.000,- Kč s příslušenstvím, včetně povinnosti k náhradě nákladů tohoto nalézacího řízení. K návrhu žalobce (oprávněného) bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. června 1995, sp. zn. , v jeho prospěch zřízeno soudcovské zástavní právo na ideální polovině nemovitostí ve vlastnictví žalobcova dlužníka O. D.a (povinného) a usnesením ze dne 8. září 1997, č.j. -19, stejný soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem označeného spoluvlastnického podílu k nemovitostem povinného. Po nařízení výkonu rozhodnutí ovšem zůstal exekuční soud nečinný a postižené nemovitosti ve vlastnictví povinného byly zpeněženy až v konkursu, prohlášeném dne 14. září 2001 na majetek úpadce TABACO, spol. s r. o. (jejímž jednatelem byl povinný), a to dne 3. října 2002, kdy byly v dobrovolné veřejné dražbě prodány městu Slaný. Z výtěžku dražby byla částečně uspokojena pouze pohledávka společnosti Interbanka a. s. v řádu desítek milionů Kč, jež byla zajištěna smluvním zástavním právem k označeným nemovitostem, které mělo oproti zástavnímu právu žalobce lepší pořadí. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. prosince 2004, č.j. -129, které nabylo právní moci 28. dubna 2005, byl pak nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti zastaven, neboť předmětné nemovitosti byly prodány v dobrovolné veřejné dražbě za konkursu a ve vykonávacím řízení se nepodařilo nalézt další postižitelný majetek povinného.

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil jako nárok na náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Měl za prokázané, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu ve smyslu tohoto zákona, který soud spatřoval v průtazích ve vykonávacím řízení vedeném k návrhu žalobce (oprávněného). Shledal také, že žalobci vznikla škoda ve výši 3.305.040,- Kč neuspokojením pohledávky, kterou má vůči povinnému O. D. a jež mu byla přiznána vykonatelným rozsudkem soudu. Nenalezl však příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, jelikož již v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí byly nemovitosti povinného zatíženy smluvním zástavním právem k zajištění pohledávky jiného věřitele (Interbanka a. s.), jejíž výše násobně převyšovala hodnotu výkonem rozhodnutí postižených nemovitostí povinného (spoluvlastnického podílu k nim). Toto smluvní zástavního právo vzniklo dříve než soudcovské zástavní právo žalobce a proto by i při uspokojování věřitelů ve vykonávacím řízení měla pohledávka označené obchodní společnosti oproti žalobcově pohledávce lepší pořadí ( obč. zák.). Není důvodných pochybností o tom, že označená obchodní společnost, jež pohledávku přihlásila k uspokojení v konkursu, by tak učinila i v řízení o výkon rozhodnutí; v takovém případě – vzhledem k ceně postižených nemovitosti a výši pohledávky – nemohl žalobce důvodně očekávat, že by jeho pohledávka, byť částečně, došla uspokojení. Tedy ani průtahy ve vykonávacím řízení nebyly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo uspokojení pohledávky z majetku povinného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítal, že ač podle ustanovení se stát odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nemůže zprostit a jde proto o odpovědnost objektivní, prostou liberačních důvodů, odvolací soud shledal důvod ke zproštění odpovědnosti v tom, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dále žalobce poukazoval na to, že již v řízení před soudem prvního stupně předkládal znalecký posudek, ze kterého bylo zřejmé, že výtěžek prodeje spoluvlastnického podílu povinného k nemovitosti by stačil k uhrazení přednostních pohledávek i pohledávky oprávněného; soudy však jeho nabídku důkazu odmítly a ostatní v řízení provedené důkazy nesprávně hodnotily. Soudům rovněž vytkl, že postupovaly podle ) a nikoli podle a nesprávně na něj přenesly důkazní břemeno, které však dle žalobcova názoru tíží žalovanou. Dovozoval, že rozhodnutí v dané věci odporuje judikatuře, konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. a a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná označila napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě – bude-li shledáno přípustným – zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující.

Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě je tudíž prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.

Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje především ( ), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení (ve znění účinném do 26. 4. 2006). Tento zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit ( zákona), a k jejímuž vzniku je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1/2000).

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tudíž nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Majetková újma, jejíž vznik účastník odůvodňuje průtahy v řízení, je tedy odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy pokud průtahy v řízení byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820; usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ; ve vztahu k dřívější právní úpravě též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1992). Jestliže se v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stalo právo věřitele na plnění proti dlužníku fakticky nevymahatelným, a je již vyloučeno, aby bylo uspokojeno, je dána odpovědnost státu za takto vzniklou škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. ).

O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě (v daném případě k vymožení pohledávky přiznané žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 1993, sp. zn. ). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle hmotněprávní skutkové podstaty ustanovení , 2 je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. ; obecně pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528).

Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř žalobci k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr, že při dřívějším provedení výkonu rozhodnutí by měl dlužník žalobce takový majetek, aby postačil k úhradě přednostních pohledávek, ba naopak je zřejmé, že i při dřívějším provedení výkonu rozhodnutí by k uspokojení žalobcovy pohledávky nedošlo, je logicky bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené majetkové újmy vztah příčiny a následku není. V souladu s ustálenou judikaturou odvolací vyřešil i otázku důkazního břemene a důsledků jeho neunesení. V tomto směru rozhodnutí odvolací soudu neodporuje ani jiné judikatuře, na níž žalobce poukazuje v dovolání - rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. (v němž je řešena otázka důsledků popření správnosti kvitance coby soukromé y), rozsudku ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. (jímž dovolací soud hodnotil správnost postupu pozemkového úřadu ve správním řízení), nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. (v němž se Ústavní soud v jiné věci vyjadřuje k závěru o včasnosti faxem podaného dovolání).

Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury, neodporuje ani hmotnému právu a plně odpovídá i závěrům, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 14. dubna 2008, sp. zn. , jímž odvolacím soudem dříve vydaný rozsudek zrušil. Nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( , odst. 3 o .s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. března 2011

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu