Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3923/2008

33

Cdo 3923/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s. se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 6/256, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 49241494, zastoupené JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 8, IBC, Pobřežní 8, proti  žalovanému Ing. V. K., zastoupenému  JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem  se sídlem v Ústí nad Labem, Palachova 39, o zaplacení 24,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené  u  Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. ,  o  dovolání  žalobkyně  proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2008, č. j. -128, takto:

         O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím ve věci vydaným rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. -110, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25,445.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí rozsudky ze dne 8. prosince 2003, č. j. -36, a ze dne 23. února 2005, č. j. -83, byly usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. -68, a ze dne 31. října 2006, č. j. -100, zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyněu ze dne 22. 4. 1997 prohlásila, že ručením zajišťuje závazek žalovaného vůči Investiční a Poštovní bance, a. s. z titulu úvěru poskytnutého věřitelem na základě úvěrové smlouvy, která bude uzavřena mezi dlužníkem a věřitelem za předpokladu, že celková výše jistiny poskytnutého úvěru bude činit nejvýše 30.000 tisíc Kč. Ručitelský závazek se vztahoval jen na 85% jistiny, tj. 25.000 tisíc Kč a nevztahoval se na nesplacené úroky z úvěru. Žalovaná jako ručitelka se zavázala uspokojit věřitele v případě, že mu dlužník nesplatí poskytnutý úvěr nebo jeho část v termínech podle smlouvy o úvěru ani ve stanovené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván. Ručitel měl plnit věřiteli nejpozději do 30 kalendářních dnů ode dne doručení písemné výzvy k plnění. Žalobkyně byla vyzvána bankou k plnění dopisem ze dne 1. 12. 1997 s odůvodněním, že žalovaný neuhradil žádnou splátku v požadovaném termínu a je v prodlení i s úhradou řádných úroků, přičemž řádné splácení úvěru je nepravděpodobné. Přesvědčení o neschopnosti žalovaného splácet úvěr nabyla banka na základě jeho dopisu ze dne 9. 10. 1997. Ke dni 20. 11. 1997 dlužil žalovaný 2,700.000,- Kč na mimořádné splátce, 1,000.000,- Kč na řádné splátce a na úrocích cca 3,407.250,- Kč. Mimo to byl žalovaný povinen podle smlouvy o dotaci úroků z 2. 6. 1997 zaplatit 13% tj. 442.942,50 Kč. Odkazuje na , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel, že se ručitel (žalobkyně) stal věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil jeho závazek; právo vymáhat celou zaplacenou pohledávku je dána neschopností dlužníka splnit závazek z úvěrové smlouvy.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2008, č. j. -128, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 47.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 8. 2. 2008 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil jej, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 898.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení (výrok II.), a změnil jej tak, že žalobu o zaplacení částky 24,500.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení zamítl (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vzal za prokázané, že k datu 7. 1. 1998 byl žalovaný v prodlení pouze s první splátkou úvěru ve výši 1,000.000,- Kč, jež byla splatná dne 20. 11. 1997. Plnila-li žalobkyně jako ručitelka na výzvu banky částku 25,000.000,- Kč poté, co žalovaný dal najevo, že z ekonomických důvodů se zaplacení úvěru jeví jako nereálné, pak podle § 306 odst. 1 obch. zák. plnila za žalovaného po právu jen do výše 1,000.000,- Kč. Na základě § 309 obch. zák. nabyla jen v tomto rozsahu, včetně požadavku na zaplacení úroků z prodlení, postavení věřitele. V rozsahu částky 24,500.000,- Kč dospěl odvolací soud k závěru, že jde o plnění, které bylo žalobkyní poskytnuto bez právního důvodu; bezdůvodně se obohatil příjemce této částky, neboť přijal plnění na dosud nesplatný dluhu. Odvolací soud uzavřel, že „typickým rysem takto poskytnutého plnění je, že nemůže nikdy v budoucnu dojít ke změně kvalifikace plnění na plnění důvodné“. V daném případě se tedy nemohl celý dluh z úvěru stát splatným ani v důsledku marného uplynutí splatnosti poslední splátky.

V dovolání, směřujícímu obsahově ( - dále „“) výlučně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o , odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybňuje závěr, že plnění ručitele před splatností závazku dlužníka je plněním bez právního důvodu. Má zato, že existoval-li závazek ručitele k plnění, které nebylo dosud splatné, plnil ručitel za dlužníka, neboť právním důvodem bylo ručitelské prohlášení žalobkyně. Prosazuje názor, že plnění ručitele v takové situaci lze srovnat s plněním dosud nesplatného dluhu samotným dlužníkem, které z pohledu obch. zák. není považováno za plnění bez právního důvodu. Výkladem ustanovení obch. zák. dospívá k závěru, že ani regresní postih ručitele vůči dlužníkovi není podmíněn splněním splatného závazku a že nastupuje vždy, jestliže ručitel „splní závazek, za který ručí“. Při právním posouzení věci odvolací soud pominul, že ve smyslu obch. zák. není-li plnění závazku vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlasu není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil. V souladu s obch. zák. dlužník může vůči ručiteli namítat skutečnosti, které mohl namítat vůči věřiteli, tj. i nesplatnost ručením zajištěného závazku, ovšem jen do okamžiku, než se závazek stane splatným. V okamžiku, kdy odvolací soud naposledy ve věci rozhodoval, byly již všechny dohodnuté splátky úvěru splatné. Oproti odvolacímu soudu má dovolatelka zato, že nedostatek splatnosti lze uplynutím času zhojit. Z pohledu důsledků, které dovoláním napadený rozsudek navodil, byla v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku poskytnuta soudní ochrana žalovanému, který byl takto oddlužen a již nikdy nebude muset vrátit poskytnutý úvěr. Odkazujíc na dovotelka namítá, že jí nebylo poskytnuto poučení podle , ačkoli v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu se jí mělo poučení dostat. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání zamítnout.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „“ (srovnej článek II bod 12. ).

Podle   rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle věty první účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v a 3 byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřoval jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod uvedený v , tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. Bureš, J. a kol.: , Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C.H.Beck 2003, s. 1078; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23 pod č. C 1691). Z toho pak ovšem dále plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v původním (ve lhůtě podaném) dovolání. V takovém případě dovolání sice lze opravit či doplnit, ale toliko ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které už dříve byly uplatněny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání uvedeny nebyly, oproti tomu možné není; nelze-li dovolací důvody po lhůtě k dovolání měnit, nelze je logicky ani nově uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 3 pod č. C 279).

Z uvedených příčin dovolací soud nemohl přihlížet k dovolacímu důvodu podle (že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování - závazek ručitele k plnění celého úvěrového dluhu na jistině nebyl splatný bez předchozí výzvy věřitele dlužníkovi) nově uplatněnému dovolatelkou v podání ze dne 17. 3. 2010 nad rámec těch, které byly uplatněny v  původním dovolání ze dne 21. 5. 2008.

Žalobkyně dovoláním zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že plnění ručitele za dlužníka před splatností závazku dlužníka je plněním bez právního důvodu.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně prohlášením ze dne 22. 4. 1997 převzala ručitelský závazek za žalovaného (dlužníka) vůči Investiční a Poštovní bance, a. s. (věřiteli) z titulu úvěrové smlouvy, která mezi nimi bude uzavřena za předpokladu, že celková výše jistiny poskytnutého úvěru bude činit nejvýše 30,000.000,- Kč. Ručitelský závazek se vztahoval jen na 85% jistiny, tj. 25,000.000,- Kč a nevztahoval se na nesplacené úroky z úvěru. Žalobkyně jako ručitelka se zavázala uspokojit věřitele v případě, že mu dlužník nesplatí poskytnutý úvěr nebo jeho část v termínech podle smlouvy o úvěru ani ve stanovené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván. Podle ručitelského prohlášení měla plnit věřiteli nejpozději do 30 kalendářních dnů ode dne doručení písemné výzvy k plnění. Dne 13. 5. 1997 žalovaný a IPB, a. s. (dále jen „banka“) uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou se banka zavázala poskytnout dlužníkovi dlouhodobý úvěr v částce 30,000.000,- Kč, který se dlužník zavázal splácet v období od 20. 11. 1997 do 20. 11. 2004 formou mimořádné splátky z vrácené DPH a v dohodnutých pololetních splátkách vždy 20. června a 20. listopadu příslušného roku. Dopisem ze dne 1. 12. 1997 byla žalobkyně vyzvána bankou k plnění „ze záruky“, neboť žalovaný neuhradil žádnou splátku v požadovaném termínu a je v prodlení i s úhradou řádných úroků, přičemž řádné splácení úvěru je – s přihlédnutím k důvodům uvedeným ve výzvě - nepravděpodobné. Dne 7. 1. 1998 žalobkyně bance uhradila částku 25,500.000,- Kč.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v rozsahu částky 24,500.000,- Kč nebyl závazek dlužníka splatný, ručitel tak neměl povinnost v tomto rozsahu věřiteli plnit, čímž se nemůže podle § 309 obch. zák. domáhat náhrady za takto poskytnuté plnění. O tuto částku se totiž bezdůvodně obohatil její příjemce – banka.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 303 obch. zák., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.

Podle § 306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.

Podle § 308 obch. zák. ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku.

Podle § 309 věty prvé obch. zák. uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal.

Již v rozsudku ze dne 9. června 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ručení je subsidiární a akcesorický právní vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který slouží k zajištění  věřitelovy pohledávky z hlavního právního vztahu (mezi věřitelem a dlužníkem) a jehož obsahem je závazek ručitele uspokojit  konkrétní (ručením zajištěnou) pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Tím, že ručitel splní věřiteli dlužníkův dluh, zaniká právo věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky a to nejen vůči dlužníku, nýbrž (případně) i vůči dalším osobám, které tuto pohledávku svým majetkem zajišťovaly; jinak řečeno zanikla tím věřitelova pohledávka vůči dlužníku. Ručitel, který uhradil závazek dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek, a současně „vzniká ručiteli nové právo vůči věřiteli“. Plnivší ručitel tak nenabývá nárok, který měl věřitel vůči dlužníku, nýbrž nárok „nový“ na náhradu plnění poskytnutého věřiteli.

Přestože ručitel uhradil částku 25,500.000,- Kč bance v rozporu se smlouvou o úvěru předčasně, závazek žalovaného (dlužníka) ze smlouvy o úvěru (vrátit peněžní prostředky) vůči bance v rozsahu této částky (jako jistiny), zanikl. Právním důvodem takového plnění byl platný ručitelský závazek. Žalobkyně uvedenou částku neplnila bance bez právního důvodu, nýbrž jako ručitel; i když dluh nebyl ještě zcela splatný, vzniká jí právo následného regresu proti dlužníkovi modifikované smluvními podmínkami vrácení úvěru. O plnění bez právního důvodu jde totiž tehdy, jestliže právní důvod k plnění od počátku vůbec neexistoval; např. plnění poskytnuté omylem tomu, kdo nebyl věřitelem, plnění poskytnuté v domnění, že je jím plněn dluh, ačkoli žádný neexistoval (tzv. plnění nedluhu), apod.

Protože zbývající výhrady dovolatelky byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné,  jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. ledna 2011

JUDr. Václav    D u d a, v. r.

předseda senátu