Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4470/2008

U S N E S E N Í

D. L.

,

zastoupené JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, proti žalované

České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj

, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6,

zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008, č. j. -150, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu pro Prahu 3, jímž jí bylo vydáno stavební povolení k půdní vestavbě dvou bytových jednotek. Protože rozhodnutí bylo k odvolání opomenutých účastníků zrušeno, vznikla žalobkyni, která mezitím provedla stavební práce, škoda spočívající ve vynaložených nákladech včetně projektu ve výši 7.676.650,50 Kč a v ušlém zisku za plánovaný pronájem bytových jednotek ve výši 1.435.588,- Kč.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2005, č. j. -94, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, č. j. -80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2002, č. j. -62, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že nesprávné vyznačení doložky právní moci na stavebním povolení je nesprávným úředním postupem a nejde o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soudu prvního stupně uložil, aby posoudil, zda tím, že žalobkyně investovala prostředky do půdní vestavby, vznikla jí majetková újma a zda je tato případná újma a zejména tvrzená újma spočívající v tom, že bytové jednotky nemohla pronajímat, v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem.

K odvolání žalobkyně poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. -150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 8. 2007, č. j. -130, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu na zaplacení částky 1.435.588,- Kč s 22% úrokem z prodlení ročně od 28. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby o 7.676.650,50 Kč zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z plánovaného pronájmu bytové jednotky za období od 1. 8. 1996 do 8. 6. 1998 v celkové výši 1.435.588,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že stavební odbor Obvodního úřadu v Praze 3 rozhodnutím ze dne 14. 3. 1995 vydal žalobkyni stavební povolení k provedení půdní vestavby dvou bytových jednotek domu č. p. 1972 v Korunní ulici, Praha 3 – Vinohrady. Poté, co bylo žalobkyni úřadem potvrzeno, že rozhodnutí nabylo dne 17. 3. 1995 právní moci, zahájila výstavbu, kterou ve stanoveném termínu do 31. 5. 1996 dokončila, a dne 17. 6. 1996 uzavřela jako pronajímatelka s J. M. smlouvu o nájmu jedné bytové jednotky. Nájemní smlouva však realizována nebyla, neboť nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí na pronajaté prostory za situace, kdy stavební povolení bylo k odvolání J. a L. K. zrušeno odborem výstavby Magistrátu hlavního města Prahy s odůvodněním, že s odvolateli nebylo v řízení jednáno jako s účastníky. Soud posoudil uplatněný nárok podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dovodil, že k vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni vydáno stavební povolení, došlo nesprávně, neboť rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, a jde tedy o nesprávný úřední postup. Dále dovodil, že uzavřela-li žalobkyně nájemní smlouvu bez toho, že by disponovala příslušným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení užívání stavby, šlo o nezpůsobilý předmět nájmu, a to bez ohledu na jeho faktický stav, dobrou víru žalobkyně, případně vůli obou účastníků. Z nájemní smlouvy, která je absolutně neplatným právním úkonem, nemohla žalobkyni vzniknout tvrzená škoda v podobě ušlého zisku. Mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody navíc chybí vztah příčinné souvislosti, neboť nesprávně vyznačená doložka právní moci na stavebním povolení nemohla mít za následek skutečnost, že žalobkyně nemohla předmětné prostory pronajmout jako byt; pravomocné kolaudační rozhodnutí týkající se těchto prostor v době uzavření nájemní smlouvy totiž neexistovalo a nebylo vydáno až dosud, o čemž mezi účastníky nebylo sporu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a které odůvodňuje podle ustanovení a b) Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zdůraznila, že rozhodnutí o povolení stavby bylo zrušeno pouze z formálních důvodů, které nemohla žalobkyně ovlivnit, bytové jednotky byly v době uzavření nájemní smlouvy schopny pronájmu, v rámci dodatečného stavebního povolení nebyla shledána žádná závada, žalobkyně jednala v dobré víře a nemohla předpokládat, že stavební povolení bude napadeno a zrušeno. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že posuzovaly věc formálně z hlediska, zda bytové jednotky byly či nebyly kolaudovány, avšak nezabývaly se příčinou, proč ke kolaudaci nedošlo. Příčinná souvislost je podle dovolatelky mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody dána, neboť v době, kdy byla nájemní smlouva uzavřena, výstavba obou bytových jednotek byla již dokončena. Přiznání náhrady nákladů řízení žalované považuje dovolatelka za neetické, neboť to byla žalovaná, která celou situaci zavinila. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, neboť žalobkyní tvrzený ušlý zisk není škodou, která by žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s vyznačením doložky právní moci na stavebním povolení, a navrhla, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 10. 6. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle , b) ], přičemž předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu je z tohoto hlediska bez významu; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací důvod se přitom neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 469 – dále též jen „Soubor“).

Otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Namítá-li dovolatelka, že mezi nesprávným úředním postupem žalované a ušlým nájemným, je dána příčinná souvislost, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení, nýbrž o námitku proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle , který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle , nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 1164).

K dovolací námitce žalobkyně, že jednala v dobré víře a nemohla předpokládat, že stavební povolení bude zrušeno, lze poukázat především na to, že podle zákona stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem zrušení nezákonného rozhodnutí, nýbrž následkem jeho vydání. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela správně dovodil, že zrušením nepravomocného stavebního povolení ztratila žalobkyně právo provádět výstavbu, které jím získala. Ušlý zisk ze zamýšleného pronájmu (nárok na náhradu vynaložených nákladů již není předmětem řízení) proto není ve vztahu příčinné souvislosti s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci (ta nemožnost dosažení určitého příjmu nezaložila ani na ní nic nezměnila) ani s vydáním rozhodnutí, které bylo zrušeno a které v žalobkyni vyvolalo očekávání, že dosáhne určitého příjmu. Žalobkyně tuto příležitost pozbyla v důsledku zrušení stavebního povolení, tedy v příčinné souvislosti s rozhodnutím, jímž bylo nezákonné rozhodnutí odstraněno. Stát však neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav, jak dovozuje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod C 1460), s níž je napadené rozhodnutí v souladu.

I bez ohledu na výše uvedené je pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci významné, že jen na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž dovodil, že nárok na náhradu ušlého zisku není opodstatněn zároveň proto, že žalobkyni škoda nevznikla. Uzavřela totiž absolutně neplatnou nájemní smlouvu k nezpůsobilému předmětu nájmu, tudíž jí z ní žádný nárok vzniknout nemohl; jde přitom o důvod, který obstojí samostatně jako důvod zamítnutí žaloby, protože vznik škody je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu, které musí být splněny kumulativně. Jestliže dovolatelka správnost tohoto závěru v dovolání nenapadá (dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením), nemohlo by se ani jí navrhované řešení otázky posouzení příčinné souvislosti, jak je v dovolání uplatňuje, projevit ve vztahu k uvedené částce příznivě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně obdobně též usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , publikované tamtéž pod číslem 48/2006).

Dovoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, proto přípustnost dovolání proti němu nelze dovodit z žádného ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze všech těchto důvodů nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce považovat za zásadně významné, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaného státu prostřednictvím advokáta za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu