Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
F1C740FAF2E045E5C1257A4E0065CF37.html
HTML · 19.47 KB
No categories available
20 Cdo 4498/2009
U S N E S E N Í
D. J.
, zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Ostrava – Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, syna matky Ing. A. J., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5, a otce Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 2, o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 54/2004 , o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 14 Co 91/2009 -354, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č. j. 0 P 54/2004 , 41 P a Nc -334, pod výroky I. - IX. zamítl návrhy otce na výkon rozhodnutí na neuskutečněný styk s nezletilým ve dnech 18. 4., 25. 4., 26. 4., 13. 6., 20. 6., 11. 9., 14. 9., 7. - 9. 12. a 11. 12. 2007. Dále zamítl návrh otce na stanovení mimořádného náhradního styku s nezletilým D. za neuskutečněné styky (výrok X.) a otci uložil zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 16.660,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok XI.).
Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve výrocích I. – III. a VI. - X. potvrdil (výrok I.), přičemž výroky okresního soudu označil jako odstavce výroku, a ve výrocích IV., V. a XI. (označovaných opět jako odstavce výroku) změnil tak, že matce uložil za neuskutečněné styky otce s nezletilým D. v termínech 13. 6. 2007 a 20. 6. 2007 pokutu ve výši 1000,- Kč za každý z těchto neuskutečněných styků. Pokutu ve výši 2000,- Kč matce uložil zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě, současně také žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je-li lékařem dítěti doporučen klid na lůžku, je tato skutečnost důvodem pro nerealizaci styku a dítě nelze vystavovat možným rozrušením z jeho transportu. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o stanovení náhradního styku nemá zákonnou oporu.
Otec nezletilého napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to ve výroku I., jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř. “)., přičemž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda v případě neuskutečněného styku rodiče s dítětem přichází v úvahu vedle uložení pokuty podle § 273 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. - tedy vedle opatření v rámci výkonu rozhodnutí - i stanovení náhradního styku rodiče s dítětem za tento neuskutečněný styk, a zda má dítě právo na styk s druhým rodičem i v případě běžného onemocnění, je-li druhý rodič schopen a ochoten péči o dítě i během tohoto onemocnění zajistit, a za jakých podmínek. Dále namítá, že nestanovení náhradního styku s rodičem a bránění rodiči ve styku s dítětem v době jeho nemoci je v rozporu s normami mezinárodního práva, konkrétně čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Ačkoliv vyzval soudy, aby v případě nedostatku právní úpravy pomohly k tvorbě absentujících norem, popř. použily „nadzákonné předpisy“, nestalo se tak. Podle jeho názoru není důvod, aby se o dítě v době jeho nemoci nepostaral sám, protože u i něho má nezletilý domov a zázemí. Upozornil dále, že okresní soud ve věci rozhodoval rozsudkem, zatímco soud odvolací formou usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , jež se při posuzování přípustnosti dovolání ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí užije obdobně (§ 238a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy především důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ).
Ačkoliv dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, přednesl, hodnocením jejich obsahu k tomuto názoru dospět nelze.
Postup soudu při výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem upravuje § 273 o. s. ř. o. s. ř. (v souzené věci ve znění účinném do 30. 9. 2008). Z tohoto ustanovení vyplývá, že za dobrovolné neplnění povinnosti uložené v rozhodnutí soud ukládá, a to i opětovně, pokuty, popř. nařídí odnětí dítěte (§ 273 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). V rámci výkonu rozhodnutí tedy zákon neumožňuje určit vedle uložené pokuty náhradní termín za styk, k jehož uskutečnění nedošlo. Je také logické, že exekuční soud v rámci výkonu rozhodnutí, jehož smyslem je vynutit v exekučním titulu stanovenou povinnost, nemůže rozhodovat o náhradním styku s nezletilým dítětem, jestliže jeho uskutečnění brání překážky na straně nezletilého dítěte, a povinná osoba tedy dobrovolně plní, co jí vykonatelné rozhodnutí ukládá. Případné změny v úpravě styku může řešit jen nalézací soud. Ten je také oprávněn rozhodnout v případě, kdy je oprávněnému rodiči opakovaně bezdůvodně bráněno ve styku s dítětem (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).
Závěr odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí nelze nařídit, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo o zjištění, zda nemoc nezletilého D. bránila matce předat nezletilého ke styku s otcem ve stanovených termínech. Nesprávnost popř. neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 , resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř.
Dovolatel prosazuje, že nemoc dítěte není důvodem k odepření styku s oprávněným rodičem a dokládal, že je schopen se v době nemoci o syna postarat. I když zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odst. 1 o.s. ř. ukládáním pokut nejsou dány, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, tento závěr vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věcí, stejně jako případné vady uvedené v § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. (tzv. zmatečnost) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu), však přípustnost dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. založit nemohou.
Zásadní právní význam napadeného usnesení nelze spojovat s otázkou, zda důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je běžná nemoc dítěte, ani proto, že posouzení, zda se jedná o „běžnou nemoc“, závisí na skutkových zjištěních učiněných v každém konkrétním případě.
Nejvyšší soud dodává, že obecně platí, že návrh na výkon rozhodnutí soud zamítne tehdy, nedošlo-li k porušení povinnosti uložené rozhodnutím nebo jestliže k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81 , uveřejněné ve zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1981). Mezi objektivní příčiny, které brání uskutečnění styku nezletilého dítěte s rodičem (popř. s jinou osobou) nepochybně patří i onemocnění dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1987, sp. zn. 1 Cz 63/87 , uveřejněný pod číslem 12/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zda je možný styk i v případě onemocnění dítěte, závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Mezi ně může patřit na jedné straně charakter nemoci, psychický stav dítěte v době nemoci, možnost převozu dítěte k oprávněnému rodiči, zátěž spojená s tímto převozem, způsob léčby (podání léků, rehabilitační cvičení apod.), přičemž k těmto okolnostem se zpravidla vyjádří ošetřující lékař, na druhé straně schopnost rodiče se o nemocné dítě postarat (srov. podobně např. JUDr. Simona Corradiniová, Náhrada škody při maření styku s dítětem /2./, Právo a rodina č. 8/2010).
K námitce týkající se formy rozhodování se uvádí, že ve výkonu rozhodnutí se rozhoduje vždy usnesením (§ 254 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Pochybení okresního soudu, který rozhodoval namísto usnesení rozsudkem, představuje vadu řízení, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c) , odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Otec se svým dovoláním úspěšný nebyl, matce náklady v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.předsedkyně senátu