Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
68E06FA1486E2D70C1257A4E0065CB78.html
HTML · 16.85 KB
No categories available
20 Cdo 800/2009
U S N E S E N Í
J. P.
Z. P.
, pro částku 12.888,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 4347/2003 , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 28. 2. 2008, č. j. 40 Co 1526/2007 -169, takto:
I. Dovolání
se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 8. 2007, č. j. 51 Nc 4347/2003 -155, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech exekuce; uzavřel, že usnesení je věcně správné, jestliže soud prvního stupně po zhodnocení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví dospěl k závěru, že exekuční titul povinnému doručen nebyl, a že tudíž nenabyl formální vykonatelnosti. S odvolacími námitkami, jimiž oprávněný zpochybňoval závěry znaleckého posudku, se krajský soud vypořádal závěrem, že poté, co v rámci odvolacího jednání zopakoval důkaz tímto posudkem, nebylo důvodu dospět k závěru jinému, než ke kterému dospěl soud prvního stupně.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, oprávněný namítá, že „uvedené vyhodnocení znaleckého posudku z hlediska důkazního břemene neobstojí a poškozuje práva oprávněného. Zásadně je nutno vycházet z předpokladu, že pošta doručila doporučenou zásilku do vlastních rukou povinného standardním a řádným způsobem a nějaké úvahy soudního znalce o tom, že je pravděpodobnější, že podpis na dokladu o převzetí poštovní zásilky není podpisem povinného, nemohou být dostačující k vyvrácení předpokladu o řádném doručení osobě, jíž byla zásilka určena.“ Oprávněný opětovně zdůrazňuje, že k návrhu na nařízení exekuce předložil platební rozkaz opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti. Tvrdí-li povinný, že platební rozkaz vykonatelný není, leží důkazní břemeno v tomto směru na něm. Podle názoru oprávněného povinný toto důkazní břemeno neunesl, „když nějaké pochybnosti znalce o pravosti podpisu Z. P. nepostačují a nevylučují, že se o jeho podpis jedná.“ Postup soudu, který povinnost tvrzení a povinnost dokazování těchto tvrzení přenesl na oprávněného, by podle jeho názoru byl v soudní praxi zásadním průlomem oproti dosavadnímu stavu a umožňoval by osobám, jimž byla nalézacím soudem uložena povinnost k placení peněžních částek, i po značné době od pravomocného skončení nalézacího řízení namítat, že jejich podpis na dokladu o doručení není jejich podpisem, a ke zmaření exekučního vymáhání by postačily „nějaké závěry soudního znalce, že je pravděpodobnější, že podpis na doručence není vlastním podpisem.“ Podle oprávněného by takto i po mnoha letech bylo nutno pokračovat v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž sice v souzené věci předcházelo kasační rozhodnutí, nikoli však takové, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím pro vázanost
právním
názorem odvolacího soudu) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného je zřejmé, že má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , je oprávněnému k dispozici pouze dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. , podle něhož lze dovolání podat jen, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Oprávněný (jenž ostatně v dovolání ani žádný dovolací důvod nespecifikuje) však tento – ani žádný jiný z taxativně v ustanovení § 241a odst. 2 , 3 o. s. ř. o. s. ř. vymezených dovolacích důvodů – ve skutečnosti neuplatnil, jelikož celým obsahem svého podání brojí proti jedinému, a to proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř. ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád . Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
Uplatněním žádného z dovolacích důvodů není ani závěr oprávněného, že „postup soudu, který povinnost tvrzení a povinnost dokazování těchto tvrzení přenesl na oprávněného, by byl v soudní praxi zásadním průlomem oproti dosavadnímu stavu.“
Ostatně v usnesení z 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod poř. č. 167, Nejvyšší soud uzavřel, že doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí (§ 261 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), sice má charakter veřejné listin y, že tedy potvrzuje pravdivost v ní uvedených údajů, že však povinný může namítnout její obsahovou nesprávnost, a že v takovém případě je povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy. V souzené věci povinný ve svém odvolání proti usnesení z 5. 1. 2004, č. j. 51 Nc 4347/2003 -7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, namítl, že podkladový platební rozkaz (určený mu do vlastních rukou) nebyl doručen jemu, ale jeho matce, která jej také převzala. Na základě poučení o povinnosti prokázat své tvrzení, poskytnutého mu odvolacím soudem, pak povinný navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (č.l. 24); po jeho provedení a zhodnocení pak soud prvního stupně a posléze i soud odvolací dospěl ke skutkovému závěru shora uvedenému, že k výkonu navržený platební rozkaz povinnému doručen nebyl, a že tudíž nenabyl formální právní moci.
K opakované argumentaci povinného, že exekuční titul byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, připomíná Nejvyšší soud svou ustálenou judikaturu, např. usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, v jehož odůvodnění zopakoval závěr, že i když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, je oprávněn a povinen v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). Z uvedeného plyne, že samotná doložka právní moci a vykonatelnosti, jíž je podkladové rozhodnutí opatřeno, ještě nemusí bez dalšího znamenat, že v exekučním řízení nedospěje soud stran jeho doručení k závěru, že toto rozhodnutí doručeno nebylo.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) podle ustanovení § 243b odst. 5 , § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 243b odst. 5 , věta první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu