Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 371/2009

U S N E S E N Í

S. H.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 146.052,- Kč s příslušenstvím

,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. -41, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2007, č.j. -26, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 146.052,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 12. 1999, č.j. -12, Krajský soud v Brně k návrhu žalobce uložil D. B. a P. K. (ve směnečném řízení žalovaným 1/ a 2/) zaplatit žalobci částku 3,085.000,- Kč s příslušenstvím. K námitkám žalovaného 1/ byl ve vztahu k němu rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č.j. -44, směnečný platební rozkaz zrušen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudek napadl žalobce odvoláním a jako odvolatele jej proto stíhala povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání, který mu byl vyměřen soudem ve výši 146.052,- Kč. Jelikož poplatek soudu dobrovolně nezaplatil, byl vymožen výkonem rozhodnutí. O odvolání podaném ve směnečném řízení proti rozhodnutí o věci samé rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, č.j. -75, jímž rozsudek krajského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává i ve vztahu k žalovanému 1/ v platnosti; současně tomuto žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 57.950,- Kč, sestávají z odměny žalobcova zástupce (advokáta) a náhrady jeho hotových výdajů. Návrhu žalobce na přiznání poplatkového osvobození nevyhověl a neúspěšný byl žalobce i s návrhem na opravu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2002, č.j. -75, výroku o náhradě nákladů řízení. V posuzované věci se pak žalobce domáhá vůči státu poskytnutí peněžní náhrady ve výši zaplaceného (vymoženého) soudního poplatku z odvolání, jehož náhrady se mu nedostalo v nalézacím řízení.

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Z okruhu žalobcem tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností – jimiž žalobce brojil proti rozhodnutí vydaným soudy v nalézacím řízení a postupu, který vydání těchto rozhodnutí předcházel - dovodil, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím podle Konstatoval, že jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody je zrušení nebo změna pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem pro jeho nezákonnost (); k tomu v posuzované věci nedošlo. Dodal, že nejde ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu , neboť postup soudu se projevil v rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zopakoval argumentaci obsaženou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a tvrdil, že za nesprávný pokládá již rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2000, č.j. -44, který pro jeho nesprávnost napadl odvoláním, čímž mu (jako odvolateli) vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. Dovozoval, že po té pochybil i Vrchní soud v Olomouci, který mu jako ve věci plně úspěšnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelném uplatňování práva v plné výši, včetně zaplaceného soudního poplatku z odvolání. Namítal, že nejedná-li se o odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím, lze „vzhledem ke konstantní judikatuře“ uplatněný nárok posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle , neboť ve směnečném řízení soudy obou stupňů pochybily. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle není dána již proto, že pravomocná rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení o poplatkové povinnosti žalobce a o náhradě nákladů řízení (jež žalobce pokládá za nesprávná), nebyla (pro nezákonnost) zrušena nebo změněna příslušným orgánem, a že nejde ani o případ odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030).

Jelikož pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2002, č.j. -75, nebyl změněn nebo zrušen a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2000, č.j. -44, který žalobce napadl odvoláním, nebyl rozhodnutím pravomocným (ani vykonatelným bez ohledu na právní moc; ), předpoklad nezákonného (pro nezákonnost změněného či zrušeného) pravomocného rozhodnutí zde chybí a již proto odpovědnost státu za tvrzenou majetkovou újmu dána není. K jiným závěrům dochází žalobce na základě vlastního úsudku o (ne)správnosti rozhodnutí vydaných v již skončeném směnečném řízení, jejichž přezkum – s ohledem na již výše zmíněný princip presumpce správnosti rozhodnutí – soudu v tomto řízení nepřísluší. V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu; nejde proto o rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( a odst. 3 ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2011

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu