Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4258/2008

U S N E S E N Í

a) P. J.

a

b) J. J.

, obou zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. -147, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali náhrady škody za odsouzení jejich otce s následným výkonem trestu smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století, způsobené psychické a morální újmy, mučení a škody s tím spojené. Uvedli, že žalovaná částka v tomto řízení je představována zabavenými finančními prostředky a movitým majetkem, nevyplacenými sociálními dávkami včetně příslušenství, výživným pro babičku žalobců včetně příslušenství, náklady právního zastoupení, pohřebným a částkou vynaloženou na zřízení pomníku, dopočítanými zabavenými životními pojistkami otce, škodou způsobenou prodejem svršků, ušlým ziskem otce od doby jeho zatčení do doby dosažení důchodového věku a poplatkem z prodlení za náhradu škody způsobenou zabavením finančních prostředků a škodou způsobenou zabavením životních pojistek.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. -76, zastavil řízení co do částky 20.000.000,- Kč (pro překážku věci pravomocně rozsouzené) a ohledně částky 27.602.679,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody (podle žaloby za „způsobenou psychickou morální újmu, mučení a způsobené škody s tím spojené“), způsobené odsouzením otce žalobců, na němž byl vykonán trest smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2006, č. j. -93, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok je třeba posuzovat nikoli podle , o soudní rehabilitaci, který na případ nedopadá, nýbrž podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Po rozšíření žaloby soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. -130, znovu žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 9. 3. 1951, sp. zn. , byl Václav Junek uznán vinným trestným činem velezrady a trestným činem vraždy, za což byl odsouzen k trestu smrti, propadnutí celého majetku, ztrátě čestných práv občanských a k dalším trestům. Trest smrti byl vykonán dne 16. 3. 1951. Následně v důsledku povolené obnovy řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1965, sp. zn. , obviněný zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. , byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2001, č. j. -162, kterým byla zamítnuta žaloba rodiny Junkových (včetně žalobců Pavla a Josefa) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení náhrady škody ve výši 20.000.000,- Kč, přičemž soud zde posuzoval jejich nárok podle , o soudní rehabilitaci, který však na případ Václava Junka nedopadá. V nyní projednávané věci soud dovodil, že postupem justičních orgánů došlo skutečně nezákonným rozhodnutím vůči Václavu Junkovi k porušení základních práv a svobod a ke vzniku újmy jak jemu, tak i jeho rodině, tato škoda však již byla nahrazena (a to podle tehdy platných předpisů, t. j. podle trestního řádu z roku 1961) a jakákoli další možná odškodnění nejsou s ohledem na platnou právní úpravu možná, neboť ustanovení zákonů o náhradě škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup na podstatu projednávaného sporu nedopadají. Dodal, že podle , o soudní rehabilitaci, bylo možné podat návrh na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu nejpozději ve lhůtě do jednoho roku ode dne účinnosti zákona, t. j. od 1. 8. 1968 s tím, že ve smyslu tohoto zákona bylo možné tuto lhůtu ze závažných důvodů na požádání prodloužit až na roky dva. S ohledem na uplynutí těchto lhůt však nemůžou být žalobci se svým návrhem úspěšní.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. -147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v intencích předcházejícího zrušovacího usnesení odvolacího soudu a správně zaměřil pozornost na posouzení, zda lze vůbec žalobce v rámci platného právního řádu odškodnit, neboť odškodnění lze provést pouze na základě zákona. Vzhledem k tomu, že nezákonné rozhodnutí (odsuzující rozsudek) bylo vydáno v roce 1951, t. j. před vstupem zákona č. 141/1961 Sb., a v účinnost, nemohlo být žalobcům vyhověno s ohledem na absenci zákonného podkladu. Nárok jim nezakládají ani rehabilitační a č. , neboť žádné rehabilitační rozhodnutí nebylo v posuzovaném případě vydáno.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod uvedený v , tedy nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že neexistence právní úpravy, na základě které by se pozůstalým dostalo odškodnění za popravu jejich otce v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století za situace, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen formou obnovy řízení ještě předtím, než nabyl účinnosti , nemůže být důvodem pro nepřiznání odškodnění. Za titul pro odškodnění je totiž možné považovat dohodu mezi státem a pozůstalými, resp. zápis ze dne 30. 11. 1966 podepsaný Dr. Zahálkou za Ministerstvo spravedlnosti a Václavem Junkem jako zástupcem pozůstalých, jehož obsahem je závazek Ministerstva spravedlnosti „zaslat doporučení ONV v Příbrami, aby vyřešil otázku vrácení propadlého majetku podle , a to pokud možno bezplatně“. Vzhledem k tomu, že mezi ONV v Příbrami a pozůstalými dědici k dohodě nedošlo, měl záležitost dokončit odškodňovací orgán a nepřizná-li nárok ani on, je třeba, aby byl nárok žalobcům přiznán soudní cestou. Nárok žalobců je možné také posoudit jako zadostiučinění ve smyslu - 13 obč. zák., tedy jako zásah do osobnostních práv poškozeného i jeho rodiny. Aktuální právní úprava tento postup nevylučuje a nárok není vázán žádnými promlčecími lhůtami. Za základ pro přiznání nároku je podle názoru dovolatelů možno považovat i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“). Právo v něm obsažené je přímo aplikovatelné bez nutnosti použití vnitrostátních norem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. ). Ze všech uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 14. 5. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle , b) ]; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je přitom vázán obsahovým vymezením dovolacích důvodů v dovolání ( věta první )

Závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody a imateriální újmy za trest smrti vykonaný v roce 1951 nepodléhá režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, se opírá o přechodná ustanovení obou zákonů, podle nichž nelze tyto předpisy aplikovat na případy nezákonných rozhodnutí či škod způsobených nesprávným úředním postupem před nabytím účinnosti těchto předpisů, a je v souladu i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 85, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“)].

Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze přiznat po právní stránce zásadní význam ani pro řešení otázky přímé aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb., a to zejména za situace, kdy jde o nároky odvozované od škodní události nastalé v době přede dnem 18. 3. 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost ve vztahu k České republice.

Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolateli předložených právních otázek nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [ a odst. 3 ], a že tedy jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu