Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3688/2008

22

Cdo 3688/2008

ROZSUDEK

a) L. B.

a

b) V. B.

, zastoupených JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalované

R. P.

, zastoupené JUDr. Magdalenou Votavovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického 95/15, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2008, č. j. -91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2008, č. j. -91,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2007, č. j. -55, určil, „že součástí společného jmění žalobců je pozemek označený v geometrickém plánu Ing. J. Hošky, č. plánu 379-147/2006, jako část „a“ a o výměře 24 m2, oddělená od stavební parc. č. 118 v obci a kat. území Novosedlí nad Nežárkou, když nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán č. 379-147/2006“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1987 v obci a kat. území N. nad N. vlastníky domu č. p. 87 a mimo jiné i pozemku parc. č. 1317/3 – zahrada o výměře 246 m2. Žalovaná je tamtéž na základě darovací smlouvy ze dne 29. 9. 1987 vlastnicí domu č. p. 104, pozemku parc. č. 118 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 508 m2 a pozemku parc. č. 1316/2. Předmětem sporu je část pozemku parc. č. 118, označená v geometrickém plánu Ing. J. Hošky, č. plánu 379-147/2006, jako část „a“, nacházející se v proluce mezi domy účastníků č. p. 87 a č. p. 104, která vždy sloužila vlastníkům domu č. p. 87. u ze dne 28. 10. 2004 žalovaná požádala žalobce o souhlas s přesahem střechy ve štítě nad pozemek žalobců ve větším rozsahu než stávajícím. Dopisem ze dne 14. 6. 2006 žalovaná požádala Městský úřad v Třeboni – odbor výstavby o odstranění části oplocení ze svého pozemku parc. č. 1316/2 s tím, že po vytyčení vlastnické hranice geodetem zjistila, že stavba oplocení žalobců zčásti stojí na jejím pozemku. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ve znění po novele provedené a dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením v roce 1997, neboť spornou část pozemku žalované užívali od roku 1987 a před nimi tak činili i jejich právní předchůdci. Všichni se domnívali, že tato část pozemku patří k parc. č. 1317/3 a tedy k domu č. p. 87. Skutečná hranice mezi pozemkem parc. č. 1317/3 a 118 nebyla nikdy patrná a až do roku 2006 nikdo nezpochybňoval, že pozemek mezi domy účastníků celý náleží k domu žalobců. Dále uvedl, že „sporný pozemek má výměru 24 m2, parc. č. 1317/3, od níž žalobci odvozují vydržení, má výměru 246 m2, poměr plochy pozemku ve spoluvlastnictví žalobců a pozemku skutečně drženého i s ohledem na tvar pozemku svědčí pro omluvitelný omyl na straně žalobců“. I při obvyklé míře opatrnosti žalobci nemohli vědět, kde se nachází skutečná hranice mezi pozemky účastníků. Plánek, z něhož se žalobci mohli dovědět, že část pozemku mezi domy účastníků není jejich, žalobci obdrželi v roce 2001, tj. v době, kdy již desetiletá vydržecí doba uplynula.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. -91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud doplnil dokazování místním šetřením a sdělením znalce Ing. J. Hošky a zjistil, že střecha stodoly na parc. č. 118 má přesah do proluky mezi domy účastníků, jehož šíři nebylo možno zjistit. Na počátku proluky jsou neuzamčená vrata a v oplocení parc. č. 118 jsou zbudována vrátka, která vedou na sporný pozemek s možností přístupu na pozemek parc. č. 1317/3 ve vlastnictví žalobců. Odvolací soud uvedl, že pro vydržení nestačí, že držitel se subjektivně domnívá, že mu určitá věc (v daném případě část pozemku) patří, ale že musí existovat objektivní důvody, pro které se domnívá, že mu věc patří po právu a že postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu na něm požadovat. Přes to, že vyslechnutí svědci potvrdili užívání proluky vlastníky domu č. p. 87, nemohl žádný z nich potvrdit, že by šlo o užívání celé proluky, tedy i včetně relativně úzkého pásu při zdi nemovitosti žalované. Dospěl proto k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře, že sporný pozemek je jejich vlastnictvím, neboť i když nelze vyloučit, že sporný pozemek byl užíván vlastníky domu č. p. 87 spolu s pozemkem parc. č. 1317/3, nelze dovodit, že by žalobci postupovali s obvyklou mírou opatrnosti při posuzování, v jakém rozsahu jim nemovitosti náleží. Podle názoru odvolacího soudu v souvislosti s nabytím vlastnictví k nemovitostem nezjistili si řádným a spolehlivým způsobem hranice pozemků a bez jakéhokoliv objektivního důvodu vycházeli z toho, že celá proluka byla předmětem kupní smlouvy. Poukázal na to, že i ze snímku pozemkové mapy vyplývá, že kolem parc. č. 1317/3 v její přední části je úzký pruh pozemku, sloučený se st. parc. č. 118.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že pokud poukazovali na žádost žalované ze dne 28. 10. 2004, pak proto, že obě strany, kterých se žádost týkala, vycházely z toho, že předmětný pozemek je vlastnictvím žalobců. Nedostatek jejich dobré víry nelze dovozovat ze skutečnosti, že střecha domu žalované přesahuje nad sporný pozemek. Sporný pozemek vždy považovali za součást svého pozemku parc. č. 1317/3. Výměra sporného pozemku představuje necelých 10 % výměry pozemku parc. č. 1317/3, která činí 246 m2, jde o tak nízké procento, které vypovídá o tom, že žalobci byli v dobré víře o tom, že sporný pozemek o výměře 24 m2 je součástí jejich pozemku. Neměli proto důvod nechat si pozemky zaměřit. Ze žádného důkazu nevyplynulo, že by proluku mezi domy účastníků používala i žalovaná. Malá šíře proluky neumožňuje projíždějícímu dopravnímu prostředku, aby nebylo projížděno i přes sporný pozemek. Skutkové zjištění, že není jisté, zda tuto část žalobci užívali, nemá oporu v provedených důkazech, z nichž naopak vyplývá, že spornou část pozemku užívali. Ze žádného důkazů také nevyplývá, že by v oplocení parc. č. 118 byla vybudována vrátka s možností vstupu na pozemek žalobců parc. č. 1317/3. Pokud došlo k uvolnění plotovky pro takový přístup, stalo se tak až v průběhu tohoto řízení. Nesprávné právní posouzení věci žalobci spatřují „v nesprávné aplikaci pojmu dobrá víra popsaného v ustanovení § 130 obč. zák.“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Podle žalované odvolací soud správně dovodil, že žalobci nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti v omluvitelném omylu, jestliže se domnívali, že sporná část pozemku jim patří. Poukázala také na to, že oprávněná držba sporného pozemku je v podstatě nereálná, neboť s ohledem na šíři nemůže sloužit ani k chůzi ani k jízdě, aniž by nebyl poškozen přilehlý dům či oplocení. Žádný ze svědků rovněž nepotvrdil, že by žalobci užívali proluku „ode zdi ke zdi“.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené (dále „ “).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a 3 v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je z pohledu dovolacího soudu zjevně nesprávné a neodpovídá sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu či odborné literatuře (viz. např. monografii B. Petra. Vydržení v českém právu, vydané nakladatelstvím C. H. Beck: Praha 2002, str. 92). Nesprávnost právního posouzení je dána především rozporem s již konstantní judikaturou představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. , publikovaném v Právních rozhledech č. 2/2000, s. 68, kde Nejvyšší soud vyslovil názor, že „při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, aniž by přihlédl k dalším výše uvedeným okolnostem držby, že se žalobci při zachování náležité opatrnosti měli již v souvislosti s nabytím domu do vlastnictví přesvědčit, kudy vede hranice pozemku, nelze považovat za správný. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2

2. 5. 2002, sp. zn. ,

publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 1181, podle kterého „s

amotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle č. “

Rovněž odkaz na skutečnost, že předmětný pozemek představuje 10 % z výměry navazujícího pozemku žalobců (parc. č. 1317/3) s tím, že to svědčí v neprospěch držitelů, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ,

publikovaném v Souboru rozhodnutí pod č. C 3670, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

„nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“.

Pokud jde o pouhé konstatování, že střecha domu žalované z části zasahuje do prostoru nad předmětným pozemkem bez dalšího hodnocení této skutečnosti jak po stránce skutkové tak právní, nelze je považovat za přesvědčivou argumentaci, a to zejména při skutkovém zjištění při místním ohledání odvolacím soudem, že šířku tohoto přesahu nebylo možno zjistit.

Dovolací soud nemůže souhlasit ani s argumentací odvolacího soudu, že žalobci neužívali předmětný pozemek v rámci zmiňované proluky situované mezi zdí jejich domu a zdí domu žalované, protože předmětný pozemek tvoří úzký pruh při samé zdi domu žalované. Podle názoru dovolacího soudu oprávněná držba určitého pozemku nemusí splňovat předpoklad jeho užívání v plném rozsahu („každé jeho pídi“), zvláště není-li to účelné či smysluplné při obvyklém užívání. Jestliže tedy je celý pozemek pevně ohraničen zdmi sousedních domů a slouží průchodu mezi nimi (jde tedy o cestu), není dobře možné tvrdit, že jeho okraje již nejsou cestou, protože při samé zdi se nechodí či nejezdí.

Z výše

uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2011

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu