Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2938/2009

26

Cdo 2938/2009

ROZSUDEK

Ing. J. D.

, zastoupeného JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Náměstí Míru 15, proti žalovanému

Z. K.

, zastoupenému JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Mratín, Polerady 01/35, o vyklizení domu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2008, č. j. -138, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Jana Křečka, advokáta se sídlem Praha 2, Náměstí Míru 15, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. -89, uložil žalovanému vyklidit část domu č. p. 8 v M., k. ú. V., a to dvě místnosti nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu vlevo po vstupu do domu vstupními dvěřmi z boční – jižní strany domu a dále přilehlé prostory – sociální zařízení a sklad uhlí (dále “předmětné prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. -138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému vyklidit předmětné prostory do 3 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaný v něm bydlí sám a užívá předmětné prostory, že je na adrese domu hlášen k trvalému pobytu od 29. 12. 1976, kdy se zde nacházely 4 byty, které byly přiděleny ústní formou panem Františkem Vavřincem, vedoucím střediska Strojní a traktorové stanice M. jejím tehdejším zaměstnancům, mezi něž patřil i žalovaný, že písemné rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu žalovanému (ani dalším osobám) nebylo vydáno, že uživatelé bytů neplatili úhradu za jejich užívání, že na dům byl vydán demoliční výměr, že měl být zbourán již v roce 1984, avšak k jeho demolici nedošlo, neboť žalovaný se odmítl vystěhovat do nabízeného náhradního bytu, že začal platit žalobci nájemné až v roce 2003 na jeho výzvu, a že nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním listinných důkazů, z nichž učinil zjištění, že rozhodnutím MNV V. ze dne 30. 1. 1986 byl žalovanému přidělen byt v domě č. p. 6 v obci V., že žalovaný se do něho odmítl nastěhovat, a že dne 30. 1. 1986 byl vydán příkaz k odpojení předmětného domu od přívodu elektrické energie. Přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu, neboť mu nevzniklo – z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí – právo osobního užívání, které by se ze zákona změnilo na právo nájmu bytu. Vzniku práva nájmu (práva osobního užívání) bránila navíc i skutečnost, že nebyly nikdy kolaudovány jako byt. Na rozdíl od soudu prvního stupně (který vázal vyklizení na zajištění náhradního ubytování za použití ustanovení ve znění po novele provedené /dále jen „obč. zák.“/), odvolací soud (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky) zaujal názor, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze na základě ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. podmínit povinnost k vyklizení zajištěním bytové náhrady, neboť by šlo o založení nové povinnosti vlastníkovi. Dovodil dále, že při úvaze o aplikaci obč. zák. v dané věci nelze přehlédnout konkrétní okolnosti případu, zejména postoj účastníků k nastalé situaci. Zatímco žalobce trpěl poměrně dlouhou dobu užívání domu žalovaným, snažil se mu vyjít vstříc a nabízel mu i odstupné, aby si mohl zajistit náhradní bydlení, žalovaný, ačkoliv od roku 1986 věděl, že mu nesvědčí žádné právo dům užívat, a byl na tuto skutečnost opakovaně upozorňován (i žalobcem), nevyvinul žádnou aktivitu k řešení své bytové situace. Se zřetelem k tomu nelze jeho právnímu postavení poskytnout ochranu ani s ohledem na uvedené ustanovení. Veden těmito úvahami odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost k vyklizení bez zajištění bytové náhrady, pouze s delší lhůtou k vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se nezabýval; uvedl v něm, že pokud odvolací soud nevázal jeho povinnost k vyklizení na zajištění bytové náhrady, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že mu byl „byt“ přidělen, a že není jeho vinou, že jeho zaměstnavatel nerespektoval právní úpravu týkající se hospodaření s byty. Byl v dobré víře, že mu svědčí právo byt užívat, a to mimo jiné i proto, že byl na adrese domu hlášen k trvalému pobytu na MNV, a že byl zastupiteli obce utvrzován o svém nájemním právu. Dovolatel má za to, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to i s přihlédnutím k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu a nemajetnosti. Navíc mu nyní jeho zaměstnavatel oznámil, že s ním ukončí pracovní poměr. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto. Poukázal rovněž na důvody, pro něž odvolací soud nevázal vyklizení žalovaného na zajištění bytové náhrady, a vyjádřil se k uplatněným dovolacím námitkám.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu a 4 , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Napadeným rozsudkem – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – byl

rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, ve zbývající části, tj. ohledně povinnosti k vyklizení byl potvrzen. Přitom po změnách, které byly v provedeny , je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).

Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného; ostatně dovolatel proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu námitky nevznáší. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, jehož věcnou správnost dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení (srov. ozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a ; uvedené vady dovoláním nebyly namítány a jejich existence se nepodává z obsahu spisu.

Dovolatel dle obsahu dovolání ( ) uplatnil dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká chybnou aplikaci ustanovení obč.zák.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák., tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001). Rovněž v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, byl vyjádřen názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane.

Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu (prostor sloužících k bydlení) užívaného bez právního důvodu lze výjimečně, za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podmínit zajištěním bytové náhrady.

V projednávané věci odvolací soud sice konstatoval, že na základě uvedeného ustanovení nelze omezit vlastnické právo žalobce a uložit mu povinnost zajistit žalovanému náradní ubytování, nicméně – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – se přesto zabýval aplikovatelností § 3 odst. 1 obč. zák. na poměry dané věci. Dospěl přitom k závěru, že žalovanému nelze poskytnout ochranu s ohledem na citované ustanovení. Zohlednil přitom správně jak jeho poměry, tak i okolnosti na straně žalobce. Lze též přisvědčit vymezení okolností rozhodných při úvaze o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v dané věci, i jejich hodnocení. Pokud dovolatel proti tomu namítá, že byl v dobré víře ohledně právního důvodu užívání předmětných prostor, je třeba poukázat na to, že minimálně od roku 1986 mu muselo být známo, že je má vyklidit. Neakceptoval přitom náhradní byt, který mu byl přidělen v souvislosti s rozhodnutím o demolici předmětného bytu, ani nabídky žalobce, směřující k vyřešení jeho bytové situace. K okolnostem namítaným nově v dovolání (zdravotní stav, ztráta zaměstnání) nemohlo být s ohledem na ustanovení přihlédnuto.

Jelikož se žalovanému prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a 142 odst. 1 a zavázal žalovanéího, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč ( , ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 20%, tj. 660,-Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. ledna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu