Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1999/2009

U S N E S E N Í

P. D.,

Městu Lovosice,

se sídlem v Lovosicích, Školní č. 407/2, zastoupenému JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. -145,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. -145,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu prvního stupně 8. 9. 2000, se žalobkyně domáhala proti žalovanému označenému Okresní úřad Litoměřice vedle náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a placení renty též omluvy a náhrady nemajetkové újmy 1,500.000,- Kč s odůvodněním, že pochybením dětského lékaře, zaměstnance již zrušeného Okresního u národního zdraví Litoměřice, který nepokračoval po propuštění žalobkyně z porodnice ve vakcinaci proti HBV dalšími dávkami, došlo u žalobkyně k „onemocnění vertikálně přenesenou infekcí virovou hepatitidou B s chronickým průběhem“.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. července 2005 č. j. -127 uložil Městu Lovosice, aby zaplatilo žalobkyni 1,500.000 Kč (odstavec I výroku), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu procesních nákladů (odstavec II výroku), Fakultní nemocnici Na Bulovce „přiznal znalečné“ 18.691,50 Kč (odstavec III výroku), žalovanému uložil aby státu zaplatil na náhradě nákladů státu 18.691,50 Kč (odstavec IV výroku) a soudní poplatek 1.000,- Kč (odstavec V výroku), a zastavil řízení ohledně žalobkyní požadované omluvy (odstavec VI výroku).

Při rozhodování vycházel z toho, že „v důsledku organizačních a územních změn“ se z původně žalovaného Okresního úřadu Litoměřice stalo žalovaným Město Lovosice, na které přešla práva a povinnosti Okresního u národního zdraví v Litoměřicích, v jehož nemocnici se dne 14. 12. 1990 narodila žalobkyně své HBsAg pozitivní matce. Na základě provedených důkazů, vyjmenovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla postnatálně ošetřována non lege artis, že pochybení v jejím ošetřování se dopustil zaměstnanec předchůdce žalovaného, a že v důsledku toho utrpěla žalobkyně závažné poškození svého zdraví. Vzhledem k rozsahu tohoto poškození shledal z hlediska obč. zák. přiměřeným zadostiučiněním náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,500.000,- Kč.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2009, č. j. -145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (včetně náhrady státem placených nákladů řízení) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Odvolací soud odkázal na ustanovení (dále jen ) s tím, že jednou z podmínek řízení je i způsobilost být účastníkem řízení, přičemž podle způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo, má způsobilost mít práva a povinnosti (resp. ten, komu ji zákon přiznává). Konstatoval, že v oblasti místní územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je právnickou osobou a má vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající ( , o obcích). Výkonným orgánem obce je obecní rada. Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo městské části, je orgánem obce, který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly uložené mu obecní radou nebo obecním zastupitelstvem, usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, a pomáhá komisím obecní rady v jejich činnosti, a který v oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu (srov. ). , o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v žalobě označený jako žalovaný Okresní úřad Litoměřice nemá způsobilost mít práva a povinnosti, a proto nemá ani způsobilost být účastníkem řízení. Jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a který musí mít za následek zastavení řízení podle Postup soudu prvního stupně, který přes uvedený nedostatek podmínky řízení, k němuž je povinen přihlížet kdykoli za řízení ( ), který usnesením ze dne 6. 8. 2001, č. j. -36, připustil, aby žalovaný Okresní úřad v Litoměřicích, kterého, jak uvedeno shora, nebylo možné považovat za účastníka řízení, „z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupilo samostatné zdravotnické zařízení Poliklinika Lovosice“ a usnesením ze dne 16. 12. 2003, č. j. -62, rozhodl, že „na straně žalované bude v řízení pokračováno s Městem Lovosice“, nebyl správný, neboť postup soudu podle ustanovení je přípustný pouze za situace, kdy původní žalovaný měl procesní způsobilost, nikoli však za situace, byl-li za žalovaného označen procesně nezpůsobilý subjekt.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle řízení zastavil.

Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno tehdejšímu zástupci žalobkyně dne 28. 1. 2009 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. března 2009 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že Okresní úřad Litoměřice neměl způsobilost být účastníkem daného řízení, neboť podle jejího názoru ji v době zahájení řízení měl. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaný vyjádřil písemným podáním svého zástupce, v němž se s napadeným rozhodnutí odvolacího soudu ztotožnil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením , přičemž je přípustné podle

Dovolací soud poté usnesení odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Jak již bylo uvedeno, žaloba byla v této věci podána dne 8. září roku 2000 – tedy ještě před účinností , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (od. 1. ledna 2001). V té době se k otázce způsobilosti okresních úřadů aktuálně vyjadřovalo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, Cpjn 68/97. Bylo proto v tomto případě na odvolacím soudu, aby při svém rozhodování v souladu s tehdy platnou právní úpravou uvážil, že, jak se uvádí ve zmíněném stanovisku, podle ustanovení o. z. 1) jsou právnickými osobami - kromě sdružení fyzických nebo právnických osob, účelových sdružení majetku a jednotek územní samosprávy - též jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.

Zákon může stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou, nejen tím, že onen subjekt ve svém ustanovení za právnickou osobu výslovně prohlásí, nýbrž (nepřímo) i tím, že danému subjektu přizná vlastnosti, kterými se podle platné právní úpravy právnické osoby vyznačují. K těmto vlastnostem zejména patří určení názvu a sídla, vymezení orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat jejím jménem v právních vztazích (statutárního orgánu) a vymezení vlastního majetku, sloužícího k plnění jejích úkolů (k její činnosti). 2) srov. také stanovisko pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. , o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. V , ve znění pozdějších předpisů, jsou definovány jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. též y).

Orgány státní správy z titulu postavení vykonavatelů státní správy subjektivitu odlišnou od státu nemají. To ovšem neznamená, že správní úřady předurčené zákonem k výkonu státní správy (za tím účelem ustavené) nemohou vystupovat i v jiných právních vztazích, jež s výkonem státní správy bezprostředně nesouvisejí. Např. úprava obsažená v 3) , , ve znění pozdějších předpisů počítá s tím, že státní orgány (včetně orgánů státní správy) mohou být zaměstnavateli (srov. , věta třetí, a , část věty druhé za středníkem), tedy osobami, vystupujícími v pracovněprávních vztazích svým jménem a majícími odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (srov. zák. práce).

Při výkonu státní správy okresní úřady vystupují jako orgány státu a znaky právnické osoby jsou pro toto postavení bezvýznamné. Otázkou je jen to, jsou-li okresní úřady způsobilé mít práva a povinnosti v oblasti těch právních vztahů, jež za výkon státní správy považovat nelze.

okresní úřady za právnické osoby výslovně neoznačil (a neučinily tak ani jeho novely provedené , č. , č. , č. a č. ); z ustanovení a 2 však vyplývá, že na okresní úřady přecházejí práva a závazky, které měly ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k datu 24. 11 . 1990) okresní a krajské národní výbory.

Ze , o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky 4) ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , je patrno, že okresní úřady se řídí vlastním rozpočtem, odděleným od rozpočtu státu (srov. , citovaného zákona). Tvoří-li podle ustanovení tohoto zákona příjmy okresního úřadu mimo jiné též úvěry a půjčky, a podle jeho ustanovení se z rozpočtu okresního úřadu hradí i splátky přijatých úvěrů a půjček a úroky z nich, předpokládá to, že okresní úřady jsou oprávněny příslušné právní úkony směřující k vytvoření uvedených zdrojů svého rozpočtu učinit a že z nich jsou také zavázány. Z ustanovení tohoto zákona dále vyplývá, že okresní úřady mohou zřizovat k plnění úkolů v oboru své působnosti rozpočtové či příspěvkové organizace, které jsou samostatnými právními subjekty. V případě zániku těchto organizací přecházejí podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení jejich práva a povinnosti na zřizovatele, tj. byl-li jím okresní úřad, přecházejí na něj.

Podle ustanovení 5) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Ustanovení uvedeného zákona pak stanoví, že pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad.

Okresním úřadům je právními předpisy svěřen výkon práva hospodaření s majetkem státu, který slouží k plnění jejich úkolů. Jde především o ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, které přiznává okresním úřadům právo hospodaření k věcem uvedeným v odstavci prvním a druhém uvedeného zákona. Podle článku II odst. 1 , kterým se mění a doplňuje , o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění a , přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví měst Brna, Ostravy a Plzně věci z majetku České republiky, k nimž k tomuto dni příslušelo právo hospodaření okresním úřadům Brno - město, Ostrava - město a Plzeň - město s výjimkou věcí, k nimž měly ke dni svého zrušení právo hospodaření krajské národní výbory, a věcí uvedených v ustanovení K těmto věcem přísluší ode dne účinnosti právo hospodaření okresním úřadům Brno - venkov, Opava a Plzeň - sever.

Subjektem práva hospodaření jako práva obdobného právu vlastnickému přitom může být pouze státní organizace, tj. právnická osoba nadaná právní subjektivitou, což plyne z ustanovení , a 3 a a 2 hospodářského zákoníku ( , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Aplikace těchto ustanovení je založena na ustanovení obchodního zákoníku ( , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), podle něhož právo hospodaření státních organizací s majetkem státu se do vydání nové úpravy řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení , a až hospodářského zákoníku. V hospodářského zákoníku bylo uvedeno, že majetkem organizace se rozumějí věci, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření, majetková práva, k nimž má právo hospodaření, a dále majetková práva organizace. Z ustanovení hospodářského zákoníku vyplývalo, že k jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu mají státní organizace právo hospodaření, případně právo společného hospodaření. Právo hospodaření s národním majetkem vykonávala podle hospodářského zákoníku zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Postup v případě vzniku pochybností o tom, která organizace má k určitému majetku vykonávat právo hospodaření, upravoval hospodářského zákoníku.

Všechna tato ustanovení vycházejí z toho, že subjektem práva hospodaření je příslušná státní organizace. Pojem "organizace" přitom hospodářský zákoník používal jako legislativní zkratku pro právnické a fyzické osoby (viz hospodářského zákoníku). Rovněž , o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, používá legislativní zkratku "organizace" pro označení státních hospodářských organizací, rozpočtových organizací a jiných státních organizací. Těmto subjektům svěřuje výkon práva hospodaření s národním majetkem.

Tyto případy ve svém souhrnu dokládají, že okresní úřady v soukromoprávních vztazích mohou vystupovat jako subjekty vybavené způsobilostí mít práva a povinnosti a vlastními úkony je nabývat. Co do dalších znaků právnické osoby platí, že okresní úřady mají orgán, který je oprávněn za ně jednat (srov. a 5, a , ve znění pozdějších předpisů), a že při jejich vzniku zákon stanovil název a sídlo (srov. ustanovení ve spojení se ).

Z uvedeného plyne, že okresní úřady byly v době podání žaloby - podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) o. z. - právnickými osobami.

Úvahy odvolacího soudu se však od vyloženého zásadně odlišují. Již z tohoto důvodu proto nelze dovoláním napadené rozhodnutí pokládat za správné ( ). Nejvyšší soud České republiky tedy toto rozhodnutí zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta druhá ). K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu