Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4051/2009

30

Cdo 4051/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

BAYTON, a. s.

, se sídlem v Praze 9, Slévačská 744/1, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1601/47, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované TH REAL, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009, č.j. -238, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se zamítá

.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou

nemá

žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně

je povinna

zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Fráni, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. července 2008, č.j. -165, určil, že

„žalobce BAYTON, a. s., IČ: 00674249, se sídlem Slévačská 744/1, Praha 9, je vlastníkem budovy č.p. 1398 v Ř. na pozemku parc. č. 1168/4, kat. území Ř. 729701, dále vlastníkem pozemku parc. č. 1168/4, kat. území Ř. 729701 a vlastníkem pozemku parc. č. 1168/3, kat. území Ř. 729701.“

, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že pro převod předmětných nemovitostí (na základě směnné smlouvy) ze státu na žalovanou nebyly splněny podmínky podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále též „,“ nebo „zákon o majetku ČR“), ve znění platném ke dni uzavření předmětné směnné smlouvy. Nemovitosti představují kulturní památku. V rozhodné době, tj. v den právních účinků vkladu vlastnického práva na základě shora uvedené směnné smlouvy, vyžadoval převod těchto nemovitostí splnění několika podmínek. Především se jednalo o podmínku trvalé nepotřebnosti majetku podle zákona o majetku ČR. Dále o podmínku podle téhož zákona vyžadující schválení smlouvy Ministerstvem kultury České republiky (dále již „Ministerstvo kultury“). Žádná z těchto podmínek v den podpisu smlouvy splněna nebyla. Usnesení vlády České republiky (dále již „vláda ČR“), na které odkazoval žalovaný, nelze považovat za podklad pro uzavření směnné smlouvy, neboť toto usnesení bylo přijato před nabytím účinnosti zákona o majetku ČR. Uvedené usnesení by bylo podkladem pro zápis do katastru nemovitostí pouze v případě, že by k uzavření smlouvy došlo před tím, než nabyl zákon o majetku ČR účinnosti, tedy nejpozději dne 31. prosince 2000. K uzavření smlouvy však došlo dne 5. března 2001, tedy za účinnosti zákona o majetku ČR, a proto všechny kroky související s touto směnou měly být činěny v souladu s uvedeným zákonem. K argumentu žalované, že když ke schválení směnné smlouvy došlo před účinností zákona o majetku, lze toto schválení považovat za platné, bez ohledu na zákon účinný v době uzavření smlouvy, soud prvního stupně uvedl, že jestliže přechodná ustanovení zákona o majetku ČR výslovně neřeší případy časového střetu staré a nové právní úpravy, je na místě obecná právní zásada, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem včetně otázek jejich vzniku, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí již výlučně tímto právem novým. Směnná smlouva je tedy z vyložených důvodů absolutně neplatná, neboť tento právní úkon odporoval zákonu, eventuálně jej přinejmenším obcházel ( obč. zák.). Proto na základě tohoto právního úkonu nemohly vzniknout právní vztahy. K dodatečně předložené schvalovací doložce Ministerstva kultury ze dne 19. června 2008, č.j. 5856/2007, soud prvního stupně uvedl, že v tomto směru se ztotožňuje s argumenty žalobkyně, tj. že i za předpokladu, že by taková doložka byla způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky v podobě platnosti předmětné směnné smlouvy, tyto právní účinky prokazatelně nastaly v souladu s zákona o majetku ČR teprve v okamžiku vyhotovení doložky, tedy až ke dni 19. června 2008.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po provedeném odvolacím řízení, v němž zčásti zopakoval a také doplnil dokazování, se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pro rozhodnutí v dané věci bylo zásadní posouzení předběžné otázky, zda směnná smlouva ze dne 5. března 2001 byla uzavřena platně, když tuto smlouvu je třeba posuzovat jako celek, neboť jde o jedinou směnnou smlouvu, nikoli o dvě samostatně uzavřené smlouvy kupní. Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit v tom, že za stavu, kdy smlouva byla uzavřena dne 5. března 2001, je nutno její platnost posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření včetně zákona o majetku ČR, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001. Odvolací soud vzal za prokázáno, že vláda ČR svým usnesením ze dne 12. července 2000 číslo 709 souhlasila se směnou majetku ve vlastnictví státu (objekt č.p. 192 se stavebním pozemkem p.č. 502, parcely č. 512, č. 513 a č. 515, vše v katastrálním území M. S. – dále též „ubytovna T.“) za majetek ve vlastnictví žalobkyně (objekt č.p. 1177 část D se stavební parcelou č. 1168/4 a parcelou č. 1168/3 – dále též „ubytovna Ř.“) s tím, že směna bude provedena bez nároku na doplatek hodnoty ze strany státu, a uložila zajištění realizace směny ministru vnitra. Vláda ČR takto rozhodla na základě žádosti Ministerstva vnitra ze dne 19. června 2000 o udělení souhlasu ke směně nemovitostí v právu hospodaření Ministerstva vnitra z důvodu nakládání s přebytečným nemovitým majetkem, když s touto žádostí v připomínkovém řízení vyslovilo souhlas Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo dopravy a spojů a Ministerstvo financí. Odvolací soud s odkazem na § 21 odst. 1, 2 zákona o majetku ČR konstatoval, že pokud vláda ČR po předchozím vyjádření Ministerstva financí povolí výjimku z podmínky trvalé nepotřebnosti, není (již) podmínkou platnosti smlouvy o převodu věci schválení Ministerstvem financí podle § 22 odst. 3 cit. zák., ani schválení Ministerstvem kultury podle § 22 odst. 4 téhož zákona. V daném případě se k navrhované směně Ministerstvo financí v rámci připomínkového řízení vyjádřilo, vláda ČR tuto směnu svým usnesením schválila, takže toto její rozhodnutí lze chápat jako povolení výjimky z podmínky trvalé nepotřebnosti podle zákona o majetku ČR., a za tohoto stavu již k platnosti předmětné směnné smlouvy nebylo zapotřebí souhlasu Ministerstva financí ani Ministerstva kultury. Skutečnost, že uvedené usnesení vlády ČR bylo vydáno ještě před účinností , neznamená, že by toto rozhodnutí nemohlo způsobit účinky tímto zákonem požadované. Rozhodující je, zda z hlediska obsahu požadavků tohoto zákona předmětné rozhodnutí odpovídá; tato podmínka byla v daném případě podle odvolacího soudu splněna. Ani z ustanovení zákona o majetku ČR nebylo možno dovodit, že by příslušné rozhodnutí, vydané ještě před účinností cit. zákona, nemělo způsobit zamýšlené následky. Účelem přijetí zákona o majetku ČR bylo mimo jiné zajistit, aby převody státního majetku probíhaly za jasně daných pravidel transparentním způsobem, což se v daném případě stalo. Za tohoto stavu bylo požadavkům uvedeným v učiněno zadost. Lpění na požadavku, aby v případě, kdy usnesení vlády ČR bylo vydáno ještě před účinností a příslušná smlouva nebyla uzavřena do 31.12. 2000, byl celý rozhodovací proces příslušných orgánů znovu opakován, představuje podle názoru odvolacího soudu přepjatý formalismus, což platí i pro námitku žalobkyně, že souhlas vlády ČR, obsažený v jejím usnesením ze dne 12. července 2000, byl konzumován již původní směnnou smlouvou ze dne 28. prosince 2000, neboť následně uzavřená směnná smlouva ze dne 5. března 2001 je s původní smlouvou obsahově totožná. Stran specifikace ubytovny Ř. v usnesení vlády ČR ze dne 12. července 2000 číslo 709 odvolací soud uvedl, že je sice pravdou, že již rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. března 2000 bylo ubytovně uděleno č.p. 1398, a nic tedy nebránilo, aby toto číslo popisné bylo již v usnesení uvedeno, avšak za stavu, kdy bylo prokázáno, že původní část D objektu č.p. 1177 je totožná s objektem č.p. 1398, nemá skutečnost, že ve zmíněném usnesení byla ubytovna Ř. specifikována bez použití tohoto údaje, za následek neplatnost předmětné směnné smlouvy. „Tento závěr vyplývá z listinných důkazů provedených v průběhu odvolacího řízení (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí, geometrický plán, stavební plán ubytovny Ř.), kolaudačním rozhodnutím ze dne 10.3. 1998 bylo povoleno užívání stavby »ubytovna ČKD – objekt D« na pozemku parc. č. 1168 v k.ú. Ř., v usnesení vlády ČR ze dne 12.7. 2000 č. 709 se uvádí, že objekt č.p. 1177 část D je postaven na nově vzniklé parcele č. 1168/4 o výměře 1077 m2, oddělené geometrickým plánem č. 53/1999 ze dne 9.12. 1999, z tohoto geometrického plánu je patrné, že parcela č. 1168/4 o výměře 1077 m2 byla oddělena z původní parcely č. 1168/2, z rozhodnutí o určení č.p. ze dne 2.3. 2000 vyplývá, že objekt č.p. 1398 je postaven na parcele č. 1168/4 v k.ú. Ř. o výměře 1077 m2, i toto rozhodnutí výslovně odkazuje na uvedený geometrický plán. Těmito listinami je tedy jednoznačně prokázána totožnost objektů v k.ú. Ř. uvedených ve zmíněném usnesení vlády ČR a v předmětné směnné smlouvě ze dne 5.3. 2001.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 cit. par. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Stran prvně uvedeného dovolacího důvodu dovolatelka v dovolání předně zevrubně popisuje genezi případu od okolností, jež předcházely uzavření první směnné smlouvy ze dne 28. prosince 2000, až po uzavření druhé směnné smlouvy, připomíná právní úpravu platnou v době uzavření první směnné smlouvy (která byla posléze v důsledku odstoupení zrušena) a zdůrazňuje, že objekt ubytovny T. byl ke dni 5. března 2001 prohlášenou kulturní památkou a jeho směna za ubytovnu Ř. se nemohla platně uskutečnit bez schválení Ministerstvem kultury ve smyslu zákona o majetku ČR. O schválení druhé směnné smlouvy ze dne 5. března 2001 Ministerstvem kultury podle posledně uvedeného paragrafu muselo být v souladu s téhož zák. rozhodnuto písemně, a to na základě zdůvodněné a doložené žádosti Ministerstva vnitra, přičemž toto schválení muselo být podle téhož zákona poskytnuto k již uzavřené (druhé) směnné smlouvě. Ke dni 7. března 2001, kdy bylo na základě uvedené směnné smlouvy zahájeno řízení o povolení vkladů (vlastnických práv) odpovídajících předmětné směně, ovšem tato (druhá) směnná smlouva nebyla schválena Ministerstvem kultury ve smyslu zákona o majetku ČR. Právní úkon, který nebyl schválen ve smyslu cit. zák. Ministerstvem kultury nebo ve smyslu téhož zákona vládou ČR, není platným právním úkonem a nemůže způsobit zamýšlené právní účinky. Dovolatelka rovněž poukazuje na nesprávné označení ubytovny Řepy, zdůrazňuje, že usnesení vlády ČR číslo 709 uvedenou budovu ztotožňuje s číslem popisným 1177 v katastrálním území Ř., které náleželo a stále náleží zcela jiné budově. Toto usnesení vlády ČR proto nemohlo býtu sloužící jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí. Dále dovolatelka poukazuje na pochybení Katastrálního úřadu Praha – město z hlediska jeho postupu ve vkladovém řízení a zaujímá právní názor, že usnesení vlády ČR číslo 709 nemůže být schválením směny ubytovny T. za ubytovnu Ř., neboť toto usnesení bylo přijato v době, kdy zákon o majetku ČR nebyl účinný, přičemž „k pokusu uzavřít Druhou směnnou smlouvu však došlo až poté, co ZMČR nabyl účinnosti.“ Na uvedeném nemohla nic změnit ani schvalovací doložka Ministerstva kultury číslo 5865/2007 ze dne 19. června 2008. Dovolatelka v další části svého dovolání poukazuje na (vnitřní) rozpornost odvolacím soudem zaujatého právního názoru. „Odvolací soud nejprve konstatuje, že účelem přijetí ZMČR je zajistit, aby převody státního majetku probíhaly za jasně daných pravidel transparentním způsobem, když přitom hned vzápětí dospívá k názoru, že směna T. p. za Ubytovnu tomuto zákonu vyhovuje.“ Vytýká rovněž odvolacímu soudu způsob aplikace zákona o majetku ČR. Druhý dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu, dovolatelka spatřuje ve způsobu, jakým byla prostřednictvím usnesení vlády ČR číslo 709 ztotožněna budova ubytovny Ř. Toto své zjištění odvolací soud zdůvodnil mimo jiné také nesprávným předpokladem, že cit. vládní usnesení nebylou sloužící jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí ve smyslu , o katastru nemovitostí České republiky. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání dovolatelky se písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila pouze vedlejší účastnice na straně žalované, v němž obšírně a nesouhlasně reagovala na dovolatelkou uplatněnou dovolací argumentaci. Vedlejší účastnice poukazuje na své právo na legitimní očekávání, do kterého dovolatelka zasahuje podanou žalobou. S odkazem na citovaná ustanovení zákona o majetku ČR pak dospívá k závěru, že pokud vláda ČR po předchozím vyjádření Ministerstva finanční povolí výjimku z trvalé nepotřebnosti, není podmínkou platnosti smlouvy o převodu věci schválení Ministerstvem financí, ani schválení Ministerstvem kultury. Vláda ČR rozhodla a schválila podmínky směny nemovitostí ubytovny T. za ubytovnu Ř. Rozhodla tak sice v době, kdy zákon o majetku ČR nebyl účinný, nicméně toto usnesení nepozbylo vstupem cit. zákona účinnosti či platnosti ani nebylo zrušeno, jak se mylně domnívá dovolatelka. V opačném případě by docházelo k neúměrné a nesmyslné byrokratické zátěži, kdy po projití schvalovacím procesem, který je nepochybně časově a finančně náročný, by – ač k tomu nebyl jakýkoliv důvod a zákon o majetku ČR nestanovil žádné jiné podmínky, které by měly být splněny navíc poté, co vstoupil v účinnost – musel celý proces začít znovu. Vedlejší účastnice nesouhlasí ani s druhým – dovolatelkou uplatněným – dovolacím důvodem týkajícím se nesprávného skutkového zjištění. Z doplnění dokazování před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že původní část D objektu č.p. 1177, jejíž směna byla cit. vládním usnesením schválena, je totožná s objektem č.p. 1398. V druhé směnné smlouvě, která byla podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, byla tato nemovitost řádně identifikována ve smyslu katastrálního zákona. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a druhá směnná smlouva byla platně uzavřena.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, , jímž byl změněn (), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009. Poněvadž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. dubna 2009, Nejvyšší soud tuto věc projednal a rozhodl podle účinného do 30. června 2009.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením , přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (, věta první ) a poté dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu Předpokladem opodstatněnosti tohoto dovolacího důvodu je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v až Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné zpochybňovat ani jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze napadat.

Jak vyplývá z čl. XIV dovolání, dovolatelka polemizuje s dílčím, avšak pro rozhodnutí ve věci zásadně významným, skutkovým zjištěním odvolacího soudu týkajícím se ztotožnění budovy ubytovny Ř. v usnesení vlády ČR ze dne 12. července 2000 číslo 709 označené jako „Objekt v P. v obci P., katastrálním území Ř. s nově vzniklou stavební parcelou č. 1168/4 (zastavěná plocha, výměra 1077 m2) oddělenou geometrickým plánem č. 53/1999 ze dne 9. prosince 1999 ze stavební parcely č. 1168/2 (zastavěná plocha, výměra 4 202 m2).“ Dovolatelka argumentuje a v tomto směru správnost skutkového zjištění odvolacího soudu zpochybňuje tím, že v cit. vládním usnesení je uvedena zcela jiná budova, než která byla v předmětné směnné smlouvě označena jako ubytovna Ř. Dovolatelka však již nijak nevytěsňuje důkazní verifikaci, na základě které odvolací soud dospěl k závěru o identitě téže budovy jak byla specifikována v uvedeném vládním usnesení a v posléze uzavřené směnné smlouvě, na jejímž základě příslušný katastrální úřad provedl vklad vlastnických práv ve prospěch účastníků této smlouvy. Jinými slovy řečeno, dovolatelka ve svém dovolání nijak nezpochybňuje, že by předmětný dílčí skutkový závěr, který odvolací soud učinil na základě procesně nijak nezatíženého dokazování, neměl oporu v provedených důkazech, nebo že by odvolací soud nevzal v úvahu právně rozhodné skutečnosti či takové skutečnosti pominul, ač byly provedenými důkazy prokázány, případně že by v jím učiněném hodnocení důkazů byl zaznamenám logický rozpor anebo že by jím učiněný výsledek hodnocení důkazů neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu ve smyslu až

Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelka neuplatnila dovolací důvod ve smyslu důvodně.

Dovolatelka ve svém dovolání dále uplatnila a zevrubně zdůvodnila také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě k předmětnému majetkoprávnímu úkonu (směně předmětných nemovitostí) došlo již za účinnosti , který mimo jiné obsahoval následující pravidla chování:

„Převody vlastnictví§ 21

(1) Nejde-li o prodej zboží v obchodě nebo jiný smluvní převod v rámci stanoveného předmětu činnosti, lze do vlastnictví právnické nebo fyzické osoby smlouvou převést pouze věc, která je pro stát trvale nepotřebná (§ 14 odst. 7, § 19 odst. 3).

(2) Ze závažných důvodů a po předchozím vyjádření Ministerstva financí může vláda povolit výjimku z podmínky trvalé nepotřebnosti podle odstavce 1. Tím není dotčen postup podle ustanovení § 22 odst. 1 a 2; ustanovení § 22 odst. 3 až 6 a § 23 se však nepoužijí.

§ 22

(1) Při úplatném převodu věci se cena sjednává16)

[16) , o cenách, ve znění pozdějších předpisů]

nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.35)

[35) například a násl. ]

Zásady postupu při zjišťování zájemců o koupi, nepůjde-li o přímý prodej vybrané osobě, upraví prováděcí předpis.

(2) Bezúplatně lze věc převést pouze ve veřejném zájmu, anebo je-li bezúplatný převod hospodárnější než jiný způsob naložení s věcí nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis. (...).

Postup při povolování výjimek, schvalování a poskytování předchozích souhlasů§ 44

(1) Výjimky se povolují a schválení a předchozí souhlas podle tohoto zákona se poskytují pouze pro jednotlivé případy a jsou součástí projevu vůle a právního úkonu státu (§ 7). Na toto rozhodování se nevztahují předpisy o správním řízení34) a učiněná rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem.

(2) O povolení výjimky (§ 21 odst. 2, § 26 odst. 1, § 27 odst. 4 a § 34 odst. 3), schválení (§ 12 odst. 2 a 6, § 22 odst. 3 až 6, § 23, 32 a 36) i předchozím souhlasu (§ 4 odst. 1, § 12 odst. 4, 7 a 8, § 28 odst. 3 a § 30 odst. 2) se rozhoduje písemně a na základě zdůvodněné a doložené žádosti příslušné organizační složky (§ 9 a 11). Má-li organizační složka svého zřizovatele anebo spadá pod věcně příslušný ústřední správní úřad, předkládá její žádost se svým vyjádřením tento zřizovatel nebo ústřední správní úřad.

(3) Výjimka se povoluje a schválení se poskytuje k již uzavřené smlouvě nebo jinému provedenému právnímu úkonu, pokud to jeho povaha nebo zvláštní právní předpisy nevylučují. V případě veřejné dražby40) [40) , o veřejných držbách] se výjimka povoluje a schválení se poskytuje před navržením dražby, popřípadě před uzavřením smlouvy o provedení dražby.

(4) Povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou platnosti64) [64) ] právního úkonu, k němuž se poskytují.

(5) Povolenou výjimku, schválení a daný předchozí souhlas lze dodatečně odejmout anebo pro ty účely stanovené podmínky změnit pouze v případech, kdy po rozhodnutí v uvedených věcech vyjdou najevo závažné skutečnosti, které nebyly známy v době rozhodování a měly by na původní rozhodování podstatný vliv. Tak lze postupovat pouze do doby, než nastanou účinky právního úkonu.“

Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud při rozhodování vycházel též ze skutkového zjištění, že usnesením ze dne 12. července 2000 číslo 709, vláda ČR souhlasila se směnou majetku ve vlastnictví státu – specifikovaných nemovitostí (ubytovna T.) „za majetek ve vlastnictví žalobkyně (objekt který odvolací soud na základě dokazování ztotožnil s objektem se stavební parcelou č. 1168/4 a parcelou č. 1168/3“ (ubytovna Ř.) s tím, že směna bude provedena bez nároku na doplatek hodnoty ze strany státu, a uložila zajištění realizace směny ministru vnitra.“ Vláda ČR tak rozhodla na základě žádosti Ministerstva vnitra ze dne 19. června 2000 o udělení souhlasu ke směně nemovitostí v právu hospodaření Ministerstva vnitra z důvodu nakládání s přebytečným nemovitým majetkem státu. K této žádosti se před rozhodnutím vlády vyjádřilo (i) Ministerstvo financí.

Prostřednictvím ustanovení až byla provedena právní úprava obsahující zásady pro zcizování věcí s tím, že cit. zák. obsahuje výjimku z této procedury potud, že v závažných důvodech a za předchozího vyjádření Ministerstva financí může vláda ČR povolit výjimku z podmínky trvalé nepotřebnosti podle odst. 1 téhož par. Jak přitom vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o majetku ČR, použití této možnosti (roz. povolení výjimky) se předpokládá zejména v těch situacích, kdy převod bude třeba realizovat bez ohledu na konkrétní potřeby dotčené organizační složky ve veřejném zájmu, v souvislosti s plněním závazků České republiky z mezinárodních smluv [(např. jako člena NATO); v daném případě Ministerstvo vnitra v uvedené žádosti mimo jiné uvedlo: „Důvodem uvažované směny je stále nedostatečná ubytovací lůžková kapacita pro příslušníky Policie ČR na území hlavního města P. Směna nabývá v současné době na významu a důležitosti, neboť je zahrnuta do příprav na září letošního roku pro potřeby Policie ČR v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Navrženou směnu lze hodnotit jednoznačně za velmi přínosnou a to i vzhledem ke stavebně technickému stavu objektu v ulici T., který by mohl být řádně využíván až po případné náročné rekonstrukci, která by si vyžádala finanční investiční prostředky ve výši cca 150 mil. Kč]. Vzhledem k tomu, že zákon o majetku ČR ani jiný právní předpis v přechodných ustanoveních neupravoval ani nyní neupravuje otázky týkající se též dosud učiněných úkonů před nabytím jeho účinnosti, správně se odvolací soud zabýval řešením této otázky, tj. zda již učiněné rozhodnutí vlády ČR (cit. usnesení) z formálních i materiálních důvodů naplňuje podmínky institutu vládní výjimky ve smyslu či nikoliv. Odvolací soud také rovněž správně neopomenul vydané usnesení vlády ČR konfrontovat nejen s dikcí posledně cit. par., ale též i se shora již cit. ustanovením zákona o majetku ČR. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že cit. vládní usnesení – vzhledem k jeho obsahu - lze považovat za vládní výjimku ve smyslu zákona o majetku ČR. Jakkoliv z ustanovení až 4 téhož zákona vyplývá, že zákon předpokládá povolení (vládní) výjimky až v okamžiku uzavření [z hlediska platnosti však touto výjimkou podmíněné(ho)] smlouvy, resp. právního úkonu [viz arg.: „Výjimky se povolují (...) pouze pro jednotlivé případy“ (), „O povolení výjimky (...) se rozhoduje písemně a na základě zdůvodněné a doložené žádosti“ (), „Výjimka se povoluje (...) k již uzavření smlouvě nebo jinému provedenému právnímu úkonu“(), „Povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž se poskytují.“ ()], nelze podle názoru Nejvyššího soudu současně dovodit, že byla-li vládou taková výjimka (teprve) k zamýšlenému uzavření smlouvy, resp. právního úkonu již povolena, není tím (bez dalšího) splněna podmínka platnosti následně učiněného právního úkonu. Tedy že následně uzavřená smlouva, resp. právní úkon je ve smyslu ustanovení obč. zák. (absolutně) neplatný z důvodu, že vláda takovou výjimku učinila nikoliv (až) po uzavření předmětné smlouvy, resp. po provedeném právním úkonu, nýbrž (již) před uzavřením této smlouvy, resp. ještě před provedením takového právního úkonu. Podstatný je totiž obsah přijatého usnesení coby písemného rozhodnutí vlády ČR, jež má v tomto případě směřovat k zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu. Z takového vládního usnesení – aby mohlo ve spojení s předmětným právním úkonem vyvolat zamýšlený právní důsledek - tedy musí vyplývat nejen to, že vláda ČR činí konkrétní výjimku z podmínky trvalé nepotřebnosti majetku, resp. (ne)movité věci, ale též i informace, k jakému právnímu úkonu se má taková výjimka (v níž je logicky i konzumováno jinak zákonem požadované schválení uzavřené smlouvy či provedeného právního úkonu tím kterým ministerstvem) vztahovat. Z podkladových materiálů pak musí být dále zřejmé, že vláda ČR tak rozhodla na základě zdůvodněné a doložené žádosti příslušné organizační složky státu (srov. zákona o majetku ČR), resp. jejího zřizovatele nebo ústředního správního úřadu (srov. cit. zák.). Kromě toho z vládního rozhodnutí – tím, že bylo učiněno a priori (ještě před uzavřenou smlouvou či provedeným právním úkonem) – pochopitelně musejí také vyplývat esenciální náležitosti předmětného právního úkonu (smlouvy).

V těchto verifikačních limitech se odvolací soud při meritorním rozhodování, vycházeje z logických úvah a s přihlédnutím ke smyslu a účelu institutu vládní výjimky, zabýval otázkou platnosti předmětné směnné smlouvy, přičemž přesvědčivě vyložil všechny věcné argumenty, které jej vedly k právnímu závěru, že z vyložených důvodů předmětná směnná smlouva není postižena absolutní neplatností, neboť (jinými slovy nyní vyjádřeno) usnesení vlády ČR ze dne 12. července 2000 číslo 709 je – vzhledem k jeho obsahu - podřaditelné pod ustanovení Tedy představuje rozhodnutí vlády ČR, kterým byla povolena výjimka z podmínky trvalé nepotřebnosti ve smyslu odst. 1 téhož par. vztahující se k zamýšlené směně (v usnesení specifikovaných) nemovitostí a za podmínek blíže rozvedených tímto rozhodnutím.

Pro úplnost nutno zdůraznit, že vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel z nesprávného předpokladu, že předmětné usnesení vlády ČR „nebylou jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí ČR ve smyslu KZ“, pak zcela pominula ustanovení a dále obč. zák. upravující smluvní převod vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Při nabývání vlastnictví k nemovitosti, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, je totiž nutno rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě smlouva, a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté nemovitosti do katastru nemovitostí. Předmětné usnesení vlády ČR zde nepředstavuje právní důvod (titul), nýbrž je podmínkou platnosti uvedené smlouvy (titulu).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních , , b) a , a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a žalovanou vychází z , , a a skutečnosti, že žalované, která měla v tomto dovolacím řízení procesní úspěch, žádné (účelně vynaložené náklady) nevznikly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a vedlejším účastnící na straně žalované bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , neboť na žalující straně intervenující vedlejší účastnice má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z paušální odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky 20.000,- Kč určené podle , snížená podle (vzhledem k tomu, že advokát vedlejší účastnice v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby spočívající v podání písemného vyjádření k dovolání) o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč], a dále z náhrady hotových výdajů podle , v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce vedlejší účastnice na straně žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží vedlejší účastnici vedle odměny za zastupování jejím advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka 2.060,- Kč odpovídající (20%) dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč je tedy dovolatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, a to k rukám jejího advokáta ( ).

Nesplní-li dovolatelka dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může vedlejší účastnice podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 19. ledna 2011

JUDr. Pavel V r c h a , v. r.

předseda senátu