Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5098/2009

32 Cdo 5098/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci  žalobkyně InterCora, spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 47714018, zastoupené Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému RNDr. L. V., zastoupenému JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, o 1 000 000  Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci   pod  sp. zn. , o dovolání  žalovaného proti  rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. -115, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku,   jímž  Vrchní soud  v Praze  potvrdil rozsudek Krajského soudu  v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne                     4. listopadu 2008, č. j. -79, kterým bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné  podle  ve  znění  účinném  do 30. června 2009 – dále též jen „ “ (srov. čl. II. bod 12. přechodných  ustanovení   , kterým  se  mění   , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že  jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí  v rozsahu, v němž  odvolací  soud  potvrdil   rozsudek   soudu   prvního   stupně ve vyhovujícím výroku  ve  věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud řešil otázku vzniku práva žalobkyně na vrácení poskytnuté zálohy  ve výši 1 000 000 Kč v  důsledku zániku  závazku  uzavřít  budoucí  kupní  smlouvu (§ 292 odst. 3 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) v souladu s hmotným právem a rozhodovací praxí soudů. Dovolatel se totiž zásadně mýlí, dovozuje-li v dovolání, že k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu § 292 odst. 3 obch. zák. může dojít pouze za předpokladu, že závazek k uzavření budoucí smlouvy ve smyslu § 289 odst. 1 obch. zák. převezme pouze jedna ze smluvních stran. Odvolací soud správně posoudil, že pokud závazek uzavřít kupní smlouvu převzaly obě smluvní strany, pak byly současně v postavení oprávněného i zavázaného, a proto i v tomto případě lze aplikovat ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák. (srov. například shodně Tomsa, M., časopis Právní praxe, ročník 1994, číslo 4, strana 210).

Zásadní  právní  význam  napadeného  rozhodnutí  a  tím i přípustnost dovolání podle nejsou způsobilé založit ani ostatní námitky dovolatele týkající se stanovení několika termínů ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, neboť řešení těchto otázek nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Podle věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem  včetně  toho, jak  jej  dovolatel  obsahově vymezil. Za  situace,  kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje  proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek  přípustný. Nejvyšší  soud  je proto,  aniž nařizoval  jednání ( věta  první ), pro nepřípustnost odmítl [ věta první a o. s. ř].

 O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2011

                                                                                          JUDr. Miroslav Gallus

                                                                                                    předseda senátu