Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2660/2009

25

Cdo 2660/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

R. N.,

zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále, Vranové I., č.p. 397, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 14, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o zaplacení částky 164.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č.j. -62, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č.j. -62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2008, č.j. -45,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce je vlastníkem domu č.p. 263 v Hradci Králové a domáhal se proti státu zaplacení rozdílu mezi výší regulovaného a ekonomického nájemného za jeden z bytů v domě nájemkyně B. V. za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2004.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č.j. -45, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 164.400,- Kč s příslušenstvím a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno jiným orgánem ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Soud se ztotožnil s argumentací žalované, že za činnost veřejné moci nelze považovat legislativní činnost, což vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. . Nečinnost státu spočívající v nevydání příslušného předpisu o nájemném nezakládá vznik povinnosti státu nahradit škodu těm, kterým v důsledku legislativní nečinnosti státu vznikla majetková újma. se ve smyslu ustanovení vztahuje pouze na škodu způsobenou konkrétním rozhodnutím, které následně bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, nebo za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu podle uvedeného zákona se nevztahuje na jakoukoliv škodu způsobenou veřejnou mocí jako takovou. Ten, jemuž vznikla škoda v důsledku nedostatečné legislativní činnosti státu, se proto nemůže domáhat náhrady škody podle

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č.j. -62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dospěl ke správnému závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle Dodal, že proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu ČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Dále uvedl, že nelze dovodit, že by Ústavní soud ČR stanovil zákonodárnému sboru závazné lhůty k přijetí nového právního předpisu, jelikož Ústavní soud touto pravomocí nedisponuje. Odvolací soud zdůraznil, že Ústavní soud založil svými nálezy odpovědnost státu za dřívější nepřijetí právní regulace nájemného, čímž byla otevřena možnost uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé nemožností jednostranného zvýšení nájemného za dobu neexistence zvláštního právního předpisu. To však podle odvolacího soudu předpokládalo aktivitu pronajímatele, který se neúspěšně pokusil dohodou změnit dvoustranný závazkový vztah (nájemní smlouvu). Pronajímatel se mohl domáhat ekonomického nájemného též soudní cestou, a v případě neúspěchu náhrady škody proti státu. V tomto případě však byla žaloba proti nájemci vzata zpět, takže uvedená podmínka subsidiarity, kterou je podle odvolacího soudu případný nárok vůči státu podmíněn, nebyla splněna.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , přičemž dovolací důvod uvádí podle Dovolatel tvrdil, že předmětná žaloba vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , ve kterém byla připuštěna odpovědnost státu za škodu způsobenou pronajímateli tím, že jeho důvodný požadavek vůči nájemci na zaplacení rozdílu mezi tržním a regulovaným nájemným nebude uspokojen. V průběhu řízení vzal žalobce zpět svoji žalobu proti nájemkyni bytu, a to se zřetelem na právní názor Nejvyššího soudu, že se nelze zpětně za dobu před podáním žaloby domáhat na nájemci bytu zaplacení rozdílu mezi tržním a regulovaným nájemným z bytu. Dovolatel považoval za zásadně právně významnou otázku, zda podmínkou úspěšnosti žaloby na náhradu škody vůči státu je předchozí neúspěch v soudním řízení o zaplacení rozdílu mezi tržním a regulovaným nájemným proti nájemkyni. Dovolatel též označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze kterého vycházel odvolacího soud, za překonaný, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. V doplnění dovolání ze dne 11. 5. 2009 dovolatel upozornil na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. . Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení ( ), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení , rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II ) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. 11. 2008.

Vzhledem k současné judikatuře Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. , publikovaném pod č. 136/2009 Sb., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na peněžité plnění proti státu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR nezakládá nárok na náhradu škody podle , byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. (R 7/2008), v němž s poukazem na , a y byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. ).

Na tomto nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. je v rozporu s Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, , a 4 y a y, a proto ji podle zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle y ( , ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle písm. a) a b) y Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem]. Jelikož nepřijetí zákona Parlamentem České republiky není nesprávným úředním postupem, nelze uvažovat ani o případném narušení dělby moci vydáním soudního rozhodnutí, které by toto jednání za nesprávný úřední postup označilo.

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. .

V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o ), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

V dané věci byl žalobou, podanou dne 19. 4. 2006, uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu ušlého zisku za dobu od 1. 5. 2003 do 30. 12. 2004 a podle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze nárok proti státu za dobu před podáním žaloby uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Čl. 11 y zakotvuje právo každého vlastnit majetek a v odst. 4 stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , věta za středníkem, odst. 3, věta první ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů vyslovených v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda žalobci náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle d, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva spočívá na odlišném skutkovém podkladě, než je nárok na náhradu ušlého zisku, takže jeho výše nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný ( , věta za středníkem, a ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Robert Waltr , v. r.

předseda senátu