Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 41/2010

-73

U S N E S E N Í

PROFI CREDIT Czech, a. s.

, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, vedené u Krajského soudu

v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. ,

o insolvenčním návrhu věřitele RainLeas, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně,

Mlýnská 326/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25 25 94 58, zastoupeného

JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12,

PSČ 120 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, o dovolání navrhujícího věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2010,

č. j. , -53, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2010,

č. j. , -53, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. ledna 2010, č. j. -41, zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel RainLeas, s. r. o. v likvidaci (dále jen „navrhující věřitel“) domáhal zjištění úpadku dlužníka PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen „dlužník“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení , , , , o úpadku a způsobech jeho řešení ( )

a na „zjištění“, která učinil z listin doložených navrhujícím věřitelem – dospěl k závěru,

že insolvenční návrh není opodstatněný, jelikož navrhující věřitel nedoložil tvrzenou pohledávku za dlužníkem a neosvědčil ani to, že by dlužník měl splatné pohledávky (správně „závazky“) vůči dalším označeným věřitelům.

Přitom zdůraznil, že navrhující věřitel svou pohledávku za dlužníkem ve výši

422,488.903,-Kč, představující ušlý zisk za období let 2000 až 2008 „z mandátní smlouvy uzavřené v roce 1999“, řádně nedoložil. Jde pouze o „tvrzený nárok“, jehož „výše

a především důvod by závisel na obsáhlém dokazování skutečností, zda, v jakém rozsahu

a odkdy měl dlužník povinnosti vůči navrhujícímu věřiteli, zda tyto povinnosti porušil a jak, zda věřiteli vznikla škoda a zda je tato škoda v příčinné souvislosti s porušením povinností dlužníka“. Pro takové dokazování však není v první fázi insolvenčního řízení (tj. do rozhodnutí o insolvenčním návrhu) „dostatečný prostor“. Spornost pohledávky plyne ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. (předmětem řízení je zaplacení pohledávky, ze které navrhující věřitel dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci ve věci projednávané a jejíž existenci dlužník popírá), z jehož obsahu je zřejmé, že již v žalobě je navrhováno provedení desítek důkazů (výslech řady svědků, vypracování znaleckých posudků a čtení listin); ke stejnému závěru o spornosti pohledávky dospěl insolvenční soud i na základě listin doložených navrhujícím věřitelem. Současně doplnil, že dle sdělení „ostatních věřitelů“ (rozuměj věřitelů označených navrhujícím věřitelem) nemá ani vůči nim dlužník splatné závazky.

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhujícího věřitele v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud především akcentoval, že jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku jen tehdy, doloží-li, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to již splatnou ( a ). Teprve prokáže-li navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení

jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle

bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené ( ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele,

jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli.

Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku.

Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu,

zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku. Potud odvolací soud odkázal

na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , (jde o usnesení, které bylo následně občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. září 2010 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z pohledu těchto východisek – pokračoval odvolací soud – je třeba chápat i úpravu rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v ustanovení . Ta je vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle , - dále jen „ “) v případě „sporu o úpadek“, tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

„Pokud navrhovatel předloží způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy ( a 3 ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle bez dalšího zamítnout jak v případě,

že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, tak v případě – jako je tomu v dané věci – že rozsah dokazování,

jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu. I z těchto důvodů nenařizoval odvolací soud jednání k projednání navrhovatelova odvolání, třebaže soud prvního stupně insolvenční návrh zamítnul až po nařízeném jednání“.

Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož

„se navrhovatel nevykázal průkazem svého oprávnění požadovat, aby soud na podkladě

jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka“, když navíc navrhovatel

se v odvolání omezil jen na kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně co do závěru ohledně (ne)existence úpadku dlužníka (rozuměj nedoložení splatných pohledávek jiných věřitelů

za dlužníkem), přičemž jinak nezpochybnil správnost řešení otázky spornosti (a z toho plynoucího neosvědčení) pohledávky, na které zakládal svoji aktivní věcnou legitimaci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhující věřitel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení , ve spojení s ustanovením “ a co do důvodů na ustanovení , tj. namítaje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom shledává v řešení otázek, zda je odvolací soud povinen nařídit ústní jednání o sporné pohledávce vždy, když tak učinil

i soud prvního stupně a účastníci se tohoto práva nevzdali a zda v případě, kdy dlužník (správně „věřitel“) řádně přihlásí pohledávku, která nebyla pravomocně přisouzena,

je insolvenční soud povinen tuto pohledávku přezkoumat a v jakém rozsahu.

Cituje ustanovení a 2 a odkazuje na ustanovení

až 3 , dovolatel zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro to, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání,

když rozhodnutí o tom, zda je dlužník v úpadku, záviselo na „zjištění“ sporných skutečností.

Dále soudy obou stupňů nesprávně posoudily vztah insolvenčního a nalézacího řízení a neprovedly tak dovolatelem navrhované důkazy k existenci a výši jeho pohledávky

za dlužníkem. Přitom nesouhlasí ani se závěry formulovanými Nejvyšším soudem ve shora zmíněném usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , , které podle jeho názoru popírají účel a smysl a nereflektují úmysl zákonodárce, kterým bylo dosáhnout co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Podle dovolatele „se od insolvenčního soudu neočekává zjištění, zda jsou tvrzené skutečnosti pravdivé, ale pouze zkoumání, zda pravdivé být mohou, tedy jejich osvědčení“. K takovému osvědčení je insolvenční soud povinen provést nejen důkazy navržené účastníky řízení, nýbrž i důkazy, které účastníci nenavrhovali.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dlužnice považuje dovolání jak za nepřípustné, tak za nedůvodné.

Dovolání navrhujícího věřitele Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 238a

odst. 1 písm. a/ a ve spojení s i důvodným.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže: a/ se odvolání odmítá,

b/ se odvolací řízení zastavuje nebo přerušuje, c/ odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, d/ se zrušuje rozhodnutí podle , e/ odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (odstavec 2). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odstavec 3).

Podle o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a/ insolvenční soud plně vyhoví návrhu,

kterému nikdo neodporoval, nebo b/ lze o něm rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí

na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování

ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2).

Jak správně v důvodech dovoláním napadeného rozhodnutí zmínil již odvolací soud, Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení a zabýval

v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , . Tam formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při projednání insolvenčního návrhu věřitele

a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení

o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v , není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému rozhodnutí projednat a věcně o něm rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání.

Na shora uvedených závěrech Nejvyšší soud plně setrvává a nemá důvod na nich nic měnit ani v poměrech dané věci.

Skutečnost, že insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele po jednání, přitom ještě sama o sobě neznamená, že by povinnost nařídit k projednání odvolání jednání měl i odvolací soud; jinými slovy, byly-li splněny předpoklady vyžadované pro to, aby insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání ( ), je odvolací soud zásadně oprávněn o odvolání

proti takovému rozhodnutí věcně rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání,

byť insolvenční soud sám rozhodl poté, co ve věci (nadbytečně) jednání nařídil (a provedl).

Přesto Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož k projednání

a rozhodnutí o odvolání věřitele nemusel nařizovat odvolací jednání, za nesprávný.

Jelikož v poměrech projednávané věci mohl odvolací soud o odvolání navrhujícího věřitele věcně rozhodnout, aniž by nařídil k projednání odvolání jednání, jen tehdy směřovalo-li toto odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání ( ), bylo pro posouzení správnosti závěru odvolacího soudu v tomto směru stěžejní, zda o insolvenčním návrhu věřitele insolvenční soud vskutku mohl rozhodnout bez nařízení jednání.

Jakkoli podle ustanovení v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje

za nutné, není pochyb o tom, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání; ustanovení pak upravuje – tím, že stanoví předpoklady, za jejichž splnění lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez nařízení jednání – z tohoto pravidla výjimky. O tom, že v dané věci o žádný z případů vypočtených ve shora zmíněném ustanovení nejde, Nejvyšší soud pochybnosti nemá. Ustanovení větu první přitom nelze vykládat tak, že upravuje další (jiný než z prvního odstavce posuzovaného ustanovení plynoucí) případ, kdy je insolvenční soud oprávněn rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez nařízení jednání; naopak pro případ, kdy rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, určuje, že jednání je nutné nařídit

i tehdy, jde-li o případy podřaditelné ustanovení . Jinými slovy ustanovení věta první upravuje výjimku z výjimky určené ustanovením .

Pro řešení otázky, zda mohl odvolací soud rozhodnout o odvolání navrhujícího věřitele proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl jeho insolvenční návrh, je tak nevýznamné nejen to, zda posouzení otázky aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele je „posouzením, zda je dlužník v úpadku“ ( věta první, ve spojení s ), nýbrž i to, zda odvolatel závěr soudu prvního stupně, že není aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu, v odvolání vůbec zpochybnil.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem

a odst. 3 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta druhá

).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první a ). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne

i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu