Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4886/2009

U S N E S E N Í

Mgr. K. S.,

České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu

se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 2, IČO 49370227, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o 773.085,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.listopadu 2007 č.j. -137, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.956,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2007 č.j. -137, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23.5.2007 č.j. -80 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady mzdy ve výši 105.975,- Kč), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Žalobou podanou v této věci u soudu prvního stupně dne 16.9.2003 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy částku 773.085,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 29.4.1997 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.11.2004 č.j. -180, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2005 č.j. -214, prohlášena za neplatnou (rozsudek nabyl právní moci dnem 14.11.2005). Po žalované, jíž dne 15.5.1997 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, proto požadoval, aby mu za období od 1.7.1997, kdy měl pracovní poměr účastníků skončit na základě podané výpovědi, do 30.11.2005 (s výjimkou období od 3.10.2001 do 18.1.2002) poskytla náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení, řešil odvolací soud – mimo jiné - právní otázku (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru.

Touto právní otázkou, kterou je třeba v projednávané věci posuzovat podle , , ve znění účinném do 30.9.1999 (srov. , ), se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení zák. práce vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost ( a zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením ( zák. práce). Z hlediska promlčení tohoto nároku je nerozhodné, zda v té době již bylo v řízení podle ustanovení zák. práce rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2002 sp. zn. , uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2001 sp. zn. , uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Na uvedených právních názorech, které jsou soudní praxí jako správné přijímány, založil své rozhodnutí o počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce, rovněž odvolací soud, jestliže - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - dovodil, že „promlčecí doba počíná běžet u každé jednotlivé splátky náhrady mzdy podle data splatnosti té které splátky“ a že „s možností uplatnění nároku na náhradu mzdy nijak nesouvisí skutečnost, že v té době případně ještě není rozhodnuto o žalobě na neplatnost rozvázání pracovního poměru“. Uvedený závěr odvolacího soudu však nebyl v dovolání napaden.

Dovolatel v této souvislosti vytýká soudům, že při svém rozhodování vycházely z toho, že promlčecí lhůta k uplatnění nároků žalobce činí tři roky, ačkoli dovolatel „má za to, že zaměstnavatel byl veden úmyslem způsobit žalobci škodu, což prodlužuje promlčecí dobu na 10 let“. Žalobce však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že desetiletá promlčecí lhůta platí pouze pro nároky na náhradu škody (srov. § 263 odst. 3 zák. práce), které mají zcela odlišný charakter (jedná se výhradně o nároky z odpovědnostních práv) i předpoklady svého vzniku (porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, příp. zavinění) než nároky na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, které jsou předmětem tohoto řízení; byť i tyto nároky nepochybně mají sankční a satisfakční povahu, nejedná se o odpovědnostní vztah mezi účastníky pracovního poměru vzniklý na základě výše uvedených předpokladů. Jestliže tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že nároky žalobce na náhradu mzdy požadované za období od 1.7.1997 do 15.9.2000 „jsou promlčené“, protože nebyly uplatněny v tříleté promlčecí době od jejich vzniku (§ 261 odst. 1, § 262 odst. 1, 263 odst. 1 zák. práce), bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Na zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce ( ) nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, že „vzhledem k tomu, že se výrazně změnily poměry a výše průměrných mezd stoupla, mělo taktéž dojít k valorizaci náhrady žalobcovy mzdy“.

V tomto směru nemohou být žádné pochybnosti o tom, že náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, která podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, zásadně nepodléhá žádné „valorizaci“. Uvedený názor vychází z ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, podle kterého může vláda „vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně“, upravit podmínky, výši a způsob toliko u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (s eventuelním dosahem na náhradu nákladů na výživu pozůstalých), a z tzv. „valorizačních“ předpisů (např. , č. 387/1999 Sb., č. , č. 60/2003, č. ) vydaných na základě tohoto zákonného zmocnění, ze kterých výslovně plyne, že průměrný výdělek poškozeného zaměstnance lze upraveným způsobem zvyšovat pro účely náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (na tuto náhradu tedy právní předpis valorizaci omezuje), a zvýšení tedy není použitelné pro případ náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu nemůže být ani námitka dovolatele, jíž soudu prvního stupně vytýká „vadu řízení“ spočívající v tom, že nebyl proveden žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem za účelem stanovení přesné výše náhrady mzdy. Vzhledem k tomu, že tato námitka nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení eventuelně trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto].

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním

- jak vyplývá z jeho obsahu – rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, které má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. o.s.ř), však není dána ani podle ustanovení , a , neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm taxativně vyjmenované. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.4.2007 sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007), a proto dovolací soud nemohl přihlížet ani k námitkám dovolatele vztahujícím se k tomuto výroku.

Protože dovolání žalobce i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.330,- Kč [srov. ., , , , , ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), tedy celkem 6.630,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované advokátka JUDr. Věra Bognárová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 1.326,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a o.s ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 7.956,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2010

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu