Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5422/2008

33

Cdo 5422/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. K.

, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému

Pozemkovému fondu ČR

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaného

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. -86, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. -86, se v měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení

zrušuje

a věc

se v tomto rozsahu vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu požadovaného znění, kterou na něho budou převedeny pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7, 3735/6, nacházející se v katastrálním území Ú. n. L. za kupní cenu 100.000,- Kč. Uvedl, že dne 6. 7. 1998 uzavřel jako budoucí kupující s Ing. V. Š. (budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí smlouvě, v níž bylo sjednáno, že nejpozději do deseti let uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem budou specifikované pozemky. K uzavření realizační smlouvy však nedošlo, neboť Ing. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel a jeho majetek připadl jako odúmrť státu (České republice).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. -57, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel se zůstavitelem Ing. V. Š. dne 6. 7. 1998 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem měl být převod specifikovaných pozemků o celkové výměře 127 687 m2 (mimo jiné i pozemků parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6) nacházejících se v katastrálním území Ú. n. L., které Ing. Š. požadoval vydat v rámci restituce podle Pozemky parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 byly Ing. Š. vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu hlavního města Prahy sp. zn. PÚ 4314/92 ze dne 23. 12. 1997, které nabylo právní moci 2. 2. 1998. Cena, za kterou měly být pozemky kupní smlouvou převedeny, byla smluvními stranami sjednána ve výši 100.000,- Kč a k uzavření kupní smlouvy mělo dojít do 10 let od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Ing. V. Š. dne 25. 1. 1999 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 6. 2001, č. j. -64 byla určena obecná cena majetku spadajícího do dědictví, čistá hodnota dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitele připadá státu (České republice) jako odúmrť; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 6. 2001. Česká republika na základě dědického rozhodnutí nabyla kromě jiného i pozemky, které měly být převedeny do vlastnictví žalobce požadovanou kupní smlouvou. Jako vlastník těchto pozemků je v katastru nemovitostí uvedena Česká republika a jejich správa byla svěřena Pozemkovému fondu ČR. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně a žalovaný, jako právní nástupce (zemřelého) budoucího prodávajícího Ing. V. Š., je povinen podle této smlouvy plnit (tj. uzavřít se žalobcem kupní smlouvu).

Podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2008 oznámila Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že do řízení vstupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. -86, - po částečném zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby - změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. S odkazem na ustanovení uzavřel, že závazek Ing. V. Š. (jako budoucího prodávajícího) ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě na stát nepřešel a žalovaný tudíž není povinen požadovanou kupní smlouvu uzavřít. Připomněl, že zvláštním předpisem je i obč. zák., podle kterého stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá pouze za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady pohřbu stejně jako dědic.

Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že z jeho rozsudku není dostatečně zřejmé, jaké důvody ho vedly k zamítnutí žaloby a jaký právní závěr přijal. Má za to, že odvolacím soudem provedený výklad svědčí v jeho prospěch, neboť i odvolací soud připustil výjimku z aplikace uvedeného zákona, resp. nevyloučil, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí lze této výjimce podřadit. Výrok napadeného rozsudku pak ovšem nekoresponduje s jeho odůvodněním. Kromě toho neměl být v dané věci použit, protože stát nabyl předmětné nemovitosti již k 25. 1. 1999, tj. ke dni smrti Ing. Š., přičemž odvolacím soudem aplikovaný zákon nabyl účinnosti až 1. 1. 2001.

Žalovaný navrhl dovolání žalobce zamítnout. Poukázal na skutečnost, že žalobce se domáhá vydání rozhodnutí, které má konstitutivní účinky. Ve vazbě na je tedy pro právní posouzení věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, tj. správně byla aplikována právní úprava daná

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „“ (srovnej bod 12, čl. II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (, 4 ) a je přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v , / a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněnými dovolacími důvody.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v , jehož prostřednictvím lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká pochybení při aplikaci , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „“); prosazuje především názor, že citovaným zákonem nelze přechod práv a povinností ze zůstavitele na stát poměřovat, neboť nabyl účinnosti teprve po smrti zůstavitele (tedy poté, kdy na stát přešlo vlastnictví k předmětným pozemkům odúmrtí).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.

V posuzované věci je nepochybné, že dědictví po Ing. V. Š. nenabyl žádný dědic, a proto připadlo jako odúmrť státu – České republice.

Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.

Podle § 579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno dlužníkem osobně.

Podle stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním ze závěti, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení , závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. Podle nabývá tento účinnosti dne 1. 1. 2001.

V posuzované věci zemřel Ing. V. Š. po uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, aniž dostál svému závazku uzavřít s žalobcem do 10 let kupní smlouvu sjednaného obsahu (kupní smlouvou mělo být převedeno na žalobce vlastnické právo mimo jiné i k pozemkům parcelních čísel 4272/9, 3735/9, 3735/7 a 3735/6 v katastrálním území Ú. n. L.). Nelze dovozovat, že by povinnost uzavřít kupní smlouvu smrtí Ing. Šálka zanikla podle § 579 obč. zák.; vázanost podle § 50a obč. zák. trvá zásadně i v případě smrti jedné ze smluvních stran. Státu (České republice) připadl majetek z dědictví Ing. V. Š. jako subjektu, jemuž je vyhrazeno právo k věcem, které nemají vlastníka (odúmrť), přičemž vlastnické právo k věcem tvořícím tento majetek (tedy i k předmětným pozemkům) stát nabyl již okamžikem smrti Ing. V. Š., tj. dnem 25. 1. 1999 (§ 462 a § 460 obč. zák.). Tak jako je pro zjištění zůstavitelova majetku zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, je okamžik jeho smrti rozhodný také pro posouzení, zda v té době platná právní úprava zapovídala přechod závazku zůstavitele na stát. Lze proto přisvědčit dovolateli, že odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že závazek zůstavitele Ing. V. Š. ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jíž měly být převedeny pozemky, které stát nabyl odúmrtí, na stát nepřešel, neboť tak stanoví Zmiňovaný zákon nabyl účinnosti teprve 1. 1. 2001 (tedy po smrti Ing. V. Š.) a nemohlo jím být tudíž poměřováno, zda k přechodu závazku Ing. Š. na stát došlo či nikoli (rozhodná pro takový úsudek byla právní úprava v době smrti zůstavitele). Tento závazek nemohl s účinností ustanovení dnem 1. 1. 2001 ani zaniknout, neboť citované ustanovení dopadá až na případy nabytí majetku státem po účinnosti tohoto zákona. Opačný závěr by byl v rozporu s obecnou zásadou zákazu retroaktivity právních předpisů a s legitimním očekáváním účastníků právních vztahů. Jen na okraj dovolací soud dodává, že na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení (na něž se odvolává žalovaný), neboť okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro právní posouzení jen ve věcech, ve kterých rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. V posuzované věci se však žalobce domáhá rozhodnutí, které uvedené důsledky nemá, neboť soud toliko zkoumá, zda existuje povinnost žalovaného uzavřít smlouvu s tím, že s případným deklarováním této povinnosti soudem spojuje zákon stejné důsledky, jako by žalovaný projev k uzavření smlouvy učinil.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval nesprávný právní předpis a jeho rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nadbytečné proto dovolací soud považoval zabývat se dalšími námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost výkladu nesprávně aplikovaného právního předpisu, popř. výhradami k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jelikož dovolání žalobce je důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu