Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4196/2009

U S N E S E N Í

Mgr.

I. B.,

zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 310.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č.j. -55, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č.j. -29, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky 310.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení, jehož předmětem byl spor o ochranu osobnosti, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek do částky 213.500,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně zamítavého výroku co do částky 96.500,- Kč (výrok II.) a dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.)

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že celková doba řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. byla 7 let a 10 měsíců. Tuto hodnotily jako porušující žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, když však žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění v částce 40.000,- Kč shledaly dostatečným. Při stanovení výše odškodnění odvolací soud přihlédl ke kritériím uvedeným v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „“), ve znění , která vyplývají z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a provedl výpočet odškodnění žalobce podle Manuálu Ministerstva spravedlnosti pro aplikaci , jež ovšem, jak odvolací soud zdůraznil, není pramenem práva. Odvolací soud přihlédl při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění ke složitost věci dané rozsáhlým dokazováním a tím, že věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Z těchto důvodů snížil základní odškodnění vypočtené podle Manuálu Ministerstva spravedlnosti na částku 102.500,- Kč o 60%, tj. na částku 41.000,- Kč. Důvody pro jeho další zvýšení ani snížení neshledal, když zejména uvedl, že se nejednalo o řízení typově významné ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. S přihlédnutím k tomu, že částku 40.000,- Kč žalovaná již žalobci vyplatila, zhodnotil odvolací soud shodně se soudem první stupně žalobcův nárok na další odškodnění jako nedůvodný.

Výrok II. rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle , ve spojení s Dovolatel, má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Předkládá dovolacímu soudu dvě otázky. Zaprvé se táže, zda pro aplikaci (dále také „“) je pramenem práva na úrovni podzákonné normy, jež je třeba aplikovat. Zadruhé pokládá otázku, zda charakter věci je určující pro posouzení míry nemajetkové újmy, resp. se ptá, jaká je přiměřená míra odškodnění při zásazích nemateriální povahy.

Své dovolání opírá žalobce jednak o dovolací důvod dle pro nesprávné právní hodnocení a jednak o kvůli vadě řízení. Dovolatel je přesvědčen, že je způsobilým pramenem práva sui generis zavazující orgán státní správy. Odkázal v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Žalobce se pozastavuje nad tím, že i když odvolací soud tento za pramen práva nepovažuje, aplikoval jej a ačkoliv odvolací soud vypočetl nárok žalobce vyšší (byť jen o 1.000,- Kč), než byl uznán žalovanou, nepřiznal mu jej. Dále polemizuje s přiznanou výši odškodnění, kterou považuje za nepřiměřeně nízkou s ohledem na spor, jež byl pro žalobce významný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dovolatel vyslovuje názor, že by přiměřené odškodnění mělo mít svou výší i prevenční charakter, aby vedlo stát ke zrychlení výkonu soudní moci.

Žalobce považuje své dovolání za přípustné také podle proto, že odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu aplikoval právo odlišně a tím změnil napadený rozsudek. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně podle žalobce aplikoval v celé šíři a rozvedl právní hodnocení i ve vztahu ke Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) - dále jen „“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Žalobci nelze přisvědčit v tom, že by přípustnost jeho dovolání vyplývala z Soudy obou stupňů totiž dospěly stran posouzení vzájemných práv a povinností účastníků ke stejným závěrům, když dovodily nedůvodnost nároku žalobce. Podrobnější odůvodnění tohoto závěru odvolacím soudem, při stejném vymezení vzájemných práv a povinností účastníků, diformitu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbytnou pro přípustnost dovolání podle , nezakládá.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. , dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).

Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.

V případě prvého žalobcem vymezeného dovolacího důvodu, tj. otázky závaznosti Manuálu pro aplikaci , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění , na případy odškodňování průtahů v řízení, je odpověď zjevná, a proto nezpůsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, když žalobcem uváděný není vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým způsobem by měla být ustanovení v těchto případech aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a z navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). V daném rozsahu je tedy dovolání žalobce zjevně bezdůvodné. Z toho důvodu je nevýznamný i pomocný výpočet, který odvolací soud provedl pro ověření přiměřenosti žalobci již poskytnutého odškodnění.

Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle , a to včetně posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného, byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudcích ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od právního posouzení v uvedených věcech neodchýlil.

Přípustnost dovolání dle (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle , tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz). Žalobce však, ačkoliv se dovolává i dovolacího důvodu podle , žádnou vadu řízení nespecifikuje a procesně právně významná otázka se z rozhodnutí odvolacího soudu ani nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání podle , ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud podle , ve spojení s a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu