Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3139/2010

U S N E S E N Í

1. H. K.

,

2. M. K. L.

, a

3. T. K. L.

, zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída č. 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. (žalobkyň H. K., T. K. L. a M. K. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, proti žalované

Městské části Praha 6

, 160 00 Praha 6, Československé armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, 160 00 Praha 6, Národní obrany 909/45, o vydání věcí podle ), takto:

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané u soudu 31. 10. 1995 původním žalobcem B. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. -208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s návrhem, a by žalované Městské části Praha 6 bylo uloženo vydat nynějším žalobkyním H. K. (z jedné ideální poloviny), M. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) a T. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 (o výměře 287 m2) v katastrálním území B. (obec Praha). Bylo také rozhodnuto, že uvedené žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované městské části na náhradu nákladů řízení 35.623,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo dále uloženo zaplatit na úhradu zálohově placených nákladů tohoto řízení 7.520,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, č. j. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. -208, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo, aby zaplatily společně a nerozdílně žalované městské části na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení a ) a neshledal odvolání žalobkyň důvodným.

Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vlastnily původně podílové spoluvlastnice K. L. a M. L. (každá z jedné poloviny) a jejich podíly přešly na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 sp. zn. a bývalého Státního notářství pro Prahu 8 sp. zn. . Podle obsahu závětí původních spoluvlastnic, datovaných 15. 6. 1959, měl však podíly obou spoluvlastnic nabýt právní předchůdce nynějších žalobkyň B. K. Ten ve své žalobě z 31. 10. 1995 uplatňoval, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a jako restituční důvod uplatňoval, že tu sporné nemovitosti přešly na stát na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni ve smyslu ustanovení V průběhu tohoto soudního řízení však nebylo zjištěno, zejména z obsahu spisů o projednání dědictví po zemřelých K. a M. L., že by B. K. učinil nějaké prohlášení o odmítnutí dědictví (písemně nebo ústně do soudního protokolu ve smyslu ustanovení dříve platného / /). Nebylo také v řízení doloženo, že by se B. K. jako dědic po zemřelých původních spoluvlastnicích nemovitostí domáhal vůči státu jejich vydání, když nemovitosti přešly na stát jako odúmrť. Odvolací soud dovozoval, že „i když dědictví po K. L. její sestra M. L. zřejmě odmítla v tísni a byl by v jejím případě dán restituční nárok, nebyl B. K. v takovém poměru k M. L., aby na něj restituční nárok přešel v rozsahu v němž M. L. odmítla dědictví po své zemřelé sestře K. L.

Odvolací soud se ztotožnil i s právní mi závěry soudu prvního stupně, že tu v daném případě nedošlo k přechodu sporných nemovitostí na stát bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení ), ani že by tu k odnětí vlastnického práva došlo v důsledku politické perzekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení ). Původní žalobce B. K. odešel do emigrace počátkem 50. let minulého století, ale v době jeho odchodu do emigrace byly vlastnicemi sporných nemovitostí jiné osoby, v roce 1961 a 1963 se bývalé státní notářství o existenci závětního dědice nedovědělo a B. K. se také o dědictví po K. L. a po M. L. nepřihlásil; odvolací soud proto dospěl k závěru, že v případě B. K. „nebyl splněn restituční důvod podle ustanovení “

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení jako věcně správný (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 3. 2010 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 10. 5. 2010 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnuti odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolateky poukazovaly k doložení svého nároku na to, že původní žalobce B. K. uplatnil řádně a včas svůj nárok ve smyslu ustanovení proti žalované městské části, která je v této právní věci povinnou osobou, jež ke dni účinnosti sporné nemovitosti držela (jako majetek svěřený jí Hlavním městem Prahou ke dni podání výzvy k vydání věcí i ke dni podání žaloby v této právní věci).

Dovolatelky dále poukazovaly na to, že původní spoluvlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, K. L. zemřela 4. 6. 1961 a její polovina nemovitostí přešla podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 (sp. zn. ) jako odúmrť na stát. Další původní spoluvlastnice nemovitostí M. L. zemřela 23. 11. 1962 a její polovina nemovitostí přešla na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 8 (sp. zn. ). Dovolateky jsou přesvědčeny, že jejich právní předchůdce B. K. zdědil dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 v katastrálním území B. podle platných závětí K. L. a M. L. z 15. 6. 1959. B. K. žil od roku 1951 v emigraci v K., nemohl uplatnit v Československu své dědické právo, protože byl tehdy v ČR z politických důvodů pronásledován a zděděný majetek mu byl „se vší pravděpodobností odepřen nebo zkonfiskován“. B. K. uprchl do ciziny, když byl tehdy poslán do tábora nucených prací, a to výměrem komise pro zařazování do táborů nucených prací při KNV se sídlem v Liberci z 22. 5. 1950 a výměrem Krajského národního výboru v Liberci z 20. 9. 1950; z tábora nucených prací uprchl 1. listopadu 1950 a spolu s manželkou se dostali až do Berlína.

Dovolatelky tedy v řízení tvrdily, že „čs. stát převzal uvedené nemovitosti po K. a M. L. bez právního důvodu podle “; „postup při odnětí tohoto majetku byl, byť formálně právně v pořádku, postupem v důsledku politické perzekuce ( )“; proto mají dovolatelky za to, že se „právem domáhají odčinění majetkové křivdy, kterou B. K. odnětím nemovitostí státem, utrpěl“.

Ve vyjádření žalované Městské části Praha 6 k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné a žalovaná městská část se s nimi ztotožňuje.

Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009,neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( o. s. ř

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 1. 2010 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Bylo tu třeba mít na zřeteli i to, že v této právní věci bylo již dovolacím soudem vydán rozsudek z 29. 11. 2006, Nejvyššího soudu, v němž byl zaujat právní závěr, že v dalším řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, bude třeba zaměřit na nové zevrubné s úplné objasnění otázky, zda je původní žalobce B. K. oprávněnou osobou podle ustanovení a zda jím v původní žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 28. 1. 2010) zejména podle ustanovení a , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , nebo osoba, která na věc uvedenou v měla nárok uvedený v , před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami i dědici ze závěti, kteří nabyli část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jejich dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni..

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušením obavy o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu činící právní úkon, takže ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení dědic může dědictví odmítnout; odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.

Podle ustanovení dříve platného ( , platného do 1. 4. 1964) bylo možné dědictví odmítnout jen výslovným prohlášením, učiněným soudu písemně anebo ústně do soudního protokolu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr : O převzetí věci státem bez právního důvodu ( ) jde jen tehdy, jestliže k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že v případech jmenovitě uvedených v je nezbytná podmínka nabytí vlastnictví státem; tato podmínka nemusí být uplatněna v případech uvedených v

V případech podle naproti tomu postačí i jen převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 1. 2010 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž dovolací soud měl rovněž na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž výkladové závěry, řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle některého jiného ustanovené téhož právního předpisu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutí odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou Městskou částí Praha 6 na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalované městské části nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze této projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, omezujícího se pouze na označení tohoto dovolání jako nedůvodného.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.